Kazatel Josef Dvořák - kázání

Pokání čiňte!

2010-12-16T09:48:00.002+01:00

Pokání čiňte, nebo se přiblížilo království nebeské.

Matouš 3, 1-12

Pokání čiňte – jak často, ba z každé stránky Písma svatého k nám mluví těmito slovy Bůh. Bez pokání není přiblížení se Božího království k nám. Co je pokání? A co je království Boží? Královstvím Božím není míněno vždy jedno a totéž. V některých případech tím jsou míněny příbytky Boží slávy. Tedy místo, kde bude shromážděn Boží lid po ukončení této pozemské pouti, jak nám o tom mluví Pán Ježíš: „Nermutiž se srdce vaše. Věříte v Boha, i ve mne věřte. V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byť nebylo tak, pověděl bych vám. Jdu, abych vám připravil místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli.“ (Jan 14, 1-3). Jindy slovy království Boží je míněna cesta spasení aneb poselství o Božím království. Víme, jak Pán Ježíš volá jednoho muže, aby ho následoval a on je ochoten za ním jít, ale chce napřed dochovat k smrti svého otce. Pán Ježíš mu praví: „Nechť mrtví pochovávají mrtvé své, ale ty jda, zvěstuj království Boží.“ (Luk. 9, 60). Avšak ještě jiný význam mají slova Boží království. V ep. Řím. 14, 17 čteme: „Království Boží není pokrm a nápoj, ale spravedlnost a pokoj a radost v Duchu svatém.“ Jinými slovy řečeno, je to takový stav v našem nitru, v našem srdci, kdy naše srdce je vyrovnané s Bohem i s lidmi, kdy v našem srdci Boží pokoj převládá a ten se přenáší i na naše okolí, kdy nejsme schopni druhým ublížit, ukřivdit, kdy není v našem srdci místo pro hněv, pro nepřátelství, poněvadž v našem srdci zaujal místo sám Bůh. A zde jsme u slov našeho textu: „Pokání čiňte, nebo se přiblížilo království nebeské.“ Bůh ve svém Synu Ježíši Kristu přišel na zem prosáklou nenávistí jednoho člověka k druhému, prosáklou vzdorným hněvem i vůči samému Bohu, aby osvobodil člověka od hněvivé sobeckosti a zhoubné nenávisti, aby ho smířil s Bohem i s bližním, aby mu dal smysl pro spravedlnost a naplnil jeho srdce Božím pokojem a radostí ze života. Bez této změny srdce je člověk nástrojem ďábla, schopným vykonat všechno zlé. I lidé nejmírnější povahy, když se dostanou do nepříznivých poměrů, do mimořádných okolností, jsou schopni vykonat i to nejhorší. Bůh chtěl vymanit člověka z ďáblových pout. Chtěl jej uvést na cesty dokonalejšího člověka, na vyšší mravní a duchovní úroveň. A tak z lásky k člověku přichází na svět ten, pro nějž a skrze nějž byl stvořen celý svět, Ježíš Kristus, Syn Boha živého. Nejvyšší bytost, kníže duchovních sfér, blesk Boha samého. Opouští nejvyšší sféry duchovní říše, z Marie přijímá lidské tělo, stává se chudým dítětem, podrobuje se všem zákonům naší planety, pouští se do boje s životem jako každý jiný pozemšťan, bere na sebe kříž a nese denně tíhu denního boje, aby nám byl podobný ve všem, kromě hříchu a tak nastupuje zároveň s člověkem obtížnou pouť na naší zemi. Přináší lidstvu nejradostnější poselství, poselství o lásce, kterou má Bůh k nám. I tomu nejbídnějšímu, neslabšímu, má být poskytnuta možnost k novému životu. Spravedlnost, pokoj a radost má zavládnout v srdci všech. Nikdo nebude muset zahynout. Ale takovou požehnanou změnu v lidském srdci není možné učinit bez upřímného, opravdového pokání. Bez pokání není přiblížení se Božího království k člověku. Přirozená mysl člověka je vůči Bohu i člověku nepřátelská. A tak přicházející Mesiáš posílá před sebou svého služebníka Jana Křtitele, který má vyzvat všechny lidi ku pokání.

Pokání čiňte!

Řekli jsme si, co v našem oddíle Slova Božího bylo míněno těmi slovy království nebeské.

Nyní si musíme ještě říci, co Písmo myslí slovem POKÁNÍ. Pravý smysl slov „Čiňte pokání“ je „Změňte svoji mysl.“ Myšlenka je matkou činu. A poněvadž tělesná mysl člověka je Bohu nepřátelská, proto i celý život člověka, každý jeho čin, je namířen proti Bohu. Dokud člověk nezmění svoji mysl, dokud se nevzdá svých vlastních myšlenek, které jsou většinou zlé, sobecké, Bohu i lidem nepřátelské, dotud nemůže Bůh započít v srdci člověka svoje dílo. Tento krok k novému životu musí učinit člověk sám.

Čiňte pokání! Změňte svoji mysl!

Proměňte se obnovením mysli své tak, abyste zkusili, jaká by byla vůle Boží dobrá, libá a dokonalá.

Mnozí se domnívají, že pokání je na chvíli litovat svých hříchů a odříkat nazpaměť několik naučených modliteb tak, jak nás to učili v církvi. To není žádné pokání. Takoví lidé jdou klidně cestou hříchu dál. Pokání tak, jak ho žádá Bůh, znamená změnu celého života. Pravé pokání vidíte u Zachea. Když se k němu Pán přiblížil, je Zacheus hned rozhodnut: „Aj, polovici svého statku svého, Pane, dávám chudým a oklamal-li jsem v čem koho, navracuji to čtvernásob.“ (Luk. 19, 8). Vidíte tu změnu v mysli Zachea měnící v okamžiku celý jeho život? Takové pokání žádal Jan Křtitel. „Pokání čiňte, nebo se přiblížilo království nebeské. Protož neste ovoce hodné pokání.“ A s poselstvím pokání přináší Jan Křtitel i poselství o Božím soudu. Praví: „A již jest i sekera ke kořenu stromu přiložena. Každý tedy strom, kterýž nenese ovoce dobrého, vyťat a na oheň uvržen bývá. Jáť křtím vás vodou ku pokání, ten pak, kterýž po mně přichází, je mocnější, než-li já, Onť vás křtíti bude Duchem svatým a ohněm. Jehožto věječka v ruce jeho, a vyčistí humno své a shromáždí pšenici svou do obilnice, ale plevy páliti bude ohněm neuhasitelným.“ Mat. 3, 10-12). Příchodem Pána Ježíše se přiblížilo k lidstvu království Boží, ale i také Boží soud. Ti, kteří Pána Ježíše přijali, přijali s Ním také moc stát se novými lidmi. Kteří odmítli, dali najevo, že chtějí dobrovolně setrvat v otroctví hříchu a ve službě zla. „Kdo věří v Syna, má život věčný, ale kdo jest nevěřící Synu, neuzří života, ale hněv Boží zůstává na něm.“ (Jan 3, 36). Stihne-li člověka věčné odsouzení, věčné zahynutí, bude si tím člověk vinen sám. Bůh dal každému člověku skrze Pána Ježíše možnost, příležitost, vymanit se z moci zla a povznést se k nebeským výšinám, k Božímu království. Jestliže však člověk ve své pýše a vzpurnosti odmítl tuto Bohem mu podávanou ruku k pomoci, k vysvobození, pak se musí smířit s tím, že bude jako bezcenná pleva uvržen na oheň Božího soudu. Tyto dvě skutečnosti byly obsahem kázání Janova. Pokání, jehož výsledkem bylo království Boží nebo setrvání ve zlém, jehož následkem bylo Boží odsouzení.

Příchodem Pána Ježíše přišlo k člověku Boží království, spravedlnost, pokoj a radost v Duchu svatém. Aby mohl Bůh započít v srdci člověka své osvobozující dílo, bylo nutno, aby člověk odvrátil svoji mysl od tělesných zájmů, od hříchu a obrátil ji k Bohu, k Božím myšlenkám.

Čiňte pokání!

Bratři a sestry, přátelé!

V době Jana Křtitele se jednalo o první příchod Pána Ježíše na naši zem, o příchod, který byl lidstvem očekáván plných 4000 let. Dnes se jedná o druhý příchod Pána Ježíše, který je očekáván již 2000 let. Prvním příchodem Pána Ježíše se království Boží jen přiblížilo, druhým Jeho příchodem bude království uskutečněno zde na zemi v plném rozsahu. Proto tím více nám platí výzva Slova Božího: „Připravujte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho.“ (Mat. 3, 3). Kdo škodí, škoď ještě, a kdo si libuješ v hnilobě hříchu, zůstávej v ní dál. Ale kdo jsi spravedlivý, ospravedlni se ještě a svatý posvěť se ještě! Těmito slovy k nám volá Jan i dnes. Ano, sekera je již ke kořenu stromu přiložena. Boží osud na zemi již započal.

Před Bohem neobstojí žádné povrchní náboženství. Zkoušky posledních dnů vyřadí z řad Božího lidu všechny plevy. „A protož neobstojí bezbožní na soudu ani hříšníci ve shromáždění spravedlivých.“

„Pokání čiňte, nebo se přiblížilo království nebeské.“ Slova, která platí dnes všem nám. Mysl nás všech je zatížena tělesnými zájmy a protož se proměňme obnovením své mysli, tak abychom poznali, jaká by byla vůle Boží dobrá, libá a dokonalá. Slovy Písma řečeno: „Aj, ženich jde, vyjděme naproti ženichovi.“ Sláva lidu Božího se blíží. Přichází Pán, který setře všelikou slzu z našeho oka a uvede nás v příbytky své slávy, kde nebude více pláče, ani křiku, ani smrti. Šest tisíc let, šest to Božích dnů úmorné práce, bídného plahočení se lidstva, se blíží ke konci. Přichází den sedmý, sedmé tisíciletí, den odpočinku, kdy pod vládou Ježíšovou se uskuteční Boží království a kdy všechen Boží lid bude odměněn za svoji věrnost.

Bratře, sestro!

Pozvedni zrak! Není doba k malomyslnění, ale je doba horečných příprav k příchodu našeho Krále!

Pokání čiňte! Pokání opravdové, které by změnilo dokonale celé naše srdce!

Před Pánem nic polovičatého neobstojí...

On dává ustalému sílu

2010-12-16T09:47:00.002+01:00

Izaiáš 40, 29

On dá ustalému sílu, a tomu, ježto žádné síly nemá, moci hojně udílí.

Ano, takový je Bůh ve své lásce a ve svém milosrdenství. Třtiny nalomené nedolomí a lnu kouřícího neuhasí. „Ne podle našich hříchů nakládá s námi, ani vedle nepravosti našich odplácí nám. Nebo jako jsou vysoko nebesa nad zemí, tak jest vyvýšené milosrdenství jeho nad těmi, kteříž se ho bojí. A jak daleko jest východ od západu, tak daleko vzdálil od nás přestoupení naše“ (Žalm 103, 10-12). Proto tak často přivolává padlému člověku „Neboj se...“

Dobře zná malomocenství člověka, že i tam, kde má nejlepší vůli vykonat dobré, ve většině případů se ho přidrží zlé. Člověk je celkem padlý tvor. Není jedno místo v jeho srdci, aby nebylo poskvrněno hříchem. A přece jej Bůh den ode dne zahrnuje svou láskou a milosrdenstvím. Dokud si je člověk své bídy vědom a dokud si je vědom, že nebýt Božího milosrdenství a Boží lásky, že by byl ve svých hříších dávno zahynul a dokud člověk v té bídě vztahuje své ruce k Bohu, dotud je Boží otcovská náruč člověku otevřena a platí mu pozvání:

„Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste a já vám odpočinutí dám.“ (Mat. 11, 28). „A kdo žízní, přijdi, a kdo chce, naber vody života darmo.“ (Zj. 22, 17). „On dává ustalému sílu a tomu, ježto žádné síly nemá, moci hojně udílí.“ (Izaiáš 40, 29).

Často myslím na Eliáše. Všechna jeho důvěra v Boží vítězství byla najednou v troskách a on prchá před šířícím se zlem v jeho vlasti a ani si nepřeje déle žít. Vysíleného a uštvaného ho nalézá anděl v pustém kraji pod jalovcem, kde si žádá od Boha smrt. V tomto vysílení usnul. A když se probudil, nalézá u své hlavy chléb a číši vody, tímto pokrmem se posiluje a v síle pokrmu jde 40 dní a nocí, až na horu Boží Oréb, kde dostává další pokyny od Boha. Neděje se i nám tak nejednou v našem životě? Všechna naše důvěra v Boží pomoc a v Boží vedení jako by nás najednou opustila. Člověk vidí jen všude šířící se zlo a nespravedlnost, šklebí se na něj ze všech stran nejistá budoucnost se všemi nepříznivými okolnostmi, na všech stranách se setkává s neporozuměním a tak nakonec pod tíhou života klesá unavený a přál by si nežít. A právě v takových chvílích posílá Bůh své anděly s pokrmem a v síle Božího pokrmu se člověk vzpamatuje a spěchá, aby na takové Boží hoře Oreb, jinými slovy řečeno u nohou Ježíšových, si vyžádal další radu a sílu k boji. „On dává ustalému sílu a tomu, ježto žádné síly nemá, moci hojně udílí.“

Četl jsem, jak se císař Alexandr ve své válečném tažení ocitl ve velmi nepříjemné situaci. Jeho vojsko stálými útoky na nepřátele a pak dlouhými pochody bylo úplně vyčerpáno. Umdlévalo velkou žízní a také i sám císař. Úplně zemdlen ležel ve svém stanu. Zpráva o tom se dostala mezi vojíny a tu jeden z nich s nasazením vlastního života se vplížil v noci mezi nepřítele, který je obkličoval, prošel všechny jeho hlídky, až se dostal k vodě, nabral ji do čepice a řetězem nepřátelských hlídek se zase s nasazením života vplížil zpět do svého tábora a podal vodu císaři. Věrností a láskou prostého vojína byl císař tak dojat, že vzal vodu z rukou vojína a pravil: „Dovedou-li hrdinně snášet žízeň moji druhové, bylo by pro mne velikým zahanbením, abych zahnal svoji žízeň vodou, která byla donesena jedním z nich s nasazením vlastního života.“ A vodu vylil na zem. Zpráva se roznesla po celém táboře a nadchla vojsko tak, že časně ráno podniklo nový útok na nepřátelské pozice, nepřítel byl poražen a vojsko dostalo vodu i pokrm vedle bohaté kořisti. Ježíš nasazuje svůj vlastní život, aby ukojil žízeň naší duše. Z lásky k člověku, k unavené duši. Podstupuje nejtěžší boj s naším nepřítelem, svou smrtí vykupuje naši svobodu, svojí krví smývá náš hřích a zjednává nám přístup k Božímu trůnu.

Proč?

Pán Ježíš viděl, že člověk ve svém malomocenství vůči hříchu si pomoci nemůže. Nebýt Golgoty, nebýt oběti Ježíše Krista, nebylo by se dostalo umdlenému síly, hřích by nás uštval. Svojí smrtí na kříži nám otevřel Pán Ježíš zdroj nevyčerpatelné síly a věčného života. Z Golgoty vztahuje Bůh svoji Otcovskou náruč i vůči těm, kteří pod tíhou životního boje, pod tíhou vlastního hříchu, upadli do takové mdloby, že se jim nedostává více síly k boji dalšímu.

„On dává ustalému sílu a tomu, ježto žádné síly nemá, moci hojně udílí.“

Nedostává se ti síly? Umdléváš? Trápí tě myšlenky, že Bůh nemůže mít své zalíbení v takové nalomené třtině? Nezoufej! On třtinu nalomenou nedolomí. Jeho láska spočívá v tom, že se milostivě sklání právě k takovým nalomeným třtinám. Ztiš se na chvíli před Pánem, zamysli se nad dílem Golgoty a když ve víře pohlédneš ke kříži, otevřená Boží otcovská náruč, která ti kyne z Kristova kříže, bude ti duchovním pokrmem, v jehož síle půjdeš do dalšího boje. Slyš, co ti přivolává Bůh skrze svého služebníka Izaiáše: „Na výsosti a v místě svatém bydlím, ano, i s tím, kterýž jest zkroušeného a poníženého ducha přebývám, obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce zkroušených.“ Jak by mohla zapomenout žena na nemluvně? Ale právě takovým je Bůh ve své lásce. A tuto jeho lásku si máme dnešní památkou večeře Páně znovu připomenout. Jen připomenout? Nejen to, ale plnými doušky ji do sebe nasát a s upřímnou vděčností za ni děkovat.

(kázání č. 188, rok 1931)

Hříchy zbělají jako sníh

2010-12-16T09:46:00.003+01:00

Izaiáš 1, 1-19

Pojďte a poukažme sobě, praví Hospodin: Budou-li hříchy vaše jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělají; budou-li červení jako šarlat, jako vlna budou.

Hřích, hřích, o ten se stále jedná mezi člověkem a Bohem. Dokud naše svědomí je potřísněno hříchem, Bůh zavírá oči i před naší modlitbou. V předcházejících slovech volá Bůh skrze proroka: „...kdo toho z ruky vaší hledal, abyste šlapali síně mé? Nepřinášejte více oběti klamání. Protož když rozprostíráte ruce vaše, skrývám oči své před vámi a když množíte modlitbu, neslyším; ruce vaše krve plné jsou. Umyjte se, očisťte se, odvrzte zlost skutků vašich od očí mých, přestaňte zle činiti.“

V tom je smysl náboženství. Lidé, kteří obrací svůj zrak k Bohu, aniž by měli v úmyslu změnit svůj hříšný život, jsou největšími nepřáteli pravdy. „Lid tento rty mne ctí, srdce pak jejich daleko jest ode mne.“ (Marek 7, 6). Kolik je lidí na světě, kteří jsou nábožní až příliš, ale jejich náboženství je samo pokrytectví, jejich srdce je plné jedu, plné nenávisti a zhoubných vášní. Proto volá Bůh v Žalmu 50, 16: „Co tobě do toho, že vypravuješ ustanovení má a bereš smlouvu mou v ústa svá. Poněvadž jsi vzal v nenávist kázeň a zavrhl jsi slova má. Ústa svá pouštíš ke zlému a jazyk tvůj skládá lest. Usazuješ se a mluvíš proti bratru svému ...“ Proto dnes vyhovuje lidem taková církev, která se spokojí jen s povrchní pobožností a jinak nechá člověka dělat, co chce. Ale Bůh ukazuje na jejich konečný cíl: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli Otce mého, který jest v nebesích. Mnozí mi dí v onen den: Pane, Pane, zdali jsme v tvém jménu neprorokovali a ve jménu tvém ďábla nevymítali a ve tvém jménu divy nečinili? A tehdy jim vyznám, že jsem vás nikdy neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti...“ (Mat. 7, 21-23).

Není nic pošetilejšího, než se domnívat, že ten svůj hřích můžeme přikrýt pláštěm nějaké pobožnosti. Kde se nejedná o odstranění hříchu, o nápravu v životě, o nový život, tam platí slova našeho Boha: „...když rozprostíráte ruce vaše, skrývám oči své před vámi a když množíte modlitbu, neslyším.“ (Iz. 1, 15). Všechno naše náboženství je marné, jestliže hřích, který poskvrňuje naše svědomí, není z našeho srdce odstraněn. Hřích, ať je jakýkoliv, rozděluje člověka s Bohem a dokud není odstraněn, rozdělení zůstává. A stav takového odděleného člověka je hrozný. Je plný neklidu, nic ho neuspokojuje, stále se do něčeho vrhá, hned za tím či oním se pachtí, ale uspokojení nenachází v ničem. Na každém kroku se setkáte s člověkem, který je štvaný svým zneklidněným a neuspokojeným srdcem. Největší bída je v tom, že člověk hlavní příčinu svého neklidu a nespokojenosti nezná. Cítí ji, ale neví, jak ji upokojit. Kdykoliv jdu kolem kina a vidím tam ten zástup mladých lidí, je mi smutno. Tam nejlépe vidíte obraz lidské bídy. Co je tu mladých lidí toužících po radosti a poněvadž neznají pravý zdroj radosti a pokoje, sytí své mladé neukojené srdce takovýmto svinským mlátem. Hříchem poskvrněné a s Bohem nesmířené srdce je štváno věčným neklidem a proto hledá zapomenutí ve světských radovánkách, které nejsou zase ničím jiným, než ďábelským nástrojem k strhnutí člověka do dalších hříchů. Smířeného člověka s Bohem tam nenajdete. Jsou-li případy, že člen sboru tam hledá uspokojení svých tužeb, pak můžete být ubezpečeni, že je v tenatech nějakého hříchu a že je rozloučen s Bohem a tam hledá své zapomenutí, ale marně.

A nyní si všimněme blížeji našeho textu: Umyjte se a očisťte se. Ale jak? Lidé to zkouší všelijak. Dokonce jedna církev prohlásila, že má moc od Boha hříchy odpouštět. Že ale sami v tom nemají žádnou jistotu, svědčí skutečnost, že i za samého papeže, když umře, se slouží zádušní mše. Na smrtelné posteli si volají kněze, vyzpovídají se mu, kněz jim odpustí, ale za nebožtíka se dávají peníze na modlitby a záhrobní mše dál. A zeptejte se těch lidí, když se vyzpovídají, jestli jsou si jisti, že mají hříchy odpuštěné a že vejdou do království Božího. Co vám odpoví? Běda by bylo člověku, kdyby Bůh odpouštění hříchů svěřil člověku. Doklad toho máme v historii, viz podávání odpustků. Slova Ježíše, na která se tato církev odvolává, mají docela jiný smysl. Můžeme si na ně ukázat: „A to pověděv, dechl, a řekl jim: Přijměte moc Ducha svatého. Kterýmžkoli odpustili byste hříchy, odpouštějí se jim; kterýmžkoli zadrželi byste, zadržáni jsou.“ (Jan 20, 22-23). Jak máme těmto slovům rozumět, vidíme z jiných Ježíšových slov: „Zhřešil-li by proti tobě bratr tvůj, jdi a potresci ho mezi sebou a jím samým. Uposlechl-li by tebe, získal jsi bratra svého. Jestliže by neuposlechl, přijmi k sobě ještě jednoho aneb dva, aby v ústech dvou neb tří svědků stálo každé slovo. Pakli by jich neuposlechl, pověz církvi. Jestliže i církve neuposlechne, budiž tobě jako pohan a publikán. Amen, říkám vám, že cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi.“ (Mat. 18, 15-18).

Z těch slov vidíme, že tam, kde dává Ježíš moc učedníkům k odpouštění hříchů, že se jednalo jen o takové provinění, kde se jednalo o církevní kázeň. Kde se však jedná o prohřešení se proti Bohu, takový hřích nemůže odpustit žádný člověk.

Jak se tedy očistit?

Někteří lidé to dělají tak, že sami u sebe ten hřích tak omlouvají, až se jim zdá, že to, co učinili, žádným hříchem není. Slyšme, co o takových lidech mluví Písmo: „Nebo bys se umyla sanitrem a mnoho mýdla na sebe vypotřebovala, přece patrná jest nepravost tvá před obličejem mým, praví Panovník Hospodin.“ (Jer. 2, 19-23). Člověk může hřích všelijak omlouvat a umývat, před Bohem hřích zůstává hříchem.

Jak se tedy očistit?

Slyšme slovo Zachariáše 13, 1: „V ten den bude studnice otevřená domu Davidovu a obyvatelům Jeruzalémským, k obmytí hříchu a nečistoty.“ Co je to za studnici, jejíž vodou se může člověk očistit od všeliké nepravosti? „Odpověděl Ježíš a řekl: Každý, kdo pije vodu tuto, žízniti bude opět. Ale kdo by se napil vody té, kterou já dám jemu, nežíznil by na věky, ale voda ta, kterou já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému.“ (Jan 4, 13-15). Studnicí k obmytí hříchu a nečistoty, na kterou poukazoval již prorok Zachariáš, je Pán Ježíš sám. Kde se duše člověka ponořila do hlubin Jeho lásky a Jeho milosti a kde s vděčným srdcem saje do sebe vodu živou prýštící z Něho, tam krev prolitá na Golgotě nás očišťuje od všelikého hříchu. A tam přichází splnění slov našeho textu: „Pojďte a poukažme sobě, praví Hospodin: Budou-li hříchy vaše jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělají; budou-li červení jako šarlat, jako vlna budou.“ Každý stín, jakákoliv stopa po dřívějším hříšném životě člověka, v Pánu Ježíši mizí. A o tom, že je člověku odpuštěno, dostává takové ujištění, že ví s určitostí, že je přijatý na milost a že bude brát podíl v Božím království.

A tato jistota odpuštění a věčného života odstraňuje poslední neklid z našeho srdce.

Milá duše!

Dosáhla jsi již tohoto uklidnění ve smíření s Bohem? A jestli ještě ne, co tě zdržuje? Je ti to ještě málo, že Bůh je hotov zahladit každou stopu tvého hříšného života? „Pojďte a poukažme sobě, praví Hospodin: Budou-li hříchy vaše jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělají; budou-li červení jako šarlat, jako vlna budou.“ Čekáš ještě na větší důkaz Boží lásky, než je tento? Nic po tobě Bůh nežádá, než abys přišla se svým převráceným srdcem k Pánu Ježíši a ponořila se do hlubin Jeho lásky a milosti. Proč nejdeš? Není hřích, který by ti nebyl hotov odpustit, není rány, kterou by nedovedl zahojit, proč váháš mu vydat celé své srdce?

„Budete-li povolní a poslušní, dobré věci země jísti budete. Pak-li nebudete povolní ale vzpurní, od meče sežráni budete; nebo ústa Hospodinova mluvila.“ (Izaiáš 1, 20).

(kázání č. 154)

Pojďte ke mně všichni

2010-12-02T11:56:00.001+01:00

Mat. 11, 28-30

Pojďte ke mně všichni, kteříž pracujete a obtíženi jste a já vám odpočinutí dám.Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým. Jho mé zajisté jestiť rozkošné a břímě mé lehké.

Tři výzvy nalézáme v tomto oddílu Ježíšova evangelia: Jsou to

1. Pojďte ke mně!

2. Vezměte jho mé na se!

3. Učte se ode mne!

Zastavíme se u té první: Pojďte ke mně a já vám odpočinutí dám.

Mám jednu otázku: čím to je, že i srdce věřícího člověka je často plné neklidu, obtížené různými břemeny, starostmi a plné nepokoje? Proč jeho radost ze spasení není plná a proč je stále něčím kalena? Zklamal je Pán Ježíš? Nenalezli snad v Něm to slíbené odpočinutí? V čem je příčina jeho nového neklidu? Život je boj a zatěžuje i věřícího člověka – znovu a znovu. Naše odpočinutí v Ježíši Kristu je závislé od našeho stálého přicházení k Němu. Nejdeme-li k Němu znovu a znovu s našimi břemeny, divíte se, že pak naše srdce je nanovo plné neklidu? „Pojďte ke mně!“ A ještě jednu věc si musíme uvědomit: Klid naší duše, naše odpočinutí v Pánu Ježíši není závislé od toho, jestli On každé to břemeno z nás sejme. Což když On na naši prosbu, aby nás zbavil toho neb onoho břemene, nám odpoví: „Dosti máš na mé milosti, nebo moc má v nemoci se dokonává.“ Nerozumí ti nejbližší okolí? A tebe to trápí? Bolí? Znepokojuje? Tvůj pokoj, tvoje odpočinutí v Pánu nezávisí od toho, jestli ti tvoji milé porozumí, nýbrž závisí od toho, aby jsi s tímto svým bolem šel k Pánu a složil to u Jeho nohou. „Pojďte ke mně!“ Jsi nemocen? A tvá nemoc tě zbavuje vší síly a radosti ze života? Tvůj pokoj, tvoje odpočinutí v Pánu není závislé od vyslyšení tvých proseb za navrácení zdraví, ale je závislé od toho, jdeš-li, přicházíš-li v tvé nemoci znovu a znovu k Pánu a v živém obecenství s Ním čerpáš-li vždy novou a novou sílu k snášení tvého utrpení. Jakže zní Ježíšův příkaz na jiném místě? „Chce-li kdo přijíti za mnou, zapři sebe sám, vezmi kříž svůj a následuj mne.“ Vezmi kříž svůj! I při nesení svého kříže můžeme prožívat pokoj a odpočinutí, které Pán dává. Nemáme-li my odpočinutí v Pánu, je to tím, že k Němu znovu a znovu nepřicházíme a nevyžadujeme si od Něho znovu a znovu sílu k boji. I věřící člověk se velmi často dopouští té pošetilosti, že s tím, co jej znepokojuje, co jeho srdce zraňuje, se ve své mysli stále zaměstnává, stále to ve svém srdci nosí místo, co by s tím měl jít k Pánu a složit to u Něho. Každý, kdo k Němu přichází a všechny své těžkosti uvaluje na Něho, získává, dochází plného odpočinutí a jeho rozbouřené nitro se uklidňuje. Proto ta Ježíšova výzva: „Pojďte ke mně všichni, kteříž pracujete a obtíženi jste a já vám odpočinutí dám.“

Ta další výzva je: „Vezměte jho mé na se.“

Jaké jho? Co je to Ježíšovo jho? Ježíšovým jhem bylo plnit do všech možných podrobností vůli svého nebeského Otce. „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, kterýž mne poslal. Neboť nepřišel jsem s nebe, abych činil svoji vůli, ale vůli toho, kterýž mne poslal.“ Pán Ježíš po celý svůj život, od svého dětství počínaje až do své smrti na kříži jednal vždy ne dle svojí vůle, ale podle vůle svého nebeského Otce. Jho je určeno vždy pro dva. Evangelista Moody se jednou zastavil se svým přítelem ve dvoře rolníka, který právě zapřahal do vozu své voly. Prvního vola vedl rolník sám. Přivedl ho k vozu a vložil na jeho šíji dřevěné jho. Druhý vůl šel sám za ním. Bez jakéhokoliv pobízení se postavil vedle svého druha a svoji hlavu sám vložil do jha. Moody se obrátil ke svému příteli, který toto rovněž pozoroval, s otázkou: „O čem právě přemýšlíš?“ Tento odpověděl: „O slovech Pána Ježíše: Vezměte jho mé na se!“ Jho, jak se ho používá v hospodářském životě, je vždy pro dva. Pán Ježíš nás nenechává a nežádá id nás, abychom to jeho jho, ve všem plnit vůli Otcovu, nesli sami. On jej nese s námi. Vezmeš-li ochotně jeho jho na sebe, ve všem plnit vůli Otcovu, nepůjdeš sám pod svým břemenem, On půjde vždy s tebou. Zde ale stojíme před otázkou: A jak vždy a ve všem poznat vůli nebeského Otce, abychom ji mohli v našem denním životě uskutečňovat? Četl jsem v jedné úvaze, že je pět cest, kterými můžeme poznat vůli Boží a vzít tak na sebe Ježíšovo jho, to jest vůli Boží uskutečňovat v našem denním životě.

1. cesta:

Bezpochyby je vůle Boží, aby jsi stál právě tam, kde nyní stojíš. Někde musíme začít. Začněme tedy tam, kde právě jsme. Bůh nám neukáže dříve další krok k činění Jeho vůle, dokud neučiníme ten první. Jsi, milá sestro, matkou? S věřil ti Bůh dítky? Nechtěj jiné povolání. Úkol, který ti byl Bohem svěřen konej tak, aby jsi tím naplnila vůli Boží. Nehledej jiný úkol. Jsi dělníkem v továrně, na poli, v kanceláři, v obchodě či v nějakém jiném podniku? Začni s plněním vůle Boží právě tam, kde jsi. I když ti snad poměry, okolnosti, nedovolují pracovat pro Pána tak, jak by sis přál, konej tiše a s láskou to, co ti poměry dovolují a tak naplň vůli Boží. Neopouštěj svoje místo dříve, dokud nemáš od Boha jasný pokyn, že tě chce mít na jiném místě a že má pro tebe jiný úkol. Někde musíš začít – začni tedy tam, kde právě jsi.

2. cesta:

Nezapomeň, že má-li Bůh pro tebe jinou cestu, jiný úkol, jiné plány, tedy On sám před tebou dveře otevře a zase zavře. Nemusí to být vždy v souhlase s tvojí vůlí, s tvým přáním, může to být i proti tvé vůli, navzdory tvým tužbám. Pohleď do svého minulého života a zjistíš, že tě někdy Pán uvedl právě na tu cestu, které jsi se do posledního okamžiku vzpíral a bránil – a přece jsi se tam ocitnul. Stalo se tak bez tvého přičinění, bez tvého úsilí, bez tvé viny – zasahovala zde vyšší vůle. Stane-li se ti tak, smiř se s tím, a věrně plň svůj úkol právě na tomto místě.

3. cesta:

Když nerozumíš, co Bůh od tebe chce, proč na tebe dopustil tu nebo onu zkoušku, netrap se tím s všechnu odpovědnost uval na Boha. Přitom ale pros o to, aby ti Bůh zjevil a učinil jasné, co s tebou chce. „Uval na Hospodina cestu svou a slož v něm naději, On zajisté všecko spraví.“ Boží myšlenky s tebou jsou jistě o pokoji. Že ve všem hned nerozumíš Jeho cestám? Jednou tomu porozumíš, proč se to a ono tak a ne jinak dělo. Nyní jen s plnou důvěrou spolehni na Něj.

4. cesta:

Bůh ti dal rozum, abys určité věci mohl sám rozsuzovat a poznávat dobré i zlé. Ve věcech, na které stačí tvůj rozum, nečekej ještě na nějaké zvláštní zjevení od Boha. Jen svého rozumu správně užívej a dbej o to, aby tvoje mysl nebyla zkalena hříchem, ale aby byla posvěcena Bohu. (Řím. 12, 1-2).

5. cesta:

Jsou tři věci. Tři světla, která nás vedou k poznání vůle Boží.

1. Duch svatý v našich srdcích. Neuhašuj ho svévolným hřešením. On tě ve všem povede.

2. Duch svatý v Písmu. Hleď, aby tvůj život, tvoje jednání bylo vždy v harmonii s obsahem Písma.

3. Duch svatý v zevnějších okolnostech. Všímej si jich. Nejednou v nich poznáš zvláštní vedení Boží.

Těchto tří faktorů si bedlivě všímej! Hlas našeho nitra musí být v souhlase s hlasem Písma a oba hlasy musí mít ohlas v okolnostech tvořících se kolem nás. Tak poznáme nejlépe vždy a ve všem vůli Boží a budeme ji moci naplnit.

Toto jho máme vzít na sebe. „Vezměte jho mé na se.“

Třetí výzva: „...a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ Čím častěji hledíme na Ježíše, abychom se od Něho učili, jak máme řešit naše denní problémy, tím nabýváme větší moudrosti, jak vždy a všude naplnit vůli Boží a jak uskutečňovat Boží plány, které má Bůh s námi i s našimi bližními. Pán Ježíš praví, že toto Jeho jho – plnit Boží vůli – je rozkošné a břímě Jeho lehké. Je tím rozkošnější a lehčí, jestliže ho bereme na sebe dobrovolně. V takovém případě jde Pán Ježíš po našem boku a nese jho s námi. Především je pak nutné, abychom se od Něho učili pokoře a tichosti.

Pán Ježíš byl ve svém nitru naprosto vyrovnaný. V Jeho povaze nenalézáte žádné prudké výbuchy, je tichý a pokorný srdcem. Jak často chybí tato tichost a pokora Jeho služebníkům. Pán Ježíš vždy jednal tak, aby Jeho jednání bylo v naprostém souhlasu s vůlí Boží. Víte co by to znamenalo, kdybychom i my ve všech věcech jednali tak, tak jednal On? Proto ta výzva: „...a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.“

Jak všichni odpočinutí v Něm, v Pánu Ježíši potřebujeme?! On nám ho každému nabízí. Pojďme k Němu, přicházejme k Němu a to znovu a znovu. Nestačí přijít jednou, je nutno přicházet vždy, kdykoliv jsme něčím obtíženi. A není snad v životě ani jednoho dne, aby na nás nedoléhaly nové úkoly, nové problémy, nová pokušení, nové obtížení.

Nikde jinde nenalezneme pravé odpočinutí, jedině u nohou Ježíšových.

Pojďme tedy k Němu...

(kázání č. 216, rok 1935)

Nechceš zahynout? Musíš ke Kristu.

2010-12-02T11:55:00.003+01:00

Matouš 9, 18-33

Jaký obraz lidské bídy se denně rozvíjel před Ježíšovým zrakem. Kolik těch, jejichž zdraví bylo podlomeno hříchem, se tísnilo kolem Pána Ježíše, žádajíce uzdravení. Pán Ježíš hleděl na zástupy lidu a bylo mu jich líto. Ve svém soucitu vztáhl vůči nim svoji náruč a volal: „Kdo žízníš, pojď, nabeř vody života darmo.“

Jako byl obtížený tehdejší člověk hříchem a trpěl pod jeho následky, tak je tomu i dnes. A potřeboval-li tehdy člověk odpočinutí, oč ve větší míře ho potřebuje dnes. Jsi nemocen? Na paprscích Jeho lásky je zdraví všech národů. Cítíš se být opuštěný? V Něm najdeš přítele, který tě nikdy nezklame. Tíží tě hřích? Pán Ježíš tě zbaví tohoto břemene. Lekáš se smrti? On ti smrt promění v červánky nového jitra.

První nejvážnější příčinou, proč k Němu musíš nechceš-li zahynout je ta, že jsi hříšník a že potřebuješ odpuštění. Snad si ani tuto skutečnost neuvědomuješ.

Milá duše! Jdi k lesní studánce, v jejíž čisté vodě se vidíš jako v zrcadle, naber z ní sklenici vody a postav ji proti slunci. Zjistíš, že voda, která se ti zdála čistou, je plná nečistoty. To samé učiň se svým srdcem. Postav do světla Božího zákona každou svou myšlenku, každé své slovo, každý svůj čin a pak se zhrozíš, kolik nečistoty je ve tvém srdci. A budeš-li upřímný, budeš se přímo hroutit pod tíhou svých vin. V knize Jobově 15, 14-16 čteme tato slova: „Což jest člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedlivý býti narozený z ženy? An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho. Nadto ohavný a neužitečný člověk, který pije nepravost jako vodu.“ Ano, postav se do světla Božího zákona tak, aby viděl sám sebe tak, jak tě vidí Bůh a bude po vší tvé spravedlnosti. Ty se domníváš, že k tomu, abys zahynul, musíš padnout až na samé dno hříchu a neřesti? Nemyl se. Jak blízko byl království Božímu bohatý mládenec - a přece do něho nevešel. Nechceš-li zahynout, musíš k Pánu Ježíši znovu a znovu. Další příčinou, proč musíme k Pánu Ježíši je ta, že my všichni se musíme postavit před soudnou stolicí Kristovou, aby jeden každý přijal to, co skrze tělo působil. A tu musíme všichni poctivě přiznat, se my se stále ještě svému Pánu zpronevěřujeme.

Znovu a znovu musím myslet na napomenutí Pána Ježíše sboru v Efezu: „Znám skutky tvé, a práci tvou, i trpělivost tvou, a že nemůžeš trpěti zlých, a zkusil jsi těch, kteříž se praví býti apoštolé, ale nejsou,a shledals je, že jsou lháři.“ Samé krásné vlastnosti tady Pán Ježíš připisuje Efezskému sboru, bojím se, že tolik krásných vlastností by nám přisoudit nemohl, a přece i tomuto sboru hrozilo zahynutí: „Ale mám proti tobě to, že jsi tu první lásku svou opustil.“ První lásku, první horlivost... „Protož pomni, odkud jsi vypadl, a čiň pokání a první skutky.“

Bratři a sestry, my si často myslíme, že když se nenalézáme přímo s tímto světem na dně bahna hříchu a nepravosti, že nemůžeme zahynout. Ale z tohoto oddílu Božího Slova vidíme, že i když pro Pána pracujeme, i když je při nás trpělivost, i když nemůžeme trpěti zlo, nevyvírá-li naše práce pro Pána z čisté lásky, má-li Pán i proti nám něco, co se příčí Jeho vůli – i my můžeme zahynout. I nám platí výtka Pána Ježíše: Mám proti tobě...

Jsi-li veden Duchem svatým, On ti ukáže, co má proti tobě. Třeba je to tvoje ctižádost, jde ti vždy a při všem o přední místo, o tvoji osobní chválu, o tvoje osobní zájmy - to vše před Pánem neskryješ. „Znám skutky tvé,“ praví tady Pán, a tak i nám platí: „A protož čiň pokání a první skutky!“ Ó, jak je nám všem třeba znovu se k Pánu přivinout. A když to neučiníme, i my můžeme nakonec zahynout. Jednou přijde chvíle, kdy tady na zemi pro nás všecko ztratí cenu a kdy nás bude zaměstnávat jediná otázka, jak obstát před svatým a spravedlivým Bohem. A tato chvíle může přijít dřív, než se nadějeme.

K loži těžce nemocného mladíka byl zavolán věřící lékař. Po pečlivé prohlídce pravil: „Dny vašeho života jsou sečteny.“ Mladík se zalekl. Naprosto si nemyslel, že by to s ním bylo tak vážné. Pohlédl zoufale na lékaře: „Zanedbal jsem to.“ „Co jste zanedbal?“ „Spasení. Zanedbal jsem spasení své duše. Kdysi jsem byl duchovně probuzený a Bůh mi kladl na srdce, abych se k Němu obrátil. Ale ďábel mi našeptával: A já jsem hlasu nepřítele uposlechl. Teď ještě ne, to můžeš učinit až později, jsi ještě mlád, užívej si života. Tak jsem spasení zanedbal a nyní je již pozdě.“ Lékař se snažil mladíka potěšit, ukázal mu na lotra na kříži, že ještě v té jedenácté hodině se může uchopit Boží milosti. Mladík mu na to odpověděl: „Má jedenáctá hodina byla tenkrát, když mě Spasitel volal. Teď je pozdě.“ Zabořil svoji hlavu do podušek a v pláči volal: „Já jsem své spasení zanedbal a teď už je pozdě.“ S těmito slovy umíral.

Je mnoho těch, které Duch svatý volá ku pokání, ale oni svůj návrat k Bohu nebo k první lásce a k prvním skutkům stále odkládají. Ale víš ty, kdy, kde a jakým způsobem tě Pán odvolá?

Další příčina, která po nás žádá nové vydání se Pánu je ta, že potřebujeme nové srdce. Jak bychom mohli s naší převrácenou myslí a s Pánu Bohu odcizeným srdcem žít v plnosti Božího života? U proroka Ezechiele čteme: „A dám vám srdce nové, a ducha nového dám do vnitřností vašich a odejma srdce kamenné z těla vašeho, dám vám srdce masité. Ducha svého, pravím, dám do vnitřností vašich, a učiním, abyste v ustanoveních mých chodili, a soudů mých ostříhali a činili je.“ (Ezech. 36, 26-27). Kdo z nás by nepotřeboval takovou proměnu svého srdce? Srdce, které by bylo povolné Božímu vedení, Božím rozkazům? V naší mysli, v našich citech vůči Bohu, musí nastat změna. Naše mysl je tělesná, nepřátelská Bohu a tělesný člověk nechápe věci, které jsou Ducha Božího. Proto Pán Ježíš prohlašuje: „Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Boží.“ Ale znovuzrození je akt, který není nikdy ukončen, který vyžaduje znovu a znovu se nořit do hlubin Boží milosti a Boží lásky a to je možné jen stálým živým obecenstvím s Pánem Ježíšem. Jen na základě Jeho oběti na kříži a pod požehnaným vlivem Jeho odpouštějící lásky a pod mocným vlivem Jeho slova a působením Ducha svatého se mění naše srdce kamenné v srdce masité a my se stáváme novými lidmi.

A tato přeměna naší povahy, našeho jednání, to není něco, co můžeme učinit jednou provždy...

(rok 1968)

Království nebeské podobné skrytému pokladu v poli...

2010-12-02T11:55:00.001+01:00

Matouš 13, 44

Podobno jest království nebeské pokladu skrytému v poli, kterýž nalezna člověk, skrývá, a radostí naplněn jsa pro něj, odchází a prodává všecko, což má, a koupí to pole.

Ne všichni dovedou správně ocenit spasení, které nám Bůh v Pánu Ježíši podává. Ne všichni dovedou pochopit vysokou cenu skrytého pokladu a všeho bohatství, jaké unavená duše v Pánu Ježíši nalézá. Mnozí chválu u lidí, peněžní úspory v záložně, své postavení ve společnosti, si daleko více cení, než spasení a z něho prýštící zdroj věčného života. A tak je-li jim ukázáno, že stojí na cestě k zahynutí a jsou-li vyzváni, aby se včas obrátili k Pánu Ježíši, jedině který je může zachránit, tu obyčejně začnou počítat, co všechno by museli zanechat, čeho se vzdát, vyptávají se na všechno možné a jestliže se přece jen naposled rozhodnou pro věčný život, pak si myslí, jakou to učinili Pánu Bohu milost, že vstoupili do církve a že se dali na pokání. A často stačí, aby jim sebemenší věc přelétla přes nos a již jsou hotovi zúčtovat s církví, se sborem, a klidně jsou cestou zahynutí dál. Jejich náboženské poznání je mělké, povrchní, jako je mělký celý jejich duchovní život. Takoví nepoznali cenu skrytého pokladu, který je v Pánu Ježíši Kristu a proto si ho také necení. Jen si dobře všimněte slov našeho textu: „Podobno jest království nebeské pokladu skrytému v poli, kterýž nalezna člověk, skrývá, a radostí naplněn jsa pro něj, odchází a prodává všecko, což má, a koupí to pole.“ Prodává všecko, co má, jinými slovy vzdává se všeho, co má, aby jen ten poklad získal. Všude tam, kde člověk pochopil, co to znamená být zapojen do církve Božího lidu, co to znamená být Pánem Ježíšem od hříchů očištěn, mít podíl na Jeho království, být v Jeho péči a pod Jeho ochranou, všude tam je člověk hotov vzdát se nejen svých zlozvyků, svých žádostí, jichž dosud byl otrokem, tam je hotov vzdát se všeho, i svého postavení, svého majetku, ano, i svého života. Kdyby nebyl Hus poznal cenu tohoto pokladu v Ježíši Kristu, nebýval by byl schopen umírat na hořící hranici. S jakým úžasem pročítáme historii z doby prvotní církve, kdy věřící umírali v arénách jako hořící pochodně, kdy umírali v žalářích, pod mečem, v tlamě hladových šelem, ve vařícím oleji, v mučírnách na kříži. Co by asi činili dnešní křesťané, kdyby měli takovým způsobem osvědčit svou víru v Pána Ježíše Krista? Dnešní věřící stačí jen napomenout pro jejich nemoudrost, stačí jim ukázat na jejich nebiblické jednání a již jsou hotovi se rozejít s církví i s náboženstvím. Jejich mělkost, povrchnost vyplývá jen z toho, že Pána Ježíše vpravdě nepoznali.

Nuže, abychom pochopili cenu skrytého pokladu v Ježíši Kristu, musíme si ukázat na naše postavení před Bohem.

Postavení člověka bez Ježíše

Jan 3, 16-19, 36

Na člověku, který Pána Ježíše v srdci nemá, kdo Jej nepřijal, spočívá Boží hněv. Viz jeden nápis: Mám jen jednu duši, jestliže tu ztratím, čím ji nahradím? Je jen jeden Bůh, jestliže ten je mým nepřítelem, kdo se mne zastane?

Na člověka bez Pána Ježíše je obrácen Boží hněv. (Zjev. 6, 12-17). Písmo svaté nám nemluví jen a jen o Boží lásce, mluví také o Božím hněvu. (Iz. 13, 9-13; Nahum 1, 2-6)

„Ale nepravosti vaše rozloučily vás s Bohem vaším, a hříchové vaši to způsobili, že skryl tvář před vámi, aby neslyšel.“ ( Iz. 59, 1-3). Dokud Pán Ježíš nevejde do našeho života, je mezi námi a Bohem nepřeklenutelná propast, poněvadž na nás leží hřích a ten je s Bohem neslučitelný. Dokud nejsme od hříchu očištěni, nemáme přístup k Bohu a čeká nás soud. Takový je stav člověka bez Ježíše, bez skrytého pokladu v Něm. Tento stav se však rázem mění, jakmile jsme přijali Pána Ježíše a s Ním bohatství skryté v Něm. (Ef. 2, 11-20)

Postavení člověka s Ježíšem

Dříve bez Krista a tím bez společenství s lidem Božím, bez Boha, bez naděje. Nyní s Kristem, smířeni s Bohem, s Božím pokojem v srdci, spoluměšťané a domácí Boží. Jaká to změna! Tam, kde ležela na člověku kletba hříchu, nyní na něm spočívá Boží požehnání. Kde byl příčinou hříchu od Boha odvrácen, nyní je objímán Otcovskou náručí. Tam, kde člověka očekávalo věčné zahynutí, tam ho nyní očekává věčná sláva. Jaká to požehnaná změna. Každý, kdo poznal cenu pokladu skrytého v Pánu Ježíši, prodává všecko, zříká se všeho, jen aby tento poklad získal. A když ho získal, je hotov raději všecko jiné ztratit, jen aby si poklad v srdci uchoval. Jak se postavení hříšníka před Bohem působením krytého poladu mění. Nejenže propast mezi námi a Bohem je překlenuta, nejenže hřích náš je smyt, ale naše temná minulost přichází u Boha navždy v zapomenutí a my se stáváme Božím vyvoleným lidem, národem svatým, vůní Bohu příjemnou, jak o tom čteme v II. Kor. 2, 15: „Neboť jsme Kristova vůně dobrá Bohu v těch, kteříž k spasení přicházejí, i v těch, kteříž hynou...“

Milá duše! Máš tento poklad, A jestliže ho nemáš, co ti brání, abys ho mohl i ta uchvátit? Je ti těžko se něčeho vzdát co ti dosud leží v cestě? Neboj se něco ztratit! Získáš stokrát víc! I ve tvém životě přijde okamžik, kdy všecko pro tebe ztratí cenu. Avšak poklad v Pánu Ježíši, čím blížeji stojíš smrti, tím větší ceny nabývá. Nemáš-li ho, uchop si ho, dokud ti ho Bůh nabízí.

(kázání č. 113)

Koho pošli? A kdo nám půjde?

2010-12-02T11:54:00.001+01:00

Izaiáš 6, 1-13

Léta, kteréhož umřel král Uziáš, viděl jsem Pána sedícího na trůnu vysokém a vyzdviženém, a podolek jeho naplňoval chrám.

Zvláštní vidění dostává ještě mladý muž Izaiáš a to ve chvíli, kdy v touze a pokoře své duše sklání kolena v chrámu před Neviditelným, Nejvyšším. Vidí Pána všech pánů na trůnu, jehož sláva naplnila chrám. Nevidí ho tělesným zrakem, Pán v tomto okamžiku otevřel jeho zrak duchovní a i to, co mu ukázal ze své slávy, Izaiáše přímo ochromilo.

Vidí Pána obklopeného serafíny, bytostmi povýšenými nad jiné anděly. Každý z nich měl šest křídel. Dvěma křídly zakrýval svou tvář, dávaje tím najevo, že není hoden patřit přímo tváří v tvář Nejvyššímu. Dalšími dvěma křídly zakrýval své nohy. Tím vyjadřoval svou nedokonalost před třikrát svatým a nejdokonalejším. A dvěma křídly létal. Z úst všech těchto serafínů zní jásavý chvalozpěv, opěvující slávu Nejvyššího: „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů, plná jest všecka země slávy jeho.“ A Izaiáš vidí, jak se chrám naplňuje oblaky a slávou Hospodinovou. Jen zřídka a jen některým lidem k tomu Bohem povolaným se zjevuje Bůh přímo takovýmto způsobem a to jen tehdy, má-li pro člověka zvláštní úkol, zvláštní poslání.

Izaiáš, vida slávu Hospodinovu, ochromen viděním, hroutí se do prachu. Cítí v tuto chvíli svou porušenost, uvědomuje si svoji hříšnost a duchovní bídu. V Boží přítomnosti se hroutí všechna naše lidská domýšlivost. Myslíme-li si o sobě, že jsme dobří, v Boží přítomnosti se naše dobrota hroutí, protože vidíme sebe tak, jak nás vidí Bůh - plné nečistoty, nepravosti, ve víru nečistých žádostí a vášní. V Boží přítomnosti neobstojí ani ten nejdokonalejší člověk, jak nám o tom svědčí kniha Jobova 15, 14-16: „Nebo což je člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedliv býti narozený z ženy? An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho. Nadto ohavný a neužitečný člověk, kterýž pije nepravost jak vodu.“ A v knize proroka Jeremiáše, 2, 22 čteme: „Nebo bys ty se umyla sanitrem, a mnoho na sebe mýdla vypotřebovala, předceť patrná jest nepravost tvá před obličejem mým, praví Panovník Hospodin.“

Nic se nedivme, že Izaiáš padá tváří svou do prachu, když jej osvítila sláva Hospodinova. Jak všichni, všichni potřebujeme, aby sláva Hospodinova osvítila i nás. Všechna naše osobní domýšlivost, naše osobní pýcha a povyšování se jeden nad druhého, rázem by zmizely a my bychom se pokořili v prachu, v pokoře před Nejvyšším. Aby však člověk poznal sama sebe, svou ubohost a nicotnost, své zahynutí, musí se setkat s živým Bohem a dostat se do Jeho přítomnosti. Nemusí to být ten samý způsob, jak to prožíval Izaiáš. Pán Bůh má tisíce jiných způsobů a cest, kterými se zjevuje lidem, s nimiž má svůj zvláštní plán.

Vraťme se nyní k Izaiáši. Uvedení do Boží přítomnosti zjevilo Izaiášovi, jaký je ve skutečnosti před Bohem. Sám sebe se zhrozil. A své zděšení dává najevo slovy: „Běda mně, jižť zahynu, proto že jsem člověk poškvrněné rty maje, k tomu u prostřed lidu rty poškvrněné majícího bydlím, a že krále Hospodina zástupů viděly oči mé.“ Boží přítomnost usvědčuje každého člověka z hříchu. Jsou-li lidé, kteří necítí své zahynutí, kteří si neuvědomují svůj hřích, kteří se kolébají myšlenkou, že to se stavem jejich duše není tak zlé, pak to jsou lidé, kteří se ještě nikdy nesetkali ve svém nitru s Bohem. Takoví lidé se svou vymyšlenou dobrotou se řítí do zahynutí, aniž by si toho byli vědomi. Zato každý člověk, který byl jakýmkoliv způsobem uveden do Boží přítomnosti, se hroutí pod tíhou své hříšnosti. Pán Bůh se nezjevil Izaiáši proto, aby ho soudil, nýbrž proto, aby ho svou milostí očistil, ospravedlnil a posvětil a pak aby jej postavil do své služby. A tak jeden z těch serafínů bere žhavý uhel z obětního oltáře, dotýká se jeho rtů a zvěstuje mu: „...odešla nepravost tvá a hřích tvůj shlazen jest.“

Musím přitom myslet na slova Písma z ep. Židům, 10, 14-23, kde čteme: „Nebo jednou obětí dokonalé učinil na věky ty, kteříž posvěceni bývají. Svědčí nám to i sám Duch svatý. Nebo prvé pověděv: Tatoť jest smlouva, kterouž učiním s nimi po těch dnech. Praví Pán: Dám zákony své v srdce jejich a na myslech jejich napíši je. A na hříchy jejich, i nepravosti jejich nikoli nevzpomenu více. Kdež pak jest odpuštění jich, neníť více oběti za hřích. Majíce tedy, bratři, plnou svobodu k vjíti do svatyně skrze krev Ježíšovu, a kněze velikého nad domem Božím, přistupmež s pravým srdcem, v plné jistotě víry, očištěná majíce srdce od svědomí zlého.“

Jestliže Izaiáše očistil od hříchu žhavý úhel, který byl andělem vzat z oltáře, na němž byl obětován beránek, čím dokonaleji náš očišťuje od jakéhokoliv hříchu krev Božího Beránka, který se sám, dobrovolně, z lásky k nám hynoucím, položil v oběť za náš hřích na naše odpuštění, ospravedlnění a posvěcení. Když jeden ze serafínů žhavým úhlem z obětního oltáře očistil rty Izaiášovy a zvěstoval mu, že nepravost jeho je očištěna a že je od hříchů prost, slyší Izaiáš hlas Pána všech pánů: „Koho pošli? A kdo nám půjde?“ Izaiáš hned chápe, že se jedná o poselství, které má být přineseno ostatnímu hynoucímu lidu. I jiným mělo být zjeveno, jak veliký je Bůh ve své moci a ve své slávě a jak veliký je ve své lásce, milosti, v hotovosti k odpuštění a vysvobození. Izaiáš je hotov jít. O moci a slávě Hospodinově se nyní přesvědčil. Jeho milost a lásku sám nyní okusil na svém vlastním srdci, je tedy hotov nyní jít, aby o tom zvěstoval jiným. Na otázku tedy nadšeně odpovídá: „Aj, já, pošli mne.“

A zde bych se chtěl maličko zastavit. Bratře, sestro, i dnes se Bůh táže těch, kterým zjevil sama sebe: „Koho pošli? A kdo nám půjde?“ Tisíce lidí žije v naprosté neznámosti Boha. Tisíce lidí hyne v otroctví hříchu a neví, jak se z toho vymanit. Tisíce lidí nepoznalo dosud pravý smysl života, neví, proč žije a kam spěje. Setkal jsi se se svým Bohem? Poznal jsi svou hříšnost a své zahynutí? Místo zahynutí – okusil jsi však Boží milost, přijal jsi v Pánu Ježíši odpuštění, spasení, život věčný. Jak bys o tom mohl druhým nevyprávět? Jak bys mohl nejít a tu nejradostnější Boží zvěst o spasení lidem nezvěstovat? „Koho pošli? A kdo nám půjde?“ Budeš to ty, bratře, sestro?

Izaiáš byl okamžitě hotov: „Aj, já, pošli mne.“ „Ó jak krásné na horách nohy toho, ježto potěšené věci zvěstuje a ohlašuje pokoj, toho, ježto zvěstuje dobré, ježto káže spasení a mluví k Sionu: Kralujeť Bůh tvůj.“ (Iz. 52, 7). Bůh přijímá nabídku Izaiášovu, ale předem ho upozorňuje na to, že se ve službě setká s tvrdostí lidského srdce. Lidé budou mít uši, ale slyšet nebudou, budou mít oči, ale vidět nebudou, svá srdce zatvrdí, aby nesrozuměli a k Bohu se neobrátili. A Izaiáš se v úzkosti táže: Pane, jak dlouho bude trvat tento neutěšený stav? A Pán mu zjevuje, že tupost smyslů – hluchota, slepota a tvrdost lidského srdce bude trvat tak dlouho, dokud nepřijde na lid desaterá zhouba, nezpustnou města a lid z nich z největší části nevyhyne a dokud země úplně nezpustne... Ach, jaká to bude tedy ta jeho služba? Bude lidem kázat, bude prorokovat, bude lid zvát k Bohu, ku pokání vyzývat, ale nadarmo?!

Přece však alespoň jeden paprsek světla zableskne do jeho nastávající prorocké činnosti. Když totiž takový jilm nebo dub vytneme, pokácíme, za čas z pařezu, z kořene vyrůstají nové výhonky a z nich se tvoří nový kmen. A tak tomu bude i na poli duchovním. I když se na lid povalí jedna zhouba za druhou a lidské srdce tím vším více se bude zatvrzovat, někteří přece jen uvěří, pochopí a jeho poselství přijmou – a ti budou oporou Božího díla.

Tak se mi zdá, jako by tyto kapitola Písma byla psána pro dnešní dobu. Že by se Pán Bůh dnes ve své slávě a moci lidem nezjevoval? Zjevuje, ale jen těm, kteří jej v upřímnosti svého srdce hledají. A všude tam, kde se člověku Bůh, ať již jakýmkoliv způsobem zjeví, kde se člověk ocitne v Boží přítomnosti, všude tam člověk padá svou tváří do prachu ve vědomí své duchovní bídy a své nicotnosti před Bohem. Prvním krokem k poznání Boha a Jeho cest je poznání své vlastní bídy. Z toho pak vyrůstá touha po záchraně, po osvobození z hříchu a po odpuštění našich vin.

A dnes, zásluhou obětí Pána Ježíše, je Bůh tím více hotov k odpuštění. Ve jménu Ježíšově a pro Jeho zásluhy se dostává plného odpuštění všem těm, kteří po něm touží a u Pána Ježíše hledají. Ty, kteří uvěří a spasení v Pánu Ježíši přijmou, Pán posílá mezi ostatní lid, aby celému světu se dostalo nejradostnější poselství o Boží odpouštějící lásce.

Avšak tak, jak tomu bylo v době Izaiáše, tak je tomu i dnes. Lid má uši, ale o Božích věcech slyšet nechce. Má oči, ale pro Boží věci je slepý. Má srdce, ale to je vůči Bohu tvrdší než kámen. Ruce mnohých Božích svědků příčinou neúspěšné práce umdlévají a mnohý z nich se v úzkosti táže: Pane, až dokud, dokud bude tato tvrdost v lidském srdci i tam, kde se jedná o jeho záchranu? A Boží člověk se přímo leká toho, že uslyší stejná slova, která byla řešena k Izaiáši: Dokud nebude mezi lidem desateré zhouby a dokonalého zpustnutí na zemi...

Je tedy na práce v Pánu daremná? Není! Platí zde slova Písma: Ti, kteří s pláčem seli, s prozpěvováním budou žíti. I když símě námi rozsévané se snad ujme až někdy po letech, některé přeci jenom hned a stává se oporou Božího díla. A třeba jsou houfy Božího lidu malé, Bůh jim sám říká: Neboj se, maličké stádce, nebo se zalíbilo Bohu dáti vám království.

Přesto, že půda pro rozsévání Božího slova je tvrdá, žeň je mnohá, ale dělníků málo. A zde jsme u našeho textu: „Koho pošli? A kdo nám půjde?“ Poslání malých církví je, aby byla misijní. Když velké církve zvlažněly, zesvětštily, svému duchovnímu poslání se zpronevěřily, Pán Bůh v nich probouzel jednotlivé duše, které nesnesly duchovní mrtvost, spojovaly se s jinými duchovně probuzenými jednotlivci a tvořili tak zvláštní skupiny Božího věřícího lidu.

V těchto sborech byl každý jednotlivec misionářem, knězem a jeho živelnou touhou bylo jiné přivádět k živé víře v Ježíše Krista. A pokud byla v těchto skupinkách věřícího lidu živelná touha po záchraně jiných, skupinky rostly.

A dnes?! Misijní horlivost, živelná touha zachraňovat jiné, mizí. A v lidstvu? Duchovní úpadek je stále větší. A Boží volání zaznívá mocněji a mocněji: „Koho pošli? A kdo nám půjde?“ Probudí nás Boží volání z duchovní ospalosti? Jak dlouho se spokojíme s tím, že přijdeme do shromáždění, vyslechneme Boží slovo a zase odejdeme, aniž by nás to nutilo jít s poselstvím Boží lásky k těm, kteří tuto lásku ještě nepoznali, abychom vyhledávali ty, kteří v skrytu ve svém srdci po Bohu touží a vedli je pak k plné známosti Boží? K tomu nás Bůh vyvolil. Proč tuto kněžskou práci nekonáme?

Jak těžce doléhají na naše svědomí slova našeho Pána, promluvena ke sboru v Efezu: „Ale mám proti tobě, že jsi tu první lásku opustil.“

( kázání č. 5, rok 1961)

Jak jste přijali Pána Ježíše, tak v něm choďte

2010-12-02T11:53:00.005+01:00

Jak jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte. Vkořenění a vzdělaní na něm, a utvrzení u víře, jakž jste naučeni, rozhojňujíce se v ní s díků činěním. (Kol. 2, 6-7)

Ve všem se chovajíce jako Boží služebníci, ve mnohé úzkosti, ve mnohé trpělivosti, v utišení, v nedostatcích, v úzkostech. (II. Kor. 6, 4)

Nebo to zjevné jest, že jste list Kristův... (II. Kor. 3, 3)

Zvláštní napomenutí!

Zastavme se u prvního:

„Jak jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte. Vkořenění a vzdělaní na něm, a utvrzení u víře, jakž jste naučeni, rozhojňujíce se v ní s díků činěním.“

Toto zvláštní napomenutí nás vede ve vzpomínkách do doby našeho obrácení se k Pánu a uvěření v Něho. Kteří jsme se vpravdě k Pánu Ježíši obrátili, víme, že to byl tehdy zvláštní stav. Naše svědomí bylo najednou působením Ducha Božího ze spárů hříchu probuzeno. Viděli jsme sebe tak, jak nás vidí Bůh. Ve světle Slova Božího se hroutila všechna naše spravedlnost, všechna naše zdánlivá dobrota a cítili jsme se nejbídnějšími lidmi. Celá naše minulost, se všemi našimi poklesky a pády, s naším zpronevěřováním se Bohu, stála před našima očima a žalovala na nás. Uvědomovali jsme si v plné míře, že v tomto stavu by nikdo z nás před svatým a spravedlivým Bohem neobstál. A proto zvěst evangelia, že Ježíš Kristus přišel, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo, nám zněla jako nejradostnější píseň a my jsme se s tíhou svých vin, v dětinné důvěře, kladli k nohám tohoto Beránka. V této době jsme byli tak zaujati vlastními hříchy, že každý bratr a sestra ve sboru, o kterých jsme věděli, že již Pánu náleží, byli v našich očích jako světci. Vzhlíželi jsme k nim se vší úctou a cítili jsme k nim zvláštní lásku a zvláštní důvěru. A když Pán i z nás sňal břímě našich hříchů, tíhu našich vin, byli jsme tak šťastni, že jsme měli pocit, jako bychom už na zemi ani nebyli. Hlad po Slově Božím byl u nás tak veliký, že jsme se jím nemohli ani nasytit. Shromáždění nám byla krátká, dalšího jsme se nemohli ani dočkat. Přímo jsme prahli po další a další známosti Boha a Jeho cest a každé Boží zaslíbení jsme přijímali s dětinnou důvěrou. Byli jsme jako zrozená nemluvňátka žádostivá duchovního pokrmu. Tak to byl stav našeho nitra v době, kdy jsme přijali Pána Ježíše. Všechno v nás hořelo pro Boží království. Tehdy jsme byli vpravdě šťastnými lidmi. A nyní pochopíme význam napomenutí v našem textu: „Jak jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte. Vkořenění a vzdělaní na něm...“ Proč to napomenutí? Protože téměř u každého věřícího člověka stav, jaký nastal při jeho obrácení se k Pánu, se v pozdější době mění. Už není zaujat svou vlastní bídou, ale téměř všechna jeho pozornost je obrácena k nedostatkům a chybám toho druhého a to má na jeho vnitřní stav neblahý vliv. Nejdříve ochladne v lásce k bratřím a to má za následek, že po obecenství s nimi tolik netouží a tím i lehkomyslně začne zanedbávat shromáždění. Dostavuje se zvlažnění, oheň, který v něm hořel, uhasíná. A toto zvlažnění přináší jeden úpadek za druhým. Člověk začne nejprve o pravdách Božího Slova pochybovat, tím mizí z jeho srdce radost ze spasení a člověk se začíná ohlížet po jiných zdrojích a pramenech, ze kterých by čerpal radost a sílu k životnímu boji. A jak se dostane na tato místa, má satan k srdci dveře znovu otevřené. Proto napomenutí:

„Jak jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte. Vkořenění a vzdělaní na něm...!“ Na Kristu samém musíme stavět! V Němu musíme zapouštět kořeny své víry, v Něm musíme hledat svůj vzor. Kde v životě věřícího člověka nastal úpadek, nastal tím, že stavěl své přesvědčení na lidech. I když následkem obrácení došlo k velkým změnám, přece jen i věřící člověk zůstává v mnohých věcech nedokonalý. A proto žádný člověk nemůže být naší oporou. Ani věřící. Slovo Boží nás znovu a znovu varuje před tím, abychom hledali svou oporu v člověku. Tak k nám vola prorok Jeremiáš: „Takto praví Hospodin: Zlořečený ten muž, který doufá v člověka a který klade tělo za rámě své, od Hospodina pak odstupuje srdce jeho.“ (Jer. 17, 5). Jinými slovy ,klade člověka za své rámě, aby se o něj opíral. A této chyby jsme se dopouštěli a stále se dopouštíme, ale my máme zapouštět kořeny své důvěry ne v člověka, ale v Krista. „Vkořenění a vzdělaní na něm...“ V člověku, i v tom nejlepším, se vždy za čas dožijete zklamání, protože člověk je třtina větrem se klátící. Zklame, i když nechce zklamat. A tak v životě téměř každého věřícího člověka stav, jaký nastal při jeho uvěření, v době pozdější hlavně příčinou zklamání se v jiných věřících, se mění. Dříve viděl jen tu svou vlastní bídu a proto byl pokorný, Pánu za jeho vysvobození vděčný, žádostivý Božího Slova a lačný dalšího duchovního růstu. Ale jakmile pustil ze zřetele svou vlastní bídu a začal pozorovat a soudit nedostatky druhých, ustydl v lásce napřed k bratřím a později i k Bohu a přišel pád! Co zde činit? Navrátit se k první lásce. Upozorňuji, že to není snadné. Jen plným uvědoměním, že Bůh je vždy hotov k odpuštění, činíme-li pokání, je člověk uschopněn Boží milostí k novému návratu a vrací se v srdce člověka znovu radost ze spasení a toužebný vnitřní klid. Uvědomme si znovu, a to plně, význam napomenutí našeho textu: „Jak jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte. Vkořenění a vzdělaní na něm...“

A nyní přicházíme k dalšímu napomenutí: „Ve všem se chovajíce jako Boží služebníci...“ S tímto napomenutím se setkáváme ve Slově Božím znovu a znovu. Proč? Protože Pán Bůh od nás věřících požaduje, abychom byli lidem zvláštním. „Kterýž dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti a očistil sobě samému lid zvláštní, horlivě následovný dobrých skutků.“ (Tit. 2, 14). A v I. Petr. 2, 12 čteme: „Obcování své mezi pohany majíce dobré, aby místo toho, kdež utrhají vám jako zločincům, dobré skutky vaše spatřující, velebili Boha v den navštívení.“ A v ep. Fil. 2, 14-15: „Všecko čiňte bez reptání a bez pochybování, abyste byli bez úhony a upřímní synové Boží, bez obvinění uprostřed národu zlého a převráceného. Mezi kterými svěťte jako světla na světě.“ Kolik jiných podobných napomenutí nalézáme ve Slově Božím: „Ve všem se chovajíce jako Boží služebníci...“ Ve všem! Hned za tímto napomenutím v téže kapitole máme detailně vyjmenováno, v čem všem se máme ukázat jako Boží služebníci: v trpělivosti, v utišeních, v nedostatcích, v úzkostech, v ranách, v žalářích, v nepokojích, v pracích, v bdění, v postech, v čistotě, v umění, v dlouhočekání, v dobrotivosti, v Duchu svatém, v lásce neošemetné, v slovu pravdy, v moci Boží, skrze odění spravedlností napravo i nalevo, skrze slávu i pohanění, skrze zlou i dobrou pověst a tak dále. Škoda, že nemáme tolik času, abychom si všechny tyto detaily podrobně rozebrali. Dejte si jednou čas a rozeberte si to v biblické hodině a uvidíte, jaký z toho budete mít užitek. A zase upozorňuji: Abychom mohli naplnit příkaz Písma „Ve všem se chovajíce jako Boží služebníci...,“ vyžaduje to především splnění požadavku, který zní: „Chce-li kdo za mnou přijíti,, zapři sebe sám, a vezmi kříž svůj a následuj mne.“ (Mat. 16, 24). V této věci máme vzácný příklad nejen na Pánu Ježíši, ale i na těch, kteří na Bohu založili celý svůj život. Myslím na Abrahama. Když byl jako host v zemi Kananejské mezi Hetejskými a tam mu zemřela manželka, Abraham žádal od Hetejských místo, kde by svou manželku pochoval. Hetejští mu řekli: „Slyš nás, pane milý: Kníže Boží jsi uprostřed nás, v nejpřednějších hrobech našich pochovej mrtvého svého...“ Kníže Boží jsi uprostřed nás. Tím má být každý z nás uprostřed nevěřícího světa a proto to zvláštní napomenutí: „Ve všem se chovajíce jako Boží služebníci...“

A pojďme zase k dalšímu napomenutí Písma: „Poddáni jsouce jedni druhým v bázni Boží.“ Tento požadavek je velmi těžký. Netýká se jen manželů v rodině, ale týká se obzvláště lidu Božího v církvi. Jak málo je jednomyslnosti jak v rodinách, tak v církvi a v celé lidské společnosti. Nic nám není tak těžké, jako být někomu poddán. Tento Boží požadavek je možné uskutečnit jen na poli duchovním, jen tam, kde Boží láska si nás pojí v jedno srdce. Jen Boží láska je v stavu překlenout rozdíly našich povah a zatlačit naše já do pozadí. Ano, někdo musí rozkazovat, někdo musí vést, řídit, ať v rodině, ať v národě, ale nesnáz je v tom, že každý té neb oné věci jinak rozumí, má v tom i jinou zkušenost a nerad se svého názoru vzdává. A přece je tu rozkaz: Jedni druhým poddáni buďte! Každému z nás chybí více pokory, více skromnosti a řekl bych více poddanosti Bohu, Učme se tomu! I v rodině, i v církvi, i v národě. „Aj, jak dobré a jak utěšené, když bratři v jednomyslnosti přebývají.“ Neukáže-li věřící Boží lid více jednomyslnosti, jak ji můžeme žádat od převráceného světa? I sem spadají slova: „Ve všem se chovajíce jako Boží služebníci...“ Všimněme si ještě dalších slov našeho textu: „Nebo to zjevné jest, že jste list Kristův, napsaný ne černidlem, ale Duchem Boha živého.“ (II. Kor. 3, 3). A v předcházejícím verši čteme: „List, ....který znají a čtou všichni lidé...“ Jaká je to veliká přednost, výsada, být listem Kristovým. Co to vlastně znamená? Z našeho života, z našeho jednání, z našich slov mají lidé číst život z Ježíše, život, z něhož by vyzařovaly Ježíšovy myšlenky, Jeho láska, Jeho pokoj, Jeho Duch. Každý člověk je živým listem, z něhož je možno vyčíst, jaký je charakter, jaký život vede, jakými myšlenkami se zaměstnává, jaké tužby naplňují jeho srdce, ale ne každý člověk je listem Kristovým, psaný Duchem Boha živého. Aby se jím člověk stal, musí projít revolucí svého vlastního nitra, svého srdce. Dokud jí neprojde, dokud se nenarodí znovu Duchem, zůstává stále ve stavu, v němž hřích má v jeho životě rozhodující vliv. Neznovuzrozený člověk se marně brání jeho moci. Hříchu propadá člověk vzdělaný i nevzdělaný a z tohoto stavu jej nemůže vysvobodit žádná kultura, žádná vzdělanost. A dokud jsme v moci hříchu, satan sám píše svůj živý list na desky srdce člověka. A tak i nevěřící neobrácený člověk je živým listem, ale živým listem hříchu, z něhož můžete vyčíst jen touhu po osobním blahu, ale také i vnitřní neklid, rozervanost. Jako může člověk vyjít z tohoto stavu? Jedině Ježíš Kristus mocí svého Ducha může v člověku umrtvit hřích a zmocnit ho k novému životu. Ale jen tam, kde člověk přijme Pána Ježíše cele a opravdově a kde se snaží splnit Ježíšovy požadavky do všech důsledků. Kde tak člověk učiní, tam moc Ducha Ježíšova působí v jeho citech, myšlenkách, tužbách, v jeho cítění, úplný převrat. Tam, kde si liboval v hříchu, cítí vůči hříchu odpor a náhradou za pochybný tělesný požitek je mu radost z nového života, Pán Ježíš určuje směr jeho života a tak se stává živým listem. Neříkám, že by věřící člověk byl již dokonalý. Ale požehnaný vliv Ducha Kristova je při něm velmi patrný. Duch Kristův srdce člověka zjemňuje, zušlechťuje. „Nebo to zjevné jest, že jste list Kristův, napsaný ne černidlem, ale Duchem Boha živého, ne na deskách kamenných, ale na deskách srdce masitých.“

Milá duše! Koho jsi živým listem ty? Kdo určuje směr tvého života? Kdo píše na desky tvého srdce? Čí dílo je možno vyčíst z tvého oka, ze tvé tváře? Dílo Kristovo nebo dílo hříchu? Pán Ježíš volá každého k novému života. To, co vyryl až dosud hřích na srdce člověka, je On hotov smýt svou vlastní krví a je hotov vepsat v srdce člověka svůj Boží zákon a tak jej učinit svým živým listem.

A nyní slovo k nám věřícím: Jak málo si uvědomujeme, na jakou duchovní výši nás Pán Ježíš vyzvedl, aby na nás, na našem životě, ukázal ostatnímu světu moc svého Ducha. Na svém štítu neseme Jeho jméno. K Jeho cti? Nebo k Jeho potupě? Vyzařuje z nás skutečně Ježíšova láska? Ježíšův pokoj? Hotovost ke službě? Hotovost k odpuštění? Jen jméno Ježíš nás opravňuje ke vstupu do Božího království. Nezapomínejme, že Bůh je svatý a že nenechá své jméno vláčet cestami hříchu a tmy.

Vracím se znovu k prvnímu příkazu Slova Božího v našem textu: „Jak jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte. Vkořenění a vzdělaní na něm....“ „Ve všem se chovajíce jako Boží služebníci...“

Končím slovy z I. Petr. 2, 9: „Ale vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid dobytý, abyste zvěstovali ctnosti toho, kterýž vás povolal ze tmy v předivné světlo.“

A ještě II. Kor. 3, 2-3: „List náš vy jste, napsaný v srdcích našich, kterýž znají a čtou všichni lidé. Nebo to zjevné jest, že jste list Kristův, napsaný ne černidlem, ale Duchem Boha živého...“

(kázání č. 46)

Císařovo císaři, Božího Bohu

2010-12-02T11:53:00.003+01:00

Matouš 22, 15-21

Jistý obchodník po celodenní námaze vešel do svého pokoje, kde si chtěl odpočinout. V jeho tváři se zračil určitý neklid. Před chvílí u něho byl zástupce dobročinného spolku a naléhal na něho, aby na určité sociální akce dobročinného spolku přispěl větším peněžním obnosem. Obchodník odmítl a to jej nyní znepokojovalo. A když o tom přemýšlel, ve své lenošce usnul. Zdálo se mu, že někdo zaklepal na dveře a hned po zaklepání vešel do pokoje muž v jednoduchém oděvu, stanul tiše před ním, vytáhl arch popsaného papíru a podal mu jej se slovy: „Zde máte potvrzení vašeho příspěvku na misii. Je vám asi známo, že potřeby na misijní práci v poslední době vzrostly. Nechtěl byste svůj další příspěvek na Boží dílo zvýšit?“ „Ne,“ odvětil tento. „Měl jsem letos veliká, mimořádná vydání. Další příspěvek zvýšit nemohu.“ Cizinec se rozhlédl po přepychově zařízeném pokoji, pak vytáhl další listinu a podal ji obchodníkovi se slovy: „Zde je potvrzení vašeho příspěvku na vydávání křesťanské literatury. Nepřidáte letos na toto dílo?“ „Ne, nemohu.“ Muž vytáhl třetí listinu a znovu ji podal obchodníkovi se slovy: „Zde je potvrzení vašeho příspěvku na rozšiřování Písma svatého. Nemusím vám snad připomínat důležitost tohoto díla. Jste ochoten znovu přispět na toto důležité Boží dílo?“ Tato třetí žádost již přivedla obchodníka do největšího vzrušení. Hněvivě se rozkřikl: „Jestli pak už jednou v těch prosbách ustanete? Neřekl jsem vám dost zřetelně, že více přispět nemohu?“ Muž se vpil svým zrakem do tváře obchodníkovy, jakoby chtěl proniknout až na dno jeho duše a pak k němu pravil: „Dnes je tomu právě rok, kdy vaše dcera zápasila se smrtí. Úzkost svírala vaše srdce, nikde jste neměl klid. Ke komu jste volal oné noci? Před pěti lety jste na pokraji hrobu ležel vy. Domníval jste se, že jste odsouzen zde zanechat rodinu bez otce. Ke komu jste se obracel tenkrát se svými prosbami? Kdo vám tehdy pomohl z hrobu, když vyslyšel vaše prosby? A pamatujete se, před 15 lety jste se cítil bez naděje, bez pomoci, celé dny i noci jste provzdychal na kolenou a byl byste dal celý svět za jiskřičku naděje, že jsou vám vaše hříchy odpuštěny. Od této chvíle nebude Bůh žádat od vás nic, ale také vy nebudete Boha obtěžovat ani jedinou prosbou. Jste spokojen?“ Tato slova pronikla srdce obchodníkovo jako meč. Zhroutil se k nohám cizincovým, ale ten zmizel a obchodník se probudil ze snu. I když to byl jenom sen, obchodník porozuměl, že je to Boží řeč k němu a na mysl mu přišla slova: „Dávejtež tedy, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.“ Klekl na kolena a v modlitbě volal k Bohu: „Můj Bože, co jsem to učinil? Vezmi si nyní všecko, co mám, již nic neodmítám. Co jest všechno toto proti tomu, co jsi ty učinil pro mne.“

Znáte tu píseň:

Co tobě dám, ó Bože můj, za nesčetné milosti tvoje?

Tys bohat, celý svět je tvůj, mé jmění? Jsou jen hříchy moje.

Co tobě dám za dary tvé?

Čím zaplatím já dluhy své?

A jiná naše píseň:

Na kříži jsi, Jezu tichý, v krvi zmíral za mé hříchy,

trest jsi moji nesl pýchy.

Všechen bol byl pro mne tvůj. Co já dal ti, Pane můj?

Nemáme skutečně, co bychom Bohu dali? Zde stojí: Dávejte, co je Božího – Bohu! A co je Božího z toho, co vlastníme? Všecko, celý náš život! Jím dýcháme, hýbeme se, i trváme, jak praví Písmo. Každým vdechnutím i vydechnutím jsme závislí na Jeho moci. Stačí jediný pokyn našeho Boha a náš život se zastaví i v nejlepším jaru let našeho života. Nikdo z nás není pánem ani jediné vteřiny našeho života. A přece si počínáme tak, jako by Bohu nic nenáleželo a jako by Bůh neměl žádné právo na náš život. Na všecko jiné máme čas, jen ne na Boha, na všecko jiné máme peníze, jen ne na Boží dílo. Nejeví se v tom naše nevěrnost, by přímo vzpoura vůči našemu Bohu? „Dávejtež tedy, co je císařovo, císaři!“ U tohoto požadavku se zastavovat nemusíme. My dobře víme, že vláda tohoto světa, stát, to, co od nás potřebuje a co jsme mu povinni, dostane. Má k tomu zákony. Zkuste nezaplatit žádanou daň. Vymluvte se, že vám na zaplacení daně nezbylo, že jste měli jiné výlohy – bude vám platná taková výmluva? A jaké by to byly úřady, aby se ve státě neudržely potřebný pořádek?! Tedy u slov – císařovo císaři – se zastavovat nemusíme.

Pán Bůh má jiné metody. Svojí láskou zahrnuje celý svět. Přijďte k němu kdykoliv se vztaženou rukou, nikdy není vašimi prosbami unaven a nikdy vás nenechá odejít s prázdnou rukou. Ano, dává i tam, kde jej neprosí, kde se mu rouhají a kde jej nenávidí. Za všechnu lásku žádá od nás jedinou věc – naše převrácené srdce. A zase ho žádá ne pro sebe, ale pro naše dobro, aby ho mohl očistit, vysvobodit z moci otroctví hříchu a tak nás učinit šťastnými. Aby nás přesvědčil o své lásce k nám, aby nám učinil pochopitelné, jaké má s námi plány, používá tisíce různých způsobů a cest. Vychvacuje nás z mnohé zhouby, zdržuje naše nohy před upadnutím do zkázy a zahynutí, aniž bychom o tom vždy věděli. Teprve věčnost nám jednou zjeví, kolikrát nás Boží ruka uchránila před nebezpečím a zkázou.

A jak se mu za všechnu Jeho lásku odměňujeme? Ne jinak, než onen obchodník. Unavuje nás, máme-li více času věnovat Božímu království, modlitbě, úvahám Slova Božího, shromáždění, roztrpčuje nás, žádá-li se od nás větší obětavost, větší příspěvek na misii a máme stále dojem, že je po nás příliš mnoho žádáno a že přinášíme Božímu dílu příliš velké oběti. A přece zdaleka nedáváme Bohu to, co je Božího. Co kdyby k nám přišel Bůh s podmínkou, že nebude od nás už nic žádat, ale že také jej nesmíme obtěžovat s žádnou naší prosbou? Dávejte, co je Božího – Bohu! Především mu dejte svoje srdce! Náleží Jemu! Nikdo tak nerozumí našemu srdci jako On! U nikoho se člověk necítí tak bezpečen jako u Něho! Nikdo nedovede naše srdce uklidnit, utišit, uspokojit jako Pán Bůh sám! Když vás všecko zklamalo, když nikde nenalézáte klid a pokoj, v Bohu ho naleznete.

Když byl president Wiliam McKinley na ulici zasažen vrahovou zbraní a klesal k zemi, šeptal si slova známé písně Blíž tobě, Bože můj... A v umírání žádal kolemstojící, aby mu na rozloučenou zazpívali tuto píseň. V den a hodině jeho pohřbu všechny továrny zastavily práci, zastavily se i všechny vlaky a povozy na ulici. Všecko ustalo od práce. A před mnohatisícovým pohřebním zástupem se nesla požadovaná píseň.

Co se odehrávalo 14. dubna 1912 na potápějící se lodi Titanic, je vám známo. Po naplnění všech záchranných člunů zůstalo ještě na tonoucí lodi 1635 cestujících. Pro ty nebyla záchrana. Byli odsouzeni k smrti utonutím. Děs a zmatek, hrůza smrti se zmocnila všech. Smrt se blížila každým okamžikem. A do této hrůzy zazněl chorál lodních hudebníků Blíž, tobě, Bože můj, jen tobě blíž. I hudebníci byli odsouzeni ke smrti utonutím. Jsem si jist, že tito hudebníci nikdy v životě nehráli tuto píseň s takovým citem, s takovým pohnutím, jako ve chvíli, kdy se smrt blížila ke všem, kteří zůstali na lodi, až konečně chladné moře pohltilo všech 1635 životů. Není v životě taková katastrofa, taková rána, která by mohla uvést v zoufalství srdce odevzdané cele Bohu. I v největší bolesti, v největším neštěstí, takové srdce nalézá ve svém Bohu mocnou oporu, může-li volat k Bohu v plné důvěře: Blíž tobě, Bože můj, jen tobě blíž, protože v odevzdání se Bohu najde svoji radost i uklidnění.

Na prvním místě mu náleží naše srdce. Dejte mu i váš čas. Než se nadějete, bude i váš život u konce. Pán bude žádat po vás vaše účty, jak jste čas svého života využili. Každému z nás Bůh svěřil určité hřivny, abychom jimi těžili pro blaho našich bližních, pro uskutečňování království Božího na zemi. Jak využíváš svůj volný čas pro záchranu jiných? Jak to dopadlo se služebníkem, který svěřenou hřivnou žádnou jinou nezískal? Sám Pán nad ním vynáší soud: Služebníku zlý a lenivý! A co následovalo? Uvržení do ohně! Bratře, sestro! Jak hospodaříš s časem? Získáváš jiné duše pro Krista? Tisíce duší kolem tebe hyne a co činíš pro jejich záchranu? Dáváš i v této věci co je Božího Bohu?

Také tvoje peníze náleží Bohu. A přece právě dávání obětin na Boží dílo je nejpalčivější otázkou ve sboru. Opilce - vylučujeme. Smilníka, cizoložníka – vylučujeme. Kolik znáte případů že by někdo byl vyloučen pro lakomství? A neprohlašuje Písmo svaté jasně a zřetelně, že ani lakomce do království Božího nevejde? Většina kazatelů se peněžní otázce ve sboru raději vyhne, ale kapitola o dávání na Boží dílo je právě tak zvěstí Ježíšova evangelia, jako i ty jiné zvěsti. A ochotný dárce má ve Slově Božím veliká zaslíbení. Bůh takovým zaslibuje, že jim otevře průduchy nebeské a těmi na ochotné dárce shrne takové požehnání, že ho nebude umět ani přijmout a že přimluví těm, kteří vnáší zhoubu do našeho života a maří výsledky naší práce, aby tak činit nemohli. Ano i naše peníze patří Bohu.

Když křtěnci jednoho sboru vstupovali do vody, aby ve křtu vyznali svého Spasitele, jeden z nich se najednou obrátil a rychle se vracel na břeh. Kazatel se domníval, že si to v poslední chvíli rozmyslel a že se pokřtít nedá. Ale ten si šel pro svoji peněženku a prohlásil, že nejen on, ale i jeho peněženka musí od této chvíle náležet cele Bohu. Rozumíte tomu? Dávejte, co je Božího Bohu! Pamatuj, že Bůh ti tisíckrát nahradí to, co jsi obětoval z lásky pro Jeho dílo.

Dej Bohu celého sebe. Neboj se, že tím něco ztratíš. „Kdo by nalezl duši svou, ztratí ji, ale kdo by ztratil duši svou pro mne, ten ji nalezne.“ Neboj se ztratit kus svého já pro Boží věc. Kolem skupiny koupajících se dětí v řece šel starší pán. Najednou se strhl mezi dětmi křik. Jeden chlapec tonul. Tento pán slyšel volání dětí o pomoc, ale jeho srdce se to nedotklo. Má se vydávat v nebezpečí pro nějaké žebrácké děcko? Zneklidněn touto příhodou pospíchal domů. Doma se ptá po svém synu. Měl jenom toho jednoho. Nikdo nevěděl, kam odešel. Hledá ho po domě, po zahradě, chlapec nikde. V tom se blíží k jeho domu houf chlapců a vlečou mrtvolu utopeného dítěte. Byl to jeho jedináček.Chápete, co se dělo nyní v jeho duši? Bál se ztratit sebe a tím ztratil to, co mu bylo nejdražší.

Tak je to často v duchovním životě. Lidé se zdráhají vydat své srdce Bohu, a domnívají se, že by tím ztratili kus svého života, že by nic neužili, ale právě tím spějí vstříc jisté zhoubě. Co je tu hříchem podlomených mladých životů, kteří „užíváním si“ si zničili zdraví a předčasně si tím vykopali hrob. Co je tu uštvaných, hříchem znavených, zklamáním zlomených srdcí, kteří nenašli v životě to, po čem toužili – radost a uspokojení srdce. A přece mohli být šťastnými lidmi, kdyby dali Bohu to, co Bohu patří. Chceš-li sebe zachovat, musíš sebe nejdřív ztratit. Znáte přísloví našich otců? Kdo umře, než umře, neumře, až umře. Jsou to slav J. A. Komenského, který na jiném místě praví: Nemůžeš lépe začít svůj život, jako myšlením na smrt. A co tím myslí? Posuzování všeho z hledisky věčnosti. Nežít lehkomyslně, lehkovážně. Ano, povrchnímu člověku se zdá, že vydáním se Bohu člověk z tohoto pozemského života mnoho ztrácí, že nic neužije. Že mnoho ztratí, to je pravda. Dva přátelé mezi sebou polemizovali. Jeden pravil druhému: „Ty jsi příčinou svého náboženského fanatismu mnoho ztratil.“ „To máš pravdu,“ odpovídá tento. „Ty mne přece znáš. Víš, že jsem dříve chodíval v sobotu od výplaty přímo do hospody a tam v kartách a v alkoholu často nechal celou výplatu. Ženě místo peněz jsem přinesl nadávky a bití. Děti i žena každou sobotu očekávaly s hrůzou. Od té chvíle, co jsem se vydal Bohu, jsem tuto zhoubnou vášeň ztratil. V sobotu jdu z továrny přímo domů, ženě, která mě i s dětmi s radostí očekává, odevzdám vždy celou výplatu a spojenými silami zdoláváme těžkosti a boje, které život s sebou přináší. Další, co jsem ztratil, je otroctví tabáku. I když mě lékař tolikrát varoval, že si přílišným kouřením moje plíce zničím, kouřit se muselo, i když doma často nebylo ani na sůl. A co jsem ještě ztratil, je bývalý nepokoj v mé duši. I když jsem vášnivě Boha popíral, věčnosti se vysmíval, každá myšlenka na smrt mě silně znepokojovala a přes všechno namlouvání si, že Bůh není, v hloubi mého nitra se ozývalo vědomí, že Bůh je. A pomyšlení, že se jednou setkání s Bohem nevyhnu, vyvolávalo v mé duši velký nepokoj. Odevzdáním se Bohu jsem i tento nepokoj ztratil. Ještě i jiné věci jsem ztratil, ale v Bohu jsem našel za ně takovou náhradu, že ztracených věcí nelituji.“

Dávejte, co je Božího Bohu! Dejte mu své srdce, svůj čas, své peníze, své síly a schopnosti, dejte mu samého sebe a váš život se stane bohatším, plnějším a radostnějším. Vyšli jste z rukou Stvořitele a nebudete šťastni, dokud se k Bohu nenavrátíte. V Bohu teprve najdete – sebe. Cestu k Bohu nám upravil Pán Ježíš svojí obětí na kříži. Ať jsi kdokoliv, ať jsi se prohřešil vůči Bohu čímkoliv, v Ježíši Kristu máš cestu k Bohu otevřenou. On, Ježíš, s tebe sejme jakoukoliv tíž, ať už je to tíž hříchů nebo denních starostí. Ve jménu Ježíše smíš předstoupit před Boží tvář takový, jaký jsi. U proroka Izaiáše čteme: „Zahladím jako hustý oblak přestoupení tvá, a jako mrákotu hříchy tvé; navratiž se ke mně, nebo jsem tě vykoupil.“

Velmi se mne vždy dotýká vyprávění Komenské, v němž líčí své setkání s Kristem, kdy Kristus k němu promlouvá takto: „Vítej, vítej, můj synu a bratře milý! Kde jsi byl, synu můj? Kde jsi byl tak dlouho? Kudy jsi chodil? Co jsi ve světě hledal? Potěšení? I kde jsi ho hledati měl, než v Bohu? A kde Boha, než v chrámě jeho? A který chrám, než chrám Boha živého, který on sám sobě připravil – srdce tvé vlastní. Díval jsem se, synu můj, když jsi bloudil, ale již jsem se déle dívati nechtěl. Přivedl jsem tě k sobě. Nebo tu jsem zvolil sobě palác k bydlení svému. Chceš-li tu bydliti se mnou, najdeš tu, co jsi ve světě marně hledal. Pokoj, utišení, slávu a sytost všeho. Toť slibuji, že zklamán nebudeš.“ Našel Komenský v Kristu, co tak dlouho hledal marně ve světě? Našel. Svědčí o tom další části jeho populárního spisu Labyrint světa a ráj srdce.

Milá duše! I ty marně hledáš ve světě ukojení všech tužeb svého srdce. Najdeš ho jedině v Bohu zjeveném v Ježíši Kristu, Navrať se k Němu tak, jak se navrátil Komenský a tisíce jiných významných mužů i žen. Z Boha si vyšel – nebudeš šťastný, dokud se k Bohu nenavrátíš. Bůh tě stvořil pro sebe, patříš tedy Jemu. Dej tedy Bohu to, co je Božího - sebe. A teprve v Bohu sama sebe nalezneš.

(kázání č. 21, rok 1967)

Boj Izraele s Amalechem

2010-12-02T11:52:00.001+01:00

II. Mojž. 17, 8-16

Již vícekrát jsme si připomínali při modlitební hodině tento starozákonní děj a přece se k němu znovu vracím. Naučení, které z něho plyne, má tak veliký význam, že bych si přál, aby se nám všem vryl do paměti pro celý náš život.

Na rozkaz Hospodinův se Izrael bral z Egypta do zaslíbené země. Po mnohých útrapách, které cestou prožívali, neb cesta vedla pouští, se přiblížili k obydlené zemi. Avšak národ v této zemi bydlící vytáhl vojensky proti Izraeli a chtěl jim znemožnit další cestu. A tak došlo k boji. Maličko se zastavme. Život křesťana je také útěkem z Egypta a pouť do zaslíbené země a sice z duchovního Egypta, kterým se myslí život zotročený hříchem. Duchovní otroctví, kde člověk není pánem vlastní vůle, kde podléhá každému pokušení, kde je otrokem svých vášní, to je ten duchovní Egypt, ze kterého nám Bůh přikazuje jít a v Pánu Ježíši nám ukazuje cestu do nové, zaslíbené země, do nového, hříchem nezotročeného života. Spisovatel John Bunyan nazval cestu křesťana Cestou z města zkázy na horu Sion. A také tomu tak je. Život věřícího člověka je útěk ze zkázy na horu Sion. Když Izrael vyšel z Egypta, musel snášet na poušti tolik různých pokušení, že ještě nebyl s jedním hotov a již upadal do druhého. A není to tak i v životě křesťana? Ó, co tu je pokušení... Zásoby, které se vzal Izrael z Egypta, byly uprostřed pouště vyčerpány. Kdo jim nyní dá chléb? Hlad se na ně šklebil ze všech stran, k tomu ještě nedostatek pitné vody, lid ve své důvěře v Boha zakolísal. Kolikrát i v našem životě přichází chvíle, kdy naše důvěra v Pána zakolísá. Přečtete-li si pozorně celý popis, kde nám Slovo Boží vypravuje o cestě z Egypta do zaslíbené země, najdete v tom popisu svůj vlastní životopis.

A nyní k našemu textu. Tažením Amalecha proti Izraeli k boji přišla nová a těžko překonatelná překážka na cestě. Ale Mojžíš, tento statečný služebník Hospodinův, se nezastavil ani před ní. Zavolal si Jozue, poručil mu vybrat nejstatečnější muže a s nimi vytáhnout do boje proti Amalechovi. Sám pak se dvěma muži, Aronem a Hurem, vstoupil na horu, zde vztáhl své ruce k Bohu a volal o vítězství.

Bratři a sestry! Satan se vždy pečlivě stará, aby věřícímu člověku v cestě za Kristem stavěl nové a nové překážky. Nepodaří-li se mu jedno pokušení, jedna nástraha, přijde s druhou. V kladení překážek je neúnavný. Často se nám zdá: Jen tuto jednu věc kdybych měl za sebou, pak už mi bude dobře. Ale sotva jsme s ní hotovi, už máme co činit s věcí druhou. Jen si nikdy nemysleme, že nás nechá satan bez boje, bez překážek, bez pokušení. Avšak v našem textu nám Bůh ukazuje, jak vítězit. V údolí se srazila dvě vojska, izraelští a amalechitští. Na hoře se srazil ve svých modlitbách Mojžíš s Bohem. Amalech bojuje silou těla, Izrael silou těla a silou modliteb. Kde je větší síla? Bylo to nejlépe vidět, když vztažené Mojžíšovy ruce únavou klesly. Tím okamžikem vítězil Amalech. Sotva však vztáhl Mojžíš své ruce k Bohu, vítězil Izrael. Ó ta síla vycházející z modliteb!

Mám otázku. Jestliže jen vítězily modlitby Mojžíšovy, proč se Izrael šikoval k boji mečem? Proč se namáhat tělesně, když duchovní síla je tak mocná? Nebyla jejich tělesná námaha zbytečná? Co myslíte? Znáte přísloví: Modli se a pracuj. O čem nám mluví? Že to duchovní je spojeno s tělesným. Jsou mnozí, kteří se modlí, aby je Pán Bůh vysvobodil z jejich tělesných vášní. Ale sami bez boje své tělo vášním vydávají. Mohou tak zvítězit? K vítězství je třeba, aby bojoval duch i tělo. Duch na modlitbách, tělo vzepřením se zlému. Tak to vidíme ve Slově Božím. A ještě jednoho si všimněme: Kdo dřív zemdlel? Jozue s mečem v ruce nebo Mojžíš se vztaženýma rukama v modlitbě? Je to zvláštní, že v modlitebním životě člověk vždycky dříve zeslábne. Nepozorovali jste to sami při sobě? Jak je dobře, máme-li po levém i pravém boku takové Arony a Hury, kteří ve chvíli, kdy v modlitbách umdléváme, jsou ochotni podepřít naše k Bohu vztažené ruce, až je vítězství na naší straně. Jak dlouho byly ty ruce vztažené k modlitbě? Až do západu slunce. Slunko zapadlo, boj byl vítězně dobojován. Amalech byl poražen a Izrael mohl pokračovat ve své pouti do země zaslíbené.

Bratři a sestry! I den našeho života se chýlí k západu. Než se nadějeme, přiblíží se večer našeho života. Bude boj dobojován? Bude náš Amalech poražen? Budou všechny překážky, které nám satan stavěl do cesty, překonány? Bude vítězství na naší straně? Budeme moci pokračovat do nebeského Kanánu? Záleží na tom, jsou-li naše ruce vztažené k Bohu a zůstanou-li k Bohu vztažené až do toho času, kdy se přiblíží večer našeho života.

A ještě jedna věc. Když Aron a Hur viděli, že ruce Mojžíšovy, vztažené k Bohu, klesají únavou, hned přiskočili a podepřeli je. Snad vidíš svého spolubratra, spolusestru, že v modlitebním úsilí klesají, umdlévají a že jim hrozí duchovní porážka. Nechtěl by jsi přiskočit a podepřít jejich zemdlené ruce? To je požehnání modliteb. Na modlitbách se vyhrávají naše bitvy. Bez této síly modliteb je všechno naše úsilí marné.

(kázání č. 161, rok 1931)

Zvěstování potěšených věcí

2010-12-02T11:51:00.001+01:00

Iz. 52, 1-7

Ó jak krásné na horách nohy toho, ješto potěšené věci zvěstuje, a ohlašuje pokoj, toho, ješto zvěstuje dobré, ješto káže spasení a mluví k Sionu: Kraluje Bůh tvůj.

Je nesporné, že poměry, ve kterých dnes žijeme, působí velmi tísnivě na veškeré lidstvo. Nejistota, co nám přinese zítřek, působí na každého jednoho z nás a připravuje nás o vnitřní klid i radost ze života. Avšak dnešní poměry ve světě, mezi národy, nejsou tou hlavní příčinou toho neradostného stavu, té drtivé tíhy, která na lidstvu leží. Hlavní příčinou toho všeho je nezdravý postoj, poměr, který dnešní člověk zaujal ke svému Stvořiteli, ke svému Bohu.

Ukáži vám to příkladem ze života: Jistý úředník upadl do chorobné zádumčivosti. Byl to bohatý muž a žil v nejpříznivějších a v nejpříjemnějších rodinných poměrech. Jeho zaměstnání úplně vyhovovalo jeho zálibám. Všude byl vážen a oblíben. Byl obklopen vším, co svět pokládá za podmínku k radostnému a spokojenému životu. A přece den ze dne se stával zádumčivějším a všechno úsilí, jak ze strany jeho rodiny, tak ze strany jeho přátel, rozptýlit jeho zádumčivost, jeho chmury, se ukázalo marným. Dospělo to tak daleko, že byl k práci ve svém úřadě neschopným, a že všichni měli již vážnou obavu, že se stane choromyslným. Konečně byl upozorněn na jednoho věhlasného lékaře. Odhodlal se tedy k němu. Lékař jej prohlédl a v jeho tělesném organismu nenašel ani tu nejmenší poruchu. Viděl, že příčina jeho choroby musí být jinde. „Netrpíte snad neuspokojenou ctižádostí,“ táže se lékař. „Nikoliv, se svým povoláním jsem úplně spokojen a po něčem vyšším naprosto netoužím.“ „A jak to vyhlíží ve vaší rodině? Máte snad nějaké hoře nebo doléhají na vás nějaké tíživé starosti?“ „Naopak. Když pohlížím na svoji rodinu, měl bych vlastně být nejšťastnějším člověkem na zemi. Žijeme v lásce a v pokoji a nikdy ještě smrt nezavítala do našeho domu.“ „Jaké máte finanční poměry,“ táže se lékař dále. „Máte nějaké finanční nesnáze?“ „Nemám. Moje finanční poměry jsou naprosto uspokojivé.“ Lékař se odmlčel a po chvíli pokračuje ve svých otázkách. „Jaké stanovisko zaujímáte k náboženství?“ „Co vám mám říci, pane doktore? Jsem pochybovačem. Mnoho jsem přemýšlel o svých náboženských povinnostech, ale pro většinu těch různých náboženských obřadů naší církve se nemohu nijak nadchnout. A čemu nás učí naši duchovní, je tak tajuplné a nesrozumitelné, že se můj rozum staví proti tomu. Jen jedna kapitola v Bibli mne velmi znepokojuje, ba přímo mučí. A kdykoliv si hledím namluvit, že je to vše pouhou domněnkou, postaví se vždy obsah této kapitoly živě před moji duši. Je to jakýsi přelud, jemuž se při veškeré námaze nemohu ubránit.“ „A která je to kapitola, která vás znepokojuje?“ „Je to kapitola, v níž se mluví o posledním soudu. Často se mi zdá, jako by vše stálo těsně přede mnou. Vidím před sebou velký, bílý trůn, na němž sedí soudce. Hrozná majestátnost jeho tváře mne naplňuje děsivou hrůzou. Pak slyším volat své jméno. Pln hrůzy se snažím někde ukrýt, avšak ten úkryt marně hledám, neboť nebe i země již nejsou Já stojím úplně sám před Bohem. Chápete mě, pane doktore? Sám před Bohem, sám před tímto vše pronikajícím, nepopsatelným pohledem, sám před touto bezúhonnou svatostí. Ve smrtelné úzkosti pak vždy čekám na ono slovo, které mě odsoudí a svrhne do bezedné propasti.“ „A proč čekáte na takové slovo?“ „Proč? Dovolte, pane doktorem v očích svých bližních jsem velice váženým člověkem a pokud se týká mého života, nemůže mě nikdo z něčeho obviňovat. Ba, mohu tvrdit, že v mnohém ohledu jsem vedl příkladný život. Ale pohled toho soudce, jak ho vidím ve svých myšlenkách, ten pohled čistoty, jak na mně spočívá, přivolává v mém nitru nejen zlo, které jsem činil, nýbrž obnažuje cele i mé převrácené city, jakož i mé nejtajnější myšlenky. Ani jedna hodina mého života neobstojí před tímto hrozným soudcem.“ „To vše tedy,“ pokračuje lékař, „celý tento zjev který se staví před vaše oči považujete za pouhý přelud?“ „Nevím, i když jsem to tak nazval. V poslední době mívám takové vidění často. Někdy se mi zdá, že jsem se stal obětí chorobných domněnek. Ale čas od času se mi zdá, zdali přece jen nemám co činit s vážnou pravdou. Je to zvláštní přiznání od člověka, který se považuje za nevěrce, ale vůči vám, jako lékaři, musím být upřímným a otevřeným.“ Lékařská prohlídka byla skončena. Lékař pochopil, že příčina choroby netkví v těle, ale v duši. Otevřel psací stůl, vyňal z něho Bibli a pravil: „V této staré knize mám lék pro vaši chorobu.“ Našel 53. kapitola z proroka Izaiáše, podal ji nemocnému. Tento začal číst: „Kdo uvěřil kázání našemu? A rámě Hospodinovo komu je zjeveno?“ „Zde vidíte,“ přerušil jej lékař, „že nevěra a pochybnosti mučily člověka již před tisíci lety. Nemocný četl dál: „Nebo před ním vyrostl jako proutek, a jako kořen z země vyprahlé, nemaje podoby ani krásy. Viděli jsme jej, ale nic nebylo viděti toho, proč bychom ho žádostiví byli.“ „O kom to zde pisatel mluví?“ táže se pacient. Lékař odpověděl: „O Synu Božím, Pánu Ježíši Kristu, jehož Otec seslal na zem, aby se stal Spasitelem světa dříve, než přijde podruhé na tento svět, aby svět soudil. To Ježíš bude sedět na onom bílém trůnu a soudit bude svět, který ho zavrhl při jeho prvním příchodu. Avšak pokračujte ve čtení.“ „Nejpohrdanější zajisté a nejopovrženější byl z lidí, muž bolesti, a kterýž zkusil nemoci, a jako ukrývající tvář svou; nejpohrdanější, pročež jsme ho za nic nevážili.“ Nemocný se odmlčel a pravil sám k sobě: „Ano, je tomu tak. Za nic jsem ho nevážil a často si i výsměch z něho tropil. Pakliže se toto vše zakládá na pravdě, tak jsem proti němu velmi zhřešil.“ „Ještotě on nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl, my však domnívali jsme se, že jest raněn, a ubit od Boha, i strápen. On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj vložena, a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno.“ Nemocný odložil Bibli. Jeho tvář nesla výraz největšího údivu. Co to vše znamená, že Syn Boží sám nesl trest, které zavinily naše hříchy? „Všickni my jako ovce zbloudili jsme, jeden každý na cestu svou, obrátili jsme se, a Hospodin uvalil na něj nepravosti všech nás. Pokutován jest i strápen, však neotevřel úst svých. Jako beránek k zabití veden byl, a jako ovce před těmi, kdož ji střihou, oněměl, aniž otevřel úst svých. Z úzkosti a z soudu vyňat jest, a protož rod jeho kdo vypraví, ačkoli vyťat jest z země živých a zraněn pro přestoupení lidu mého? Známostí svou ospravedlní spravedlivý služebník můj mnohé; nebo nepravosti jejich on sám ponese.“ Oči nemocného zazářily. „Nyní tomu rozumím. Kdo se sám pozná a odsoudí, nalezne v Pánu Ježíši své ospravedlnění. Pak nesl Ježíš i moje hříchy a je tudíž i mým Spasitelem. Nemusím se tedy již hrozit posledního soudu.“ Lékař našel ještě oddíl z ev. Janovo, 5, 24: „Amen, amen, pravím vám: Že kdož slovo mé slyší, a věří tomu, kterýž mne poslal, má život věčný a na soud nepřijde, ale přešelť jest z smrti do života.“ Tvář nemocného se ještě více rozjasnila. To byl lék, který potřebovala jeho duše. Se srdcem plným vděčnosti a chvály vůči Bohu, vracel se domů zdráv. Pokoj naplňoval jeho duši a v jeho obličeji bylo vidět radost, oči zářily zvláštním jasem a celý výraz jeho obličeje hlásal velikou proměnu.

Ó jak krásné na horách nohy toho, ješto potěšené věci zvěstuje, a ohlašuje pokoj...

Jak rád bych ohlašoval z tohoto místa, že ustalo vraždění mezi národy, že se již nemáme čeho strachovat, že si lidstvo podalo ruku ke vzájemnému bratrství, že od této chvíle budeme již žít v pokoji. Ale mohu vás ujistit, že i kdyby se toto všechno stalo, nebude-li mít člověk pokoj, který přinesl světu Pán Ježíš, pokoj, který je ovocem našeho smíření se s Bohem, našeho obecenství s Bohem, tak lidstvo šťastné nebude. Kolik je dnes lidí, kteří si jsou plně vědomi, že kraluje Bůh náš a kteří by z tohoto vědomí vyvodili všechny důsledky pro denní život? Nepokoj ve světě je jen ozvěnou nepokoje, který je v nitru člověka. Nemáš-li pokoj s Bohem, žiješ-li tak, jako by Bůh nekraloval, jako by k Božímu soudu nikdy nedošlo, pak musí tvým srdce zachvívat věčný neklid.

Evangelium Pána Ježíše – vánoční poselství – nám přináší zvěst o pokoji, který můžeš poznat, okusit tím okamžikem, kdy poznáš své poblouzení, kdy sám sebe odsoudíš a kdy se svojí bídou přijdeš k Tomu, který je mocen naplnit tvoje srdce pokojem, i když celý svět bude zachvácen nepokojem. Vánoční zvěst je poselstvím pokoje. Pán Ježíš ho přináší všem, kteří po tomto pokoji v pravdě touží. On je Knížetem pokoje. Když On upokojí, kdo znepokojí? Jinde – v jiných věcech – uspokojení srdce – marně hledáš. Uval na Něho svůj hřích, ztiš se u Jeho nohou, uvědom si, že On kraluje a že všechny události, jak ve světě, tak i ve tvém životě, půjdou podle Jeho plánu a pak pochopíš i pravý smysl vánočního poselství: „Nebojte se, neboť zvěstuji vám radost velikou, kteráž bude všemu lidu. Nebo narodil se vám dnes Spasitel, kterýž jest Kristus a Pán, v městě Davidově.“

„Ó jak krásné na horách nohy toho, ješto potěšené věci zvěstuje, a ohlašuje pokoj, toho, ješto zvěstuje dobré, ješto káže spasení a mluví k Sionu: Kraluje Bůh tvůj.“

(kázání č. 255, rok 1941)

Uzdravení Námana

2010-12-02T11:50:00.003+01:00

II. Král. 5 kapitola

Děj přináší celou řadu vzácných myšlenek, na které bych rád poukázal.

První osobnost, které si musíme dobře všimnout, je děvečka v domě Námana, osvoboditele národa Syrského. Jak se sem dostala? Do země izraelské vnikla tlupa syrských loupežníků. Mezi jiným lupem odnášeli s sebou mladou dívku, kterou prodali za otrokyni hejtmanu Námanovi. Nebylo to žádná maličkost, být vytržen z hřejivého domova, být oloupen o svou svobodu a odveden daleko, daleko od svého domova. Jen se vžijme do duchovního stavu této dívky, co vše se asi odehrávalo v její duši, když si plně uvědomila nynější své postavení. Kolik to bylo proplakaných nocí, než se její rozbouřené nitro uklidnilo a smířilo s tak těžkým údělem. Jak jen to mohl Bůh dopustit? Ano, někdy se dostavují v našem životě takové rány, že se nám zdá, že se z nich nikdy nevzpamatujeme. Ale stojí psáno, že věřícímu všechny věci napomáhají k dobrému. Jistě? Ano! Neboť dopustí-li Bůh na věřícího člověka nějaký bolestný zásah, pak je v tom určitý Boží plán, skrze který se chce Bůh při člověku nějak oslavit. A což tato děvečka, nyní otrokyně v rodině Námana – byla věřící? Jak to můžeme vědět? Jen sledujte pozorně celý děj: Lotry uloupená dívky se dovídá od své paní, že její pán Náman je malomocný. Věděla dobře, co je to malomocenství, že žádné lidské umění není v stavu vyléčit tuto příšernou chorobu, která vyvolává pozvolna rozklad, tak že jedna část těla po druhé se hnilobně rozkládá, odpadává od těla, až konečně nastává úplný rozklad a smrt. Tato příšerná nemoc mohla být vyléčena jedině zásahem nadpřirozené moci, přímým Božím zásahem. Dívka byla očitým svědkem takových Božích zásahů a to skrze proroka Elizea, který se nalézal v jejím rodném kraji, v zemi izraelské. Znala dobře tohoto muže Božího a když se dozvěděla, že její pán je malomocný, hned vydává svědectví o Boží moci, která působí skrze tohoto proroka. Praví své paní: „Ó by pán můj dostal se k proroku, kterýž je v Samaří, tedy on by ho uzdravil od malomocenství jeho.“ Byla by mohla takto svědčit, kdyby neměla osobní poznání živého Boha a Jeho moci, která se tak mocně projevovala skrze Elizea? A druhá věc: Nezapomeňme, že byla otrokyní. Kdyby za jejím svědectvím nestál život v Bohu a na Bohu založený, bylo by její svědectví přicházelo v úvahu? Bůh ne nadarmo přivedl právě tuto dívku do domu hejtmana Námana, aby skrze ní se dostalo svědectví o živém Bohu celému syrskému pohanskému národu. A zde právě vidíme nevyzpytatelné Boží cesty. Vedou někdy člověka velikým utrpením, ale vedou k slávě. Svědectví nepatrné dívky, otrokyně, se dostává až k uším samého syrského krále, Bůh si ji používá k tak slavnému úkolu, aby skrze její svědectví se dostala známost o živém Bohu celému syrskému národu. Ale dívka musí nejdříve projít velikým utrpením, musí být odloučena od svých milých, musí být zbavena hřejivého domova, oloupena o svou svobodu a musí i v utrpení osvědčit svou lásku a důvěru k živému Bohu. Teprve pak proměňuje Bůh její soužení v radost a oslavuje se skrze její svědectví a její život. Takové jsou Boží cesty. Blaze každému, kdo jim porozumí.

A nyní k ději! Král syrský, když uslyšel od Námana svědectví jeho otrokyně o moci Boží působící skrze proroka Elizea, okamžitě vypravuje Námana s celým průvodem královských úředníků do země izraelské. Dává mu s sebou deset centnéřů stříbra a šest tisíců zlatých a desatero proměnných rouch, aby to odevzdal jako dar za své uzdravení. Dává mu doporučující list ke králi, protože se domnívá, je-li v zemi tak mocný Boží prorok, že musí král především o tom vědět a že snad jeho přímluvou tím dříve se mu dostane přijetí od muže Božího.

A zde jsme u druhé věci, které si musíme všimnout. Náman přichází ke králi, odevzdává mu doporučující list svého krále, ale král izraelský o žádném proroku neví a domnívá se, že na něho se vztahuje žádost o uzdravení a jelikož ví, že to v jeho moci není, roztrhuje své roucho a praví: „Zdali jsem já Bohem, abych mohl umrtviti a obživiti, že tento poslal ke mně, abych uzdravil muže od malomocenství jeho? Nýbrž posuďte, prosím, a pohleďte, že příčiny hledá proti mně.“ Král v Izraeli – a neví, že má ve své zemi proroka Božího, jemuž Bůh propůjčil moc uzdravit i malomocného. Chudá, nepatrná dívka z jeho země o tomto muži ví, zná ho, ví o jeho činnosti, vždyť jeho poselství, které přinášel lidem toužícím po Božím království, obživovalo její duši a přinášelo jí Boží světlo a sílu k životnímu boji. Ovšem král měl jiné zdroje, z nichž pro sebe čerpal radost. Boha nepotřeboval a proto také o Božím proroku nic nevěděl.

Tak je tomu dodnes. Mocní tohoto světa Boha nepotřebují, mají svou moudrost, své zdroje a prameny k zradostnění života. Duchovní zdroje Božího života jsou jim neznámé a také ani po nich netouží, ba i s nimi pohrdají. Člověk až žasne nad duchovní ubohosti a otupělostí těchto lidí, jimž bohatství, moc i sláva světa je jediným bohem. Nu, jsou-li mocnými v pozemském životě, jsou největšími ubožáky ve chvíli smrti. Není jim co závidět.

Než se král izraelský vzpamatoval z leknutí, že král syrský hledá příčinu k válce, přichází posel od Elizea se vzkazem ke králi: „Proč jsi roztrhl roucho své? Nechť nyní přijde ke mně a zví, že jest prorok v Izraeli.“ Podivná věc. Kdo to oznámil proroku, že ho Náman hledá a proč k němu přichází? Jak se musel zastydět král před těmito cizinci za svou nevědomost ve věcech Božích?!

A nyní další věc, které si musíme všimnout. A to je jednoduchost, jakou Bůh používá všude tam, kde se chce oslavit. Náman se svým průvodem následuje posla Elizeova až k jeho prorocké chýši. Není to žádný palác, je to chudá, prostá chýše. Největší Boží svědkové procházeli naprostou chudobou. Největší z Božích proroků, Jan Křtitel, neměl ani obvyklé roucho, byl pouze přepásán velbloudí kůží. Náman očekává, že mu Elizeus vyjde vstříc, bude na jeho hlavu vzkládat ruce a vzývaje svého živého Boha, takto odejme jeho malomocenství. Nic takového, Elizeus ze své chýše nevychází, ale vzkazuje Námanovi, aby se sedmkrát pohroužil do vody Jordánu a že bude zdráv. Taková neuctivost ze strany proroka Námana pohněvala. Byl v zemi syrské po syrském králi největším mužem a Elizeus ho nepovažuje ani tolik hodna, aby k němu vyšel. To přece Námana muselo urazit a pohněvat. Odcházel od chýše proroka s úmyslem neuposlechnout jeho výzvy a navrátit se domů. Nu, služebníci jeho byli pokornější. Domlouvají svému pánu, aby slov proroka přece jen uposlechl. Na jejich domluvu sestupuje Náman do řeky Jordánu a ponořuje se sedmkrát do jeho vod – a hle – jeho malomocné tělo po sedmém ponoření je uzdraveno, je jako tělo dítěte. Teprve nyní se koří Náman před velikou mocí Boží. Okamžitě se vrací k proroku a vyznává: „Aj, již jsem poznal, že není Boha na vší zemi, jedině v Izraeli.“ A hned mu nabízí všechny dary, stříbro, zlato a roucha proměnná, jako odměnu za uzdravení. Ale ten odmítá. Je si vědom toho, že ne on, ale Boží moc Námana uzdravila. Nic nepřijímá.

A tu přicházíme k věci, která mě zvlášť dojímá: Náman je nyní přesvědčen, že jediný živý Bůh je ten, kterého vyznává Izrael. A jeho rozhodnutí je, od této chvíle vyznávat a sloužit jedině tomuto Bohu. Bydlí však v pohanské zemi. Vyprošuje si tedy od proroka, aby si směl vzít prsť, hlínu z jejich země, protože i ta je mu svatou, aby si mohl po návratu do své domoviny na této prsti postavit oltář a na něm obětovat živému Bohu. Stavět oltář na zemi poskvrněné modlářstvím se mu zdá nehodným této služby. A ještě za jednu věc prosí proroka: Je služebníkem svého stařičkého krále, kterého až dosud doprovázel do pohanského chrámu k modloslužbě, neznaje jiné pravdy. Ale nyní si plně uvědomuje, že když má známost živého Boha, bylo by hříchem, aby se zúčastňoval náboženských obřadů, které nejsou podle živého Boha. Avšak jeho král nemá toto poznání a i nadále vyžaduje, aby jda do pohanského chrámu, mohl se opírat o Námanovo rámě. A tak Náman prosí Božího proroka, aby mu to nepokládal za hřích, když bude muset doprovázet svého stařičkého krále do chrámu a podpíraje ho svým ramenem, sklánět se současně s ním v chrámu. Prorok mu na to praví: „Jdi v pokoji.“

A nyní na závěr: Co se asi odehrávalo v domě Námanovo po jeho návratu? Jaký poměr zaujal nyní jeho dům ke své otrokyni? A myslíte, se poznání živého Boha si nechal Náman jen pro sebe? Že by nebyl svědčil o svém uzdravení i samému králi? Ó, jak bohatě byla asi odměněna tato nepatrná děvečka za svou věrnost vůči Bohu i v době pro ni velkého utrpení. Byla svědkem svého Boha i za těch nejtěžších okolností. A takovou věrnost Bůh odměňuje.

Bratři a sestry! Žijeme v době samých proměn. Nikdo z nás neví, odkud a jakou cestou může přijít bolestný zásah i do našeho života. Jedno si uvědomme! Dopustí-li Bůh na věřícího nějakou bolestnou zkoušku, pak to činí jen tenkrát, když tím sleduje nějaký vyšší plán, který s ním má a skrze který se chce při něm nějakým způsobem oslavit. Osvědčíme se i my v takové zkoušce? Přijmeme to jako úděl daný z Boží ruky? Vystihneme v tom Boží plán a budeme hotovi jej uskutečnit? Jestliže ano, pak ať se s námi stane cokoliv, nakonec Bůh všechno obrátí v náš duchovní prospěch. Bůh svým věrným zahynout nedá.

A na konec otázka: Jsme již všichni cele Jeho?

(kázání č. 223, rok 1944)

Naše poslání

2010-12-02T11:50:00.001+01:00

Lukáš 9, 1-2

I poslal je, aby kázali království Boží...

Je tomu právě 60 let, kdy se konala v této modlitebně konference našeho bratrstva, kterou tvořily jen nepatrné hloučky po tehdejším Rakousku-Uhersku a které jsem se také mohl zúčastnit. Na Moravě byly tehdy pouze 2 sbory, jeden zde v Brně a jeden ve Vsetíně-Rokytnici. V Čechách byl český sbor jen v Praze a mimo něho dva sbory německé – v Broumově a v Teplicích-Sanově. Na Slovensku, které tehdy patřilo ještě Maďarsku, bylo několik sborů, jejichž kazatelé bratři Marko, Vaculík a Sturman se též této konference zúčastnili. Mimo nich na tuto konferenci v roce l912 přijel také zástupce slovenského sboru v Bekeščabě kazatel Kováč a pak i zástupce českého sboru v Zelově v Polsku kazatel Střelec.

Dodnes si pamatuji mocné svědectví bratra kazatele Marko, který kázal na text II. Sam. 20, 9, kde Joáb, když potkal Amaze, se ho otázal: „Dobře-li se máš, bratře můj?“ A bratr kazatel Marko postavil celé shromáždění před tuto samou otázku:

Dobře-li se máš, bratře můj?

Ako sa má ta duša tvoja?

Jak jsem byl vděčný svému Pánu, že na tuto otázku jsem mohl již odpovědět kladně. Ještě před rokem bych nemohl, protože zásluhou materialistické filozofie jsem se rval sám v sobě s myšlenkou: Má ten lidský život na zemi nějaký smysl? Je nějaký Bůh nebo vše, co se ve světě děje, je věcí pouhé náhody? Zaměstnával jsem se vážně otázkou sebevraždy. Ale shromáždění brněnského sboru, do kterého jsem byl svým spoludělníkem v roce 1910 uveden, dalo mým myšlenkám jiný směr. Svou duchovní náplní zapůsobilo na moje srdce tak mocně, že již z prvního shromáždění jsem odcházel s pevným rozhodnutím: Tak se ještě jednou pokusíš najít Boha. Hned jsem nepochopil, že Bůh hledá mne.

A zde jsem u hesla naší konference: Naše poslání. Odpovím na to stručně: Vytvořit v našich shromážděních takové duchovní ovzduší, aby taková hříchem a životním bojem unavená duše, uvedená do našich shromáždění, vždy vycítila, co to je u víře spočinout v náruči Ježíšově – v náruči Boží. Sbor, mající zdravou duchovní náplň, vpravdě věřící člověk, cele Pánu a na Pánu založený, hledající na prvním místě království Boží, vítězí nade všemi strastmi tohoto pozemského života a Boží pokoj, jímž je naplněno jeho srdce, vyzařuje z každého tahu jeho obličeje. A tady bychom měli pochopit příkaz Písma ze III. epištoly sv. Jana z druhého verše: „Nejmilejší, žádám obzvláště, abys se dobře měl, a zdráv byl, tak jako duše tvá dobře se má.“

Dobře-li se máš, bratře můj?

Misijní úspěch brněnského sboru, že z jeho misijního úsilí vznikaly další sbory, byl v tom, že řada přátel, pozvaná do těchto shromáždění, nalezla zde teplo upřímné bratrské lásky, kterou ve světě marně hledala. Ani to nejlepší kázání na mne nepůsobilo tak mocně, jako to, že tu nevládla žádná nadřazenost jednoho nad druhým, že se všichni vzájemně milovali, že jeden druhému vzájemně pomáhali a u všech jsem se shledával s plnou jistotou, že Pán Ježíš vzal všechny jejich viny na sebe a že bdí nad každým jejich krokem. To vše na mne působilo v takové míře, že do dalších shromáždění mne už nikdo nemusel volat, já jsem se dalších shromáždění už nemohl dočkat.

Jaké je naše poslání? Řeknu to stručně: V našich sborech, v našich shromážděních, v našich rodinách i v životě jednotlivců vytvořit takové ovzduší, aby to bylo všude patrné, že tu vládne Kristus, aby tu všude byla taková duchovní úroveň, aby se stal Pán Ježíš každému žádostivým. Přiznejme si, že taková duchovní úroveň nám chybí.

A tak, i když se nám podaří přivést někoho do našich shromáždění, přijde jednou, dvakrát, a pak už ho víc do shromáždění nedostaneme. Příčina? Nedostatek hřejivého tepla upřímné bratrské lásky. Platí nám výtka našeho Pána: „Ale mám proti tobě to, že jsi tu první lásku svou opustil Protož pomni, odkud jsi vypadl, a čiň pokání a první skutky. Pakli toho nebude, přijdu na tebe rychle a pohnu svícnem tvým z místa jeho...“

(rok 1972)

Mene, mene, tekel ufarsin

2010-12-02T11:49:00.001+01:00

Daniel 5. kapitola

Mene - sčetl Bůh království tvé, ke konci je přivedl

Tekel - zvážen jsi na váze a nalezen jsi lehkým

Ufarsin - rozděleno jest království tvé

V paláci krále babylonského Balsazara bylo hlučno. Obrovské síně královského paláce byly naplněny do posledního místečka nejvzácnějšími hosty. Byla zde všechna knížata a nejpřednější úředníci této nejmocnější říše. Na povýšeném trůně se nalézal sám král s předními knížaty. Zem vystlaná nejvzácnějšími koberci. Mohutná klenba sálu spočívala na zlatých a stříbrných sloupech. Obrovské palmy a jiné nádherné rostliny dosahovaly svou korunou až k samé klenbě. Podnože stolů ze slonové kosti, vrch potažený nejvzácnějším sametem. Kdo jen popíše všechnu tu nádheru a bohatství, jaké bylo nashromážděno v královském paláci?! Že na tom pracovalo tisíce otroků a nejeden zaplatil životem, co na tom? Otrok je stvořen k tomu, aby byl otrokem. Král? Je bohem na zemi – běda tomu, kdo by nechtěl uznat jeho moc... Hudba, víno a ženy a nejvzácnější lahůdky na bohatě prostřených stolech byly dostatečnou příčinou k bujnému veselí.

Na jednu věc však zapomínají všichni, král i knížata. Že dárcem všech darů je Bůh. Ne Bohu, ale králi se vzdává chvála a čest, ne Bohu, ale králi se všichni klaní a koří. Prsa králova se dmou pýchou. Jeho říše je nejbohatší a nejmocnější. A jeho moci? Kdo odolá? Kdo by se odvážil zprotivit se jeho vůli? Kdo by se zpěčoval vzdávati jemu tu nejvyšší čest? Není všechna moc v jeho rukou? Král Balsazar s pýchou přehlíží řady pozvaných knížat a tito vstávají u svých stolů a znovu a znovu provolávají slávu svému mocnáři. A král Balsazar? Aby efekt jeho moci a slávy byl ještě mocnější, nechává přinést z chrámu jeruzalémského všechny stříbrné a zlaté nádoby, do nich nechává nalévat víno a pije z nich on, ženy jeho i jeho ženiny, aby tím dokázal, že ani v otázce náboženské, v otázce bohů není nikdo, kdo by mohl něco rozkázat a omezovat jeho moc.

Ale právě v tomto okamžiku, kdy před všemi knížaty a nejvyššími úředníky své světové říše chce ukázat svoji slávu a moc... zachví se celý palác a na stěně paláce se objevuje tajemná ruka píšící zvláštní slova: Mene, mene, tekel ufarsin... Král vstává - v němém úžasu hledí na píšící tajemnou ruku a pozornost všech strhuje na stěnu, kde tajemná ruka dokončuje ještě tajemnější nápis. Nohy královy se začínají chvět v takové míře, že jedno koleno tluče o druhé, král klesá na pohovku, avšak již udílí rozkaz, aby se okamžitě dostavili všichni hvězdáři a mudrci a věštci, stojící v jeho službě. Rozkaz je vykonán. Astrologové, jasnovidci, věštci, mágové a všichni mudrci se snaží rozluštit tajemný nápis, který se tak záhadným způsobem objevil na stěně paláce. Ustává hudba, ustává všechno veselí a oči všech jsou upřeny k tajemnému nápisu. A pak se obrací k mudrcům a věštcům, očekávajíce z jejich úst rozřešení tajemného nápisu. Avšak marně.

Zvěst o tom se rozšíří po celém paláci a dolehne až do komnaty královniny. Přichází tedy ke králi a upozorňuje ho na jednoho ze zajatců izraelských, Daniele, konajícího službu při královském dvoře. V něm je duch Boha svatého a proto již otec krále Balsazara, král Nabuchodonozor, ustanovil jej knížetem všech mudrců. On jistě rozřeší záhadu tohoto nápisu. Okamžitě je Daniel přivolán a sám král se k němu obrací se slovy: „Ty-li jsi ten Daniel, jeden z synů zajatých judských, kteréhož přivedl král otec můj z Judstva? Slyšel jsem zajisté o tobě, a osvícení i rozumnost a moudrost znamenitá jest v tobě. A nyní jsou přivedeni přede mne mudrci a hvězdáři, aby mi místo toto přečetli, a výklad jeho oznámili, avšak nemohli výkladu věci té oznámiti. Já pak slyšel jsem o tobě, že můžeš to, což je nesrozumitelného, vykládati, a což je nesnadného, rozvázati. Protož nyní, budeš-li moci písmo to přečísti, a výklad jeho mně oznámiti, v šarlat oblečen budeš a řetěz zlatý na hrdlo tvé, a třetím v království po mně budeš.“ (verš 13-16). Odpověď Danielova je těžkou obžalobou krále: „Pozdvihl ses proti Pánu nebes; nebo nádobí domu jeho přinesli před tebe, a ty i knížata tvá, ženy tvé i ženiny tvé pili jste víno z něho.“ Takové zneuctění ! „Nadto bohy stříbrné a zlaté, měděné, železné, dřevěné a kamenné, kteříž nevidí aniž slyší, aniž co vědí, chválil jsi, Boha pak, v jehož ruce jest dýchání tvé, neoslavoval jsi.“ Jaká to zaslepenost! Živého Boha popírat a modlám se klanět. Přikázání živého Boha nedbat, ale ze dřeva nebo z kamene udělaným sochám vzdávat úctu. Vzdělaný člověk, král, a být tak slepým? Jak je to možné? Nevědět, že všechno naše dýchání je v rukou – ne z kamene nebo ze dřeva udělaných bohů, ale v rukou toho, jehož žádné oko ještě nespatřilo a jejž žádný člověk vypodobnit nemůže. Každá socha, každý obraz, znázorňující Boha, je urážkou Boha, poněvadž Bůh je tak veliký ve své moci a slávě, že i to nejlepší sochařské dílo, které by ho chtělo vypodobnit, by muselo být pouhou karikaturou. Proto Bůh tak přísně zapověděl dělání soch, obrazů, rytin, které by měly znázorňovat Boha. (V. Mojž. 4, 15-16; III. Mojž. 26, 1; Žalm 115, 3-8; Skut. 17, 24-29). Přesto, že Písmo svaté mluví o této otázce tak jasně, lid to nechápe a nechápe to ani inteligence. Za živého Boha se lidé stydí, ale před bohem udělaným ze dřeva nebo z kamene se bude klanět i inteligence.

Vraťme se ke králi Balsazarovi. Kdyby byl pochopil, že moc a slávu, kterou měl, má propůjčenou od Boha, kdyby se byl před živým Bohem pokořil a snažil se naplnit Jeho vůli, byl by ho Bůh ponechal na vrcholu jeho slávy. Avšak král Balsazar všechnu slávu a moc připisoval sobě, své moudrosti a svému umění. Nuže, Bůh mu ukázal, kdo vládne a v kterých rukou je všechna moc. A právě v době, když byl na vrcholu své slávy, vynesl Bůh nad ním svůj soud: „Sčetl Bůh království tvé a ke konci je přivedl. Zvážen jsi na váze a nalezen jsi lehkým. Rozděleno je království tvé a dáno jest Médským a Perským.“

Tajemný nápis byl rozřešen, jeho poselství bylo vynesení Božího soudu nad Balsazarem. Soud Boží se uskutečnil ještě té noci. Slavná říše Babylonská se rozpadla na říši Médskou a Perskou.

Bůh vládne, i když se panovníkům zdá, že vládnou oni. Pýcha předchází pád. Běda každému člověku, který si o sobě myslí, že něco je. Ve chvíli, kdy se nejméně nadá, vznese Bůh nad ním své mene – mene – tekel...

(kázání č. 184, rok 1941)

Konference v Brně 1932 - Mk 16,15

2010-12-02T11:48:00.002+01:00

Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření...

Marek 16, 15

„Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření. Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude. Kdo neuvěří, bude zatracen.“ Evangelium Ježíše Krista i kázání všech proroků nás stavělo a staví před dvě základní pravdy, ke kterým každý, kdo jednou přijde do styku se Slovem Božím, musí zaujmout určité stanovisko. Buď je přijmeme celé se všemi následky pro celý život nebo je zamítneme. Kompromis je vyloučený. Před tyto dvě základní pravdy měli a mají svědkové Ježíše postavit celé lidstvo: „Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření. Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude. Kdo neuvěří, bude zatracen.“ Na obě základní pravdy evangelia si dnes ukážeme.

První z nich je vyjádřena nejlépe slovy ap. Pavla Řím. 3, 23: „Neboť není rozdílu. Všichni zajisté zhřešili a nemají slávy Boží.“ Není rozdílu... Jestli se snad někdo domnívá, že je lepší než ti druzí, ať si vzpomene na slova Pána Ježíše, když ho oslovil bohatý mládenec slovy: Mistře dobrý... Pán Ježíš, na němž nebyl jediný hřích, toto oslovení odmítá a odpovídá: „Co mne nazýváš dobrým? Žádný není dobrý, jedině Bůh.“ A přec, kdo mohl říci jako On: Kdo z vás mne obviní z hříchu? A člověk, který denně pije nepravost jako vodu, by si chtěl namlouvat, že je dobrým, že není jedním z hříšníků? Není rozdílu. Všichni zhřešili. To je Boží úsudek o člověku. Staví nás před tuto pravdu, že všichni, bez rozdílu, jsme přestupníky Božího zákona. U proroka Izaiáše čteme: „Aj, nepravostmi svými prodali jste sebe...“ Skrze proroka Jeremiáše mluví Bůh tato slova: „Ale toto přikázal jsem jim, řka: Poslouchejte hlasu mého, a budu vašim Bohem, a vy budete mým lidem, a choďte po vší cestě, kterouž jsem vám přikázal, aby vám dobře bylo. Však neposlechli, aniž naklonili ucha svého, ale chodili po radách a podle zdání srdce svého zlého. Obrátili se ke mně hřbetem a ne tváří svou.“ (Jer. 7, 23-24). Je zde někdo, kdo by nebyl své srdce pošpinil hříchem? A Boží spravedlnost vyžaduje, aby to, co člověk rozsíval, i sklízel. Na této Boží spravedlnosti nikdo nic nezmění. Věří-li člověk či nevěří, to na věci nic nemění. Všichni se musíme ukázat před soudnou stolicí Kristovou a každý, bez rozdílu, bude mít co činit se zákonem Boží spravedlnosti. Božímu soudu a Boží spravedlnosti se nikdo nevyhne. To je tedy jedna základní pravda, před kterou nás obsah evangelia staví. Zjevuje zoufalý stav lidského srdce, se kterým se nalézá na cestě zahynutí. Tam ho přivedl hřích. A na cestě zahynutí se ocitá bez rozdílu každý člověk.

A nyní přicházíme ke druhé základní pravdě, která se vine celým obsahem evangelia a která měla a má být hlásána všemu stvoření. Je vyjádřena v evangeliu Jana 3, 16: „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ „Navraťte se a odvraťte ode všech přestoupení svých, aby vám nebyla k úrazu nepravost. Odvrzte od sebe všecka přestoupení vaše, jichž jste se dopouštěli, a učiňte sobě srdce nové a ducha nového. I pročež mřete, ó dome Izraelský? Však nemám libost v smrti toho, jenž umírá, dí Panovník Hospodin. Obraťte se tedy, a živi budete.“ (Ezech. 18, 30-32). „Vyznáš-li ústy svými Pána Ježíše a srdcem svým uvěříš-li, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, spasen budeš.“ (Řím. 10, 9). „On je oběť slitování za hříchy naše...“ (I. Jan. 2, 2). „Přišel zajisté Syn člověka, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo. Amen, amen, pravím vám. Kdo slovo mé slyší a věří tomu, který mne poslal, má život věčný a na soud nepřijde, ale přešel ze smrti do života.“

Celým obsahem evangelia zní radostná zvěst, že Ježíš Kristus přišel na tento svět, aby nás smířil s Bohem, smazal z Boží paměti každý náš hřích a učinil nás způsobné ke království Božímu. Ti, kteří toto přijali, dal jim moc býti Syny Božími. Zaslíbeno to bylo už skrze proroka Jeremiáše: „V těch dnech a toho času, dí Hospodin, přijdou synové Izraelští, oni i synové Judští spolu; plačíce, ochotně půjdou, a Hospodina Boha svého hledati budou. Na cestu k Sionu ptáti se budou a obrátíce se tam, řeknou: Pojďte a připojte se k Hospodinu smlouvou věčnou, nepřicházející v zapomenutí.“ (Jerem. 50, 4-5). „V těch dnech a toho času, dí Hospodin, byla-li by vyhledávána nepravost Izraelova, nebude žádné. A hříchové Judovi však nebudou nalezeni; nebo odpustím těm, kteréž pozůstavím.“ (Jerem. 50, 20). Byla-li by vyhledávána nepravost Izraelova, nebude žádné... Ti, kteří uvěřili obsahu evangelia Ježíše Krista a Ježíše přijali za svého Spasitele, těm všem byl hřích vymazán z jejich života a zároveň se jim dostalo moci, práv a způsobnosti vésti život dítka Božího. Kteří Jej přijali, dal jim moc... Tato radostná zvěst je obsahem té druhé, základní pravdy evangelia.

- První základní pravda zní, že není rozdílu, že všichni zhřešili a že nemají slávy Boží.

- Druhá základní pravda je, že Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo a kdo v Něho věří, že nezahyne, ale že má život věčný.

A nyní záleží na člověku, jak se k těmto dvěma základním pravdám evangelia a ovšem i k celému obsahu evangelia postaví.

Svědkové Ježíše mají jít do celého světa a kázat tyto pravdy všemu stvoření. A Ježíš praví: „Kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude, kdo neuvěří, bude zatracen.“ Každý člověk bez rozdílu, kdo jednou slyšel pravdy evangelia, je za ně odpovědný. Uposlechne-li a nastoupí cestu za Ježíšem nebo neuposlechne-li a jde dál cestou zahynutí, to už je jeho věc. Zodpovědnost padá na něho samého. A že je to zodpovědnost velká, vidíme ze slov Pána Ježíše: „Ke komu připodobním pokolení toto. Podobné jest dětem, sedícím na ryncích a na tovaryše své volajícím: Pískali jsme vám a neskákali jste; žalostně jsme naříkali, a neplakali jste. Přišel zajisté Jan, nejeda ani nepije, a řkou: Ďábelství má. Přišel Syn člověka, jeda a pije, a řkou: Aj, člověk žráč a pijan vína, přítel publikánů a hříšníků. Ale ospravedlněna jest moudrost od synů svých.“ (Mat. 11, 16-19).

Kdo nechce přijmout zvěst evangelia, hledá vždy nějakou výmluvu. Jednou se uráží na tom, podruhé zas na jiném. Jednou mu nejsou dost dokonalí členové sboru, jindy zase kazatel, podruhé se mu nelíbí řád sboru a vždycky si nějakou příčinu najde. Pán Ježíš ukazuje, že to bylo i v jeho době. Janovi vytýkali jeho poustevnictví, že nejí a nepije, že je asketou. Pánu Ježíši zase vytýkali, že jí a pije. Kdo se chce urážet a vzít si to za důvod, proč se nechce pro Pána Ježíše rozhodnout, vždy si najde nějakou výmluvu. Ale tím není zbaven zodpovědnosti za slyšenou pravdu Slova Božího. Ježíš volá: „Běda tobě Korozaim, běda tobě Betsaido. Nebo kdyby v Týru a v Sidonu byli činěni divové ti, kteříž v vás činěni jsou, dávno by v žíni a v popele sedíce, pokání činili. A protož Týru a Sidonu lehčeji bude na soudu, než-li vám.“ (Luk. 10, 14-15). „Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření. Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdož pak neuvěří, bude zatracen.“ (Mar. 16, 15-16). Ano, slyšení Slova Božího nás všechny zavazuje k tomu, abychom hleděli uniknout věčné záhubě a dosáhnout života věčného. Za každé slyšené Boží Slovo jsi zodpovědný. (Jan 12, 46-48).

Bratře, sestro, příteli! Jsem přesvědčen, že z tohoto místa ti byl nejednou ukázán skrze Slovo Boží stav tvého vlastního srdce a že jsi byl vyzván, aby ses k Bohu navrátil, vyznal svůj hřích a upravil svůj poměr k Bohu tak, aby jsi jednou před Bohem obstál.

Jsem přesvědčen, že z tohoto místa jsi byl varován, napomínán a že ti bylo nabízeno odpuštění, spasení, nový život v Kristu Ježíši. Jak jsi stavěl a jak se stavíš ke všem těmto pravdám evangelia? Učinili a činí tě novým, šťastným, Bohu milým a vykoupeným člověkem? Přijímáš je u víře a vyvozuješ z nich všechny důsledky pro tvůj časný i věčný život nebo je odmítáš ve své nevěře a jdeš svojí vlastní cestou ?

„Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdož pak neuvěří, bude zatracen.“

Bůh ve své lásce nabízí člověku to nejcennější. Pohrdne-li člověk, je si svým zatracením sám vinen.

Kdybys ty opravdově hledal Boha

2010-12-02T11:47:00.003+01:00

Job 8, 5-6

Kdybys ty opravdově hledal Boha silného, a Všemohoucímu se modlil, a byl čistý a upřímný, jistě žeť by se hned probudil k tobě, a napravil by příbytek spravedlnosti tvé.

Jedinou zárukou spokojeného, klidného a radostného života je správný poměr člověka k Bohu. Je-li poměr k Bohu převrácený, pak se mu převrací všechny jeho plány, všechny jeho naděje a pak je převrácený celý jeho život.

„Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?“ (Job 9, 4). Musíme si jednou provždy uvědomit skutečnost, že Bůh je pánem našeho života, On nám dal život, On určil jeho směr i délku, On rozhoduje o každém našem kroku. My sami nejsme pány ani jedné vteřiny našeho života. (Jakub 4, 13-15). Jaká je to pošetilost chtít se Bohu protivit, vzdorovat, chtít si volit jinou cestu, než mu určil Bůh, chtít vylučovat Boha ze svého života, aby mohl prosazovat svoje plány a svoji vůli. „Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?“ Jak pravdivé je svědectví Písma, které praví: „Kteříž opouštějí stezky přímé, aby chodili po cestách tmavých, kteříž se veselí ze zlého činění, plesají v převrácenostech nejhorších. Jejichž cesty křivolaké jsou, anobrž zmotaní jsou na cestách svých. (Přísl. 2, 13-15). „Nepravosti vlastní jímají bezbožníka takového a v provazech hříchu svého uvázne.“ (Přísl. 5, 22). „...převrácený pak na kterékoli cestě padne pojednou.“ (Přísl. 28, 18). Nemáme dost důkazů o pravdivosti těchto slov? Proč život mnohých lidí je samé utrpení? Proč se jim všechny jejich plány hroutí? „Kdybys ty opravdově hledal Boha silného, a Všemohoucímu se modlil, a byl čistý a upřímný, jistě žeť by se hned probudil k tobě, a napravil by příbytek spravedlnosti tvé.“

Rozháranost v srdci člověka, ta věčná nespokojenost mnohých lidí s údělem jejich života má svou příčinu, své kořeny, v neupřímnosti vůči Bohu. Takoví sice věří v Boha, ale nevěří Bohu, hledají Boha, ale jen tehdy, když je s nimi zle. Chtěli by, aby jim Bůh žehnal, chránil je od neštěstí, ale rozejít se s hříchem a plnit Boží rozkazy – to je jim břemenem. Ve svém hledání Boha jsou necelí, neopravdoví, a proto se potácí mezi vírou a nevěrou a ke skutečnému poznání Boha nikdy nepřichází. Všichni znáte poselství Pána Ježíše ke sboru v Laodicii: „Ó bys studený byl aneb horký. A tak že jsi vlažný, a ani studený, ani horký, vyvrhu tě z úst svých.“

„Muž dvojí mysli je neustavičný v cestách svých. Nedomnívej se zajisté člověk ten, by co vzíti měl ode Pána.“ (Jakub 7-8). Nedávejme vinu Bohu, nedaří-li se nám šťastně na cestách našeho života – ta vina je na nás. Opravdové hledání Boha přivádí člověka k poznání sama sebe, své vlastní bídy a kdo jednou poznal sebe, převrácenost svého srdce, nikdy nemůže zůstat k Bohu vlažný a lhostejný. Avšak člověk je tak zaslepen hříchem, že by se nikdy nedostal k opravdovému hledání Boha, kdyby Bůh často nezhroutil všechny jeho plány a neuvedl člověka až na kraj zoufalství.

V době carského režimu v Rusku bylo odhaleno spiknutí proti carovi. Mnoho osob bylo zatčeno a odsouzeno k smrti provazem. Mezi nimi byl i jeden šlechtic, který ale na spiknutí neměl nejmenší podíl. Poslední den před popravou ho navštívil kazatel, který ho chtěl připravit na smrt. Avšak veškeré úsilí dostat se k jeho srdci bylo marné. Šlechtic prohlásil ke kazateli toto: „Mohl-li ten váš Bůh dopustit , abych se dostal nevinně do vězení, jaký je to Bůh? Nechci mít nic co do činění s takovým Bohem.“ Když kazatel viděl, že všechno jeho úsilí je marné, pravil: „Když nechcete přijmout moje svědectví, nechám vám zde Bibli, abyste si z ní mohl sám něco přečísti.“ Položil Bibli a odešel. Hned po jeho odchodu vzal šlechtic Bibli a mrštil ní o zem. Bůh musel zpupného šlechtice nejdříve uvést do vězení a nechat jej odsoudit na smrt, aby se zamyslel konečně nad svým životem a poznal bídu svého srdce, ale když se tak stalo a začal hledat Boha, Bůh se přiznal k jeho zkroušeným modlitbám a stonásobně mu nahradil svým požehnáním všechny jeho útrapy. Nechce-li Bůh věčné zahynutí člověka, musí často použít kladiva na jeho srdce, aby jeho pýchu a zpupnost pokořil a přiměl k opuštění cest, které vedou do zahynutí. A je lépe pro člověka, jde-li z trápení do trápení, stíhá-li jej rána za ránou, je-li v tom Boží úmysl přimět nás k opravdovému hledání Boha, než aby trávil svůj život v blahobytu a přitom se řítil do věčného zahynutí.

A skutečnost je ta, že všude tam, kde člověk konečně pochopil, že smysl našeho života je jedině v Bohu, bez Boha že nemá žádný smysl, a když to vzal s hledáním Boha doopravdy, v životě takového člověka uvádí Bůh vše do jedné harmonie. Trpké zkoušky ustávají a místo nich hřejí paprsky Boží lásky.

„Kdybys ty opravdově hledal Boha silného, a Všemohoucímu se modlil, a byl čistý a upřímný, jistě žeť by se hned probudil k tobě, a napravil by příbytek spravedlnosti tvé.“

Bratře, sestro příteli!

Jak je to s tvým hledáním Boha? Jsi v tom opravdový? Projevuje se tvoje opravdovost v modlitebním životě a v úsilí o čistý a upřímný poměr ke svému Bohu? Jestliže ne, nic se nediv, přijdou-li nové rány, nové zkoušky a nová utrpení. Utrpení je oheň, který má spálit při nás vše, co se staví mezi nás a Boha.

U proroka Izaiáše čteme:

„Aj, přepálím těm přebéřu tě v peci soužení...“

„Pro sebe učiním to...“

„Slávy své jinému nedám...“

„Jáť jsem první, já jsem i poslední...“

Rozumíš tomu? Chceš se snad přepalování vzpírat? Jsi jen červ závislý na Bohu s každou vteřinou svého života. Vezmi to s hledáním Boha doopravdy a naplní se při tobě slova Písma, která čteme u Joba 22, 23-30. Navrátíš-li se k Všemohoucímu......

Pán Ježíš ti návrat umožňuje!

(kázání č. 205, rok 1940)

Jeremiáš 50, 1-6; 20

2010-12-02T11:47:00.001+01:00

Tam, kde se jednotlivec či celý národ s pláčem vrací ze svých hříšných cest, aby znovu hledal Boha, tam se otevírají člověku brány Boží milosti dokořán.

Vzpomeňme na město Ninive. Boží soud nad ním byl vynesen. Když Jonáš procházel jeho ulice, byla dána Ninive lhůta 40 dní. Po uplynutí této doby mělo být toto nádherné město do základů vyvráceno a zkaženo. Avšak než uplynulo 40 dní, celý národ ležel v prachu a v popelu, volaje k Bohu po odpuštění a slitování. Mohl Bůh neodpustit? I když nepravost města byla veliká, Bůh vida takové pokoření se všeho lidu od nejvyššího po toho nejnižšího, odvolal svůj soud a národ byl zachráněn.

Tak rychle to u národa izraelského nešlo. Nadarmo mu Bůh neřekl: „Věděl jsem, že jsi zatvrdilý, a houžev železná šíje tvá, a čelo tvé ocelivé.“ (Iz. 48, 4). Izrael byl déle varován než Ninive, ale všechno varování, domlouvání, všechny výstrahy proroků, všechno upozorňování ze strany Boha, ať již skrze živelní katastrofy nebo jiným způsobem, nedotklo se tvrdého srdce lidu a nepřimělo ho k pokání. Tak se stalo, že vichřice Božího hněvu se převalila přes jejich zemi. Do země vnikl nepřítel, zemi zpustošil, národ pobil mečem a zbytek, který nepadl v boji, odvedl do vyhnanství, kde je uvedl do otroctví. 70 let musel strávit zbytek přemoženého národa ve vyhnanství pod cizím panováním, než jeho tvrdé srdce změklo a stalo se způsobilé pro Boží milost. 70 let – pochopíme to?

Slova našeho textu se vztahují právě k době, kdy trosky národa izraelského, nalézající se ve vyhnanství, přicházely do sebe. Jejich vzdor vůči Bohu byl zlomen. Pýcha byla pokořena. V srdci se ozývala mocněji a mocněji touha po domově a po návratu k Bohu. A jak jsem již řekl na začátku: Ať je to v životě jednotlivce nebo celých národů, všude tam, kde se člověk vrací ze svých hříšných cest a s pláčem, všechny brány Boží lásky a milosti se člověku otevírají dokořán. Do uší zajatého lidu v Babylóně, roztouženého a lkajícího, vchází radostné volání proroka: „...zdvihněte korouhev, rozhlašujte, netajte, rcete: Vzat bude Babylón... Nebo přitáhne na něj národ od půlnoci, kterýž obrátí zemi jeho v pustinu... Zhroucení Babylónu znamenalo pro ně vysvobození. „V těch dnech a toho času, dí Hospodin, přijdou synové Izraelští, oni i synové Judští spolu; plačíce, ochotně půjdou, a Hospodina Boha svého hledati budou.“ Slzy, pláč, je vždy výrazem hlubokého pohnutí srdce a nejhlubší je tam, kde si člověk uvědomuje, že skrze hřích ztratil obecenství s Bohem a tato ztráta že je příčinou jeho veškeré tělesné i duchovní bídy. A ještě větší pohnutí srdce se dostavuje tam, kde Bůh, místo aby člověka odsoudil, přichází se svou milostí a odpuštěním. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy já sám jsem se vracel s lkajícím srdcem z cest hříchu v náruč Ježíšovu. Plakal jsem jako dítě, pro pláč jsem nebyl schopen slova. To byl ale také okamžik, kdy jsem cítil nejmocněji slova Ježíšova: Synu, odpouštějí se ti tvoje hříchy, jdi v pokoji.

Maje před sebou tento děj ze života Izraele, musím při tom myslet na dobu přítomnou. Přes hlavy národů se žene vichřice vzájemné nenávisti. Kdo dnes může říci, kdy a kde se zastaví a jaké budou následky? Vzpamatuje se lidstvo? Kdykoliv se dostavil pád, ať již v životě jednotlivce nebo celého národa, vždy to bylo příčinou jeho odvrácení se od Boha a jeho pýchy. Nic tak Bůh nenávidí jako pýchu. Kolik této pýchy je v srdci našeho lidu a i v jednom každém z nás. Vyspělost vědy, techniky, učinila z člověka boha. Bohatý jsem a zbohatl jsem a nikoho nepotřebuji... Bůh? Na co potřebujeme Boha? Mluvit s vůdci našeho lidu o Bohu?

Vzpomínám si na jeden moment z doby, kdy jsem byl ještě vojákem. Připravovala se oslava kostnického mučedníka Jana Husa. Všechny vojenské formace obdržely rozkaz nacvičit chorál Kdož jste Boží bojovníci. Po přečtení rozkazu nám náš kapitán přečetl jeho slova. Po přečtení slov „...proste od Boha pomoci a doufejte v Něho... se dal do smíchu a pravil: „Ten by nám toho dal! Musíme si sami pomoci, ale rozkaz je nacvičit tu píseň, tak to nacvičíme.“ Tak smýšlela většina české inteligence. Bůh? Byl jim na posměch. Velká část dnešního lidu si dosud neuvědomila, že Bůh „nemá v síle koně zalíbení, aniž se kochá v lejtkách muže udatného, libost má Hospodin v těch, kteříž se ho bojí a kteří doufají v milosrdenství jeho.“ (Žalm 147, 10). Než přijde čas milosti, musí se zhroutit všechno očekávání na člověka a lid musí poznat, že je to jen Boží milost, která vysvobozuje.

Avšak my dnes máme na mysli dílo, které Bůh svěřil nám, věřícím, uprostřed národa. A tu si musíme přiznat, že i my jsme se Bohu zpronevěřili. Nebyli jsme vždy našemu národu světlem, nebyli jsme mu vždy solí. Nebyli jsme vždy městem na hoře ležícím. Naše skutky nebyly vždy takové, aby přiměly lid k chválení Boha. Mysleli jsme příliš na sebe, na své vlastní zájmy. I v nás bylo příliš mnoho sebevědomí, osobní pýchy a nejednou jsme hledali ne Boží, ale svoji vlastní chválu. Nebylo to v nás, abychom hledali především Boží království, ale zájmy Božího království musely často ustoupit našim vlastním zájmům. A proto nám Pán nepřidával na každý den ty, kteří by byli spaseni... a nepřidává ani dnes.

Bůh nám svěřil velký úkol v našem národě, ale my jsme se tomuto úkolu zpronevěřili. Tuto skutečnost si dnes uvědomujeme. Stav, ve kterém se nalézá náš národ a s ním i naše sbory, nás vybízí k návratu k první naší horlivosti pro Pána a Jeho dílo. Nám platí slova proroka Joele 2, 12-18. „Obraťte se ke mně samému celým srdcem svým, a to s postem a s pláčem a s kvílením.“ Tento duch musí zavládnout v našem národě i v našich sborech.

„V těch dnech a toho času, dí Hospodin, přijdou synové Izraelští, oni i synové Judští spolu; plačíce, ochotně půjdou, a Hospodina Boha svého hledati budou. Na cestu k Sionu ptáti se budou...“ A tehdy se naplní i slova z verše 20: „V těch dnech, a toho času, dí Hospodin, byla-li by vyhledávána nepravost Izraelova, nebude žádné, a hříchové Judovi, však nebudou nalezeni, nebo odpustím těm, kteréž pozůstavím.“

Bratři a sestry! Přijde doba velikých zkoušek. Svět se ocitne v peci soužení. Ani věřící nebudou ušetřeni, neboť jsou právě tak vinni, jako ostatní lid. Zní to bolestně, dovídáme-li se, že v přítomné době není lásky ani zde, Nad naším národem je vztažená Boží ruka, která až dosud nás uchránila od toho nejhoršího. Vždyť každá hrouda naší země je přímo prosáklá slzami a krví našich předků, kteří hrdinně umírali za pravdu evangelia, když římská církev chtěla na věky vyhladit ze srdce našeho lidu zaseté símě čistého křesťanství.

Snad to jsou modlitby našich předků, pro které Bůh shovívá našemu lidu, naší zemi. Tím větší je zodpovědnost nás věřících, kteří známe pravdu Ježíše Krista a kterým svěřil Bůh úkol – probouzet hříchem uspané svědomí našeho národa a vést jej k čistým zdrojům Ježíšova evangelia.

Je nejvyšší čas, abychom se především vzpamatovali my, věřící. Je třeba jít do sebe a upřímně si zaplakat nad naší bídou a nad naším duchovním malomocenstvím. Nezapomeňme, že slzy upřímného pokání otvírají člověku brány Boží milosti. Je třeba roztrhnout srdce a s pláčem a s postem si vyprosit u Boha odpuštění, novou horlivost k Božímu dílu, nové posvěcení a Duchem Božím zmocnění. Jestliže toto zanítí v nás, v našich sborech, pokání, pak stojíme před požehnanou změnou, která nezůstane bez vlivu i na náš národ. Nikdo z nás neví, co nám ještě přinesou další dny. Ale slitoval-li se Bůh nad Ninive, které pro dovršení nepravosti odsoudil k zahynutí, které však zvědíc, co jej očekává, pokořilo se až do prachu, jak by se neslitoval Bůh nad námi, nad naším lidem, nad naším národem, nad každým jedním z nás, pokoříme-li se i my do prachu a jestliže s pláčem, s postem a s kvílením budeme vyznávat svoje nepravosti, vyprošovat si odpuštění, slitování a nové zmocnění k Božímu dílu.

Bratři a sestry, nesrazí-li nás do prachu vědomí naší viny, pak nás srazí Boží soud, který začne od domu Božího. Srazí-li nás však do prachu naše viny, pak to bude Boží pravice, která nás pozvedne a která zahladí všechnu naši vinu, takže kdyby vyhledával někdo naši nepravost, nebude jí, poněvadž Boží láska a milost ji zahladí a nás svou otcovskou rukou přikryje. A pak přijde i tato výzva: Zdvihněte korouhev!

(kázání č. 203, rok 1941)

Chlouba

2010-12-02T11:46:00.001+01:00

Jeremiáš 9, 23-24

Takto praví Hospodin: Nechlub se moudrý v moudrosti své, ani se chlub silný v síle své, aniž se chlub bohatý v bohatství svém. Ale v tom nechť se chlubí, kdo se chlubí, že rozumí a zná mne, že já jsem Hospodin, kterýž činím milosrdenství, soud i spravedlnost na zemi; nebo v těch věcech libost mám, dí Hospodin.

Je to již v povaze člověka, že se rád chlubí. Slovo Boží nás však upozorňuje, v čem má být chlouba věřícího člověka a v čem se má chlouby vyvarovat. Rád bych na tyto Boží pokyny upozornil.

Čím se nemáme chlubit:

1. Svou moudrostí (I. Kor. 1, 19-20)

Kam spěje svět se vší svou moudrostí? O moudrost Boží nám má jít, vystihnout Boží vůli, vyrozumět Božím cestám při nás, poznat Boha v Jeho moci, v Jeho slávě a v Jeho milosrdenství – to je největší moudrost. Vychloubání se svým věděním, chlubit se chytrostí, chlubit se tím, co víme a co umíme – takovým chlubením prozrazujeme naši nevědomost. Je to zvláštní, že většinou právě ti lidé, kteří skutečně něco vědí, bývají velmi pokorní a skromní. „Nechlub se moudrý v moudrosti své...“ I kdybychom měli nejvyšší vzdělání, nemáme-li moudrost Boží, nic nevíme.

2. Svou silou (Zachar. 4, 6)

Svět se rád chlubí svou silou, ale z historie víme, že i ti nejmocnější světa se svou silou nakonec padli. Silný je ten, na jehož straně je ten nejsilnější, Bůh sám.

3. Svým bohatstvím

Nejsme pány ničeho. Vše, co máme, je nám Bohem pouze propůjčeno. A nebudeme-li s tím hospodařit podle vůle Boží, může nám to Bůh každým okamžikem odejmout. Nemáme nic, co bychom nevzali od Boha. Nic není našeho. Za vše, co máš, jsi Bohu odpovědný – a běda ti, jestli s tím hospodaříš jen pro svůj prospěch.

4. Nemáme se chlubit lidmi

Kor. 3, 21

5. Nemáme se chlubit sami sebou

II. Kor. 12, 5

V čem tedy má být naše chlouba?

- v naší mdlobě, v naší slabosti II. Kor. 12, 7-10

- v soužení Řím. 5, 3

- v naději Boží slávy Řím. 5, 2

- v známosti Boha Jerem. 9, 24

- v Kristově kříži Gal. 6, 14

Nejvyšší chvála a nejvyšší hana o člověku

Mat. 25, 31-46

1. Chvála

Jak zní? „Pojďte požehnaní Otce mého...“

Být požehnaným Božím - je možné dosáhnout vyššího stupně? Je možné dostat vyšší chválu z úst – ne lidských, ale Božích, než jak vyznívá z těchto slov živého Boha? „Pojďte požehnaní Otce mého...“

Co všechno lidé udělají pro kousek lidské chvály. Ale lidská chvála, sláva, je jako tráva. Avšak Boží chvála má význam pro celou věčnost. Chvála z Božích úst určí člověku další dráhu života a to věčného života. Proto bychom měli všechno vynaložit, abychom tuto chválu získali. Jen si všimněme výtky, kterou udělil Pán Ježíš předním knížatům ze svého národa – Jan 5, 39-44.

Jak mnoho je těch, i mezi věřícími, kteří hledají jen chválu u druhých. Na lidském mínění, na tom, co lidé o nich soudí, jim mnohem více záleží, než na tom, co o nich soudí Bůh. Jak často pro kousek lidské chvály opouští Boží přikázání. Nám musí jít o Boží chválu, ne o lidskou!

A jak se získává? Mat. 25, 35-36. Jan vysoko si cení Bůh i té nejmenší služby lásky a jak bohatě ji odměňuje: „Pojďte požehnaní Otce mého, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa.“ Ti, kteří svůj život vyplnili účinnou láskou, budou vládnout v Božím království. Sám Pán Bůh je nazývá svými požehnanými. Patříme mezi ně?

2. Hana

Jak zní? Verš 41: „Jděte ode mne, zlořečení...“ Vychází-li zlořečení z úst člověka, je to hrozné. Oč je hroznější, vychází-li z úst Božích. Když Pán Ježíš zlořečil fíku, nenalezna na něm ovoce, fík ihned uschnul. Co bude s těmi, jimž Bůh zlořečil a nebo bude zlořečit? Dovedete si představit následky? „Jděte ode mne, zlořečení...“ A komu to bude platit? Zlořečenství se vztahuje na mnohé a mnohé, kteří se mají za věřící. Nikdy nikomu nepomohou, nikdy nikoho nenasytí, host je jim břemenem. Všechno požehnání, které jim Bůh udělil v hmotných věcech, spotřebují jen pro sebe. Nemocné nenavštíví, pocestného do domu nepřijmou, žijí jen pro své pohodlí a pro svůj zisk (verš 42-43). Nemyslete si, že tak činí pro svou chudobu. U těch nejchudších najdete vždycky prostřený stůl a dveře otevřené pro každého. Rozdělí se s vámi o to poslední. Srdce vycvičené v lakomství nalézáte obyčejně u těch, kteří mají všeho dostatek.

Bratři a sestry, nepatří i někdo z nás mezi zlořečené? Navštěvujete nemocné? Přijímáte hosty do domu? Odíváte nahé?

Mezi které budeme zařazeni?

(rok 1943)

Hora proměnění

2010-12-02T11:45:00.003+01:00

Marek 9, 1-8

„A po šesti dnech pojal Ježíš Petra, Jakuba a Jana...

Proč právě jen tyto tři? Byli snad dokonalejší než ostatní? Nebyl to právě Petr, který Pána Ježíše první zapřel? A nebylo by to posloužilo všem, kdyby se byli stali svědky slávy Ježíšovy? Mám za to, že i když nebyli tito tři, pokud se týká bezúhonnosti, dokonalejší, přece jen určitý rozdíl mezi nimi byl. I ve světě se setkáte s lidmi, kteří svou duchovní úrovní stojí nejednou výš, než i mnohý věřící člověk. A přec když bychom postavili věřícího s nevěřícím do světla Božího a mohli tak nahlédnout Božím okem do jejich srdcí a poznat tak jejich vnitřní pohnutky, viděli bychom, oč výše stojí věřící při všech svých slabostech, než ten nevěřící při své zdánlivé bezúhonnosti. Jen si vzpomeňte na biblický děj, v němž se popisuje volba krále Izraelského. Boží prorok Samuel byl Bohem poslán do rodiny Izai, aby jednoho z jeho synů, na kterého mu Bůh ukáže, pomazal za krále Izraele. A tak před zkušeným okem Božího muže předstupují všichni synové této rodiny, jeden za druhým. První přichází Eliáb. Krásný člověk, svým zjevem přímo uchvátil proroka Samuele a tak si Samuel v duchu myslí: „Jistě před Hospodinem je pomazaný tento...,“ ale již slyší: „Nehleď na tvárnost jeho a na zrůst postavy jeho, nebo jsem ho zavrhl. Nebo nepatřím, nač patří člověk. Člověk zajisté hledí na to, co jest před očima, ale Hospodin hledí k srdci.“ Jak i nás mnohý člověk, i věřící, klame svým ušlechtilým zevnějškem, svým uhlazeným jednáním, svou zdánlivou dokonalostí, zatímco v jeho srdci je pravý opak. Nedá se upřít, že Šimon farizeus, který si pozval Pána Ježíše do domu, pokud se týká mravní bezúhonnosti, stál jistě výš než nevěstka, která se vetřela do jeho domu při návštěvě Ježíšově a tam se vrhla k Ježíšovým nohám, a přec všechna pozornost Ježíšova platila této mravně upadlé ženě. Jí se dostalo vzácných potěšujících slov: „Víra tvá tebe k spasení přivedla. Jdiž u pokoji.“

Vraťme se však k našemu textu. Nedá se říci, že by byli Petr, Jan a Jakub bezúhonnější, než ti ostatní, ale určitý rozdíl zde byl. Ne každý má stejný smysl pro duchovní věci. Je veliký rozdíl i mezi věřícím a nevěřícím. Jedni, když uvěří, jsou prodchnuti skrz naskrz takovou vděčností k Pánu a takovou žízní a touhou po hlubší známosti Slova Božího, že by si pokládali za veliký hřích opustit jediné shromáždění. Přijít pozdě do shromáždění považují za projev neúcty vůči Bohu. Jsou vždy v pravý čas na svém místě a dovedou si vše zařídit tak, aby jim neušla ani jediná příležitost k obecenství s Bohem. Sami se chápou práce ve sboru, aniž by je musel kdo nutit, umí si ji najít a mají z toho velikou radost, mohou-li pro Pána něco vykonat. U jiných hned po přijetí do církve se setkáváte s jakousi vlažností. Nejít do shromáždění, přijde-li na návštěvu nějaký host, nepodkládají za hřích. Aby se zúčastnili ve sboru nějaké práce, musíte je o to znovu a znovu prosit a do čeho je sami nepostavíte, tam nejsou. Nikdy nejsou hotovi k modlitbě – zdá se, že se ani modlit neumějí. Tu sžírající touhu po hlubší známosti Boha a Jeho cest u nich marně hledáte. Nemají smysl pro to, že věřící lid je královským kněžstvem, a proto že mají být hotovi k Boží službě. Není tu sžírající touha po novém poznání, po novém zmocnění, ale platí jim výtka, kterou Pán dává věřícím v Sardinii: „...máš jméno, že jsi živ, ale jsi mrtvý. Pomniž tedy, co jsi přijal a slyšel, a ostříhej!“ (Zj. 3, 1-3). Rozdíl mezi věřícím a věřícím je často. I mezi učedníky Pána Ježíše rozdíl byl. Kdykoliv se jednalo o vážnou věc, bral s sebou Pán Ježíš jen tyto tři učedníky: Petra, Jakuba a Jana. Jen si lépe všímejte například Petra: „Kdyby tě všichni opustili, já tě nikdy neopustím.“ Nedovedl dodržet slovo, byl první, který zapřel Pána, ale touha vykonat to, ho přímo sžírala. Proto mu Pán tak brzy odpustil. Tak tomu bylo i s Jakubem a Janem. To byli lidé, kteří byli Ježíšem uchváceni. Byli by raději vše jiné ztratili, než jedinou chvilečku obecenství s Pánem. A to bylo příčina, proč Pán Ježíš bere s sebou na horu proměnění právě tyto tři. Možná, že ti ostatní ani po tom nějak zvlášť netoužili. Vždyť to znamenalo novou únavu – šplhat se někam na vysokou horu. Petr, Jakub a Jan však dobře věděli, kde jejich Mistr čerpá vždy novou sílu. Byly to ty tiché chvíle modliteb strávené většinou na některé hoře v samotě. I oni toužili po takovém zmocnění a proto nedbají nové únavy, ale radostně vystupují s Ježíšem na horu. Jak bohatě byli odměněni za tělesnou námahu! Po boku Ježíšově se noří v pokoře v Jeho modlitbu, když tu najednou je obklíčí světlo jako blesk a v tomto světle vidí Pána v běloskvoucím rouchu a po Jeho boku Mojžíše a Eliáše. Jen evangelista Lukáš poznamenává, že se to stalo ve chvíli modliteb, kdy jejich Pán vzal na sebe roucho nebeské slávy. (Luk. 9, 29). Ve chvíli modliteb se otevírá před zraky Petra, Jakuba a Jana duchovní svět a oni vidí, jak Mojžíš a Eliáš, Boží proroci, bývalí vůdcové národa, o jejichž činnosti tolik slyšeli a kteří již před sty lety vešli na věčnost, rozmlouvají s Ježíšem o Jeho blížící se smrti. Jména těchto dvou proroků byla vyslovována v národě izraelském s velkou úctou. Od jejich smrti uplynula již dlouhá doba a nyní je vidí učedníci v duchovním světě rozmlouvat s jejich Mistrem. Jak mocný důkaz, že tělesnou smrtí život nekončí a že Bůh ty, kteří jsou Jeho, po skončení pozemské pouti si uvádí v příbytky Boží slávy. V němém úžasu hledí učedníci jednak na běloskvoucí roucho a proměněnou tvář Mistra, jednak na skvoucí se postavy Mojžíše a Eliáše. Obklopující sláva Ježíšova, Mojžíšova a Eliášova je přímo oslňuje, nejsou schopni se dívat na takovou slávu. Však také již je zastiňuje oblak a slyší Boží hlas: „Tentoť jest ten Syn můj milý, jeho poslouchejte.“ Chvějí se posvátnou hrůzou, ale již také obraz mizí, duchovní svět se před nimi uzavírá a nevidí již nikoho jiného, než Ježíše samého. Nic se nedivme Petrovi, že ve svatém zanícení k Pánovi praví: „Mistře, dobréť jest nám tuto býti. Protož udělejme tři stánky, tobě jeden, Mojžíšovi jeden, a Eliášovi jeden.“ A evangelista poznamenává, že Petr si ani nebyl vědom toho, co mluví a čeho žádá. Jeho srdce bylo uchváceno touhou nevracet se již mezi lid, do údolí slz, bídy a hříšnosti, ale zůstat již navždy v oblastech duchovního světa. Ale nebylo to možné. Pán Ježíš, měla-li být poskytnuta hynoucímu světu záchrana, musel zemřít na kříži a tak vykonat dílo spásy a učedníci radostnou zvěst evangelia měli roznést do všech koutů světa. Zatím jim mělo stačit, co viděli a okusili. Mělo to být posilou pro jejich boj, který je očekával. Zde se jim dostalo důkazu, jaká sláva je očekává, až jejich pozemský boj bude dobojován.

Bratři a sestry, toužíte po novém zmocnění?

Toužíte se dostat s Ježíšem na horu proměnění? Pak musíte nedbat na novou únavu, nový boj. Mezi nás a Ježíše se staví hory překážek, ale musíme se dostat nad tyto hory, až k nebeským výšinám. Ven z nížin tělesných tužeb, tělesného pečování. Nížiny musíme zdolat, musíme se dostat výš i kdyby nás to mělo stát nový boj, novou únavu. Čím výš se vznese náš duch, tím dříve unikne hříchu a porušení. Tělu se nechce, to by raději zůstalo v klidu – nač se stále namáhat? Překonejme tělesnost, pryč s tělesným pohodlím, posilněme se v Pánu a v moci Jeho síly. Božího zjevení a Boží přítomnosti se dostává jen těm, kteří jsou vedeni neukojitelnou touhou vždy výš a výš.

Chceš vidět, jaká sláva tě očekává? Musíš na horu proměnění s Pánem!

A nyní se ještě maličko zastavíme u druhých učedníků, kteří zůstali v údolí, aby zde vyčkali, až se jejich Mistr s hory vrátí. Mezitím, co Petr, Jakub a Jan byli svědky slávy Ježíšovy a slávy Mojžíše a Eliáše, ostatní učedníci prožívali v údolí chvíli velkého ponížení. Přivedli jim člověka, který byl posedlý ďábelstvím. Když jej čas od času ovládl, vrhl ho jednou do ohně, jindy do vody a tak hrozilo zahynutí. Byl to hrozný stav. Otec tohoto postiženého přivedl svého syna k učedníkům s prosbou, aby jej nečistého ducha zbavili. Pokusili se o to, ale marně. Zástup, který přihlížel, se musel přesvědčit, že učedníci žádnou Boží moc nemají. Nebylo to pro ně pokořující? Pán Ježíš sestoupil s hory a nalézá učedníky, jak se hádají se zákoníky. Asi jim přehazovali jejich neschopnost. Sotva se Pán Ježíš objevuje, vše okamžitě umlká. Nyní se otec posedlého obrací s prosbou o uzdravení k Pánu Ježíši samému. Sděluje mu, že o to žádal už učedníky, ale že nic nevykonali. Jak je to muselo zahanbovat. Podobně se děje všem věřícím, kteří se spokojují jen s duchovním živořením. Třebaže mají známost Ježíše Krista, třebaže jsou v církvi, i ten nevěřící svět je toho každou chvíli svědkem, jak málo je v nich toho Božího. Ano, to Boží, to vyžaduje námahu, úsilí, touhu dostat se výš a výš. A tak zatímco se jedni věřící ocitají každou chvíli s Pánem na hoře proměnění, jiní věřící pro své duchovní živoření jsou terčem hanlivých útoků ze strany nevěřících, kteří jim musejí ukazovat na jejich duchovní malomocenství. Po příchodu Pána Ježíše s hory proměnění se všechna pozornost obrací na Něj. Ptá se otce postiženého: „Můžeš-li tomu věřiti? Všecko jest možné věřícímu.“ A otec pokorně odpovídá: „Věřím, Pane, spomoz nedověře mé.“ Po tomto vyznání se Ježíš obrací přímo k nemocnému s mocným rozkazem: „Duchu němý a hluchý, já tobě přikazuji, vyjdi z něho, a nevcházej více do něho.“ Stalo se tak, jak Ježíš rozkázal – a postižený byl zdráv. Zástup byl znovu svědkem veliké Boží moci, která byla v Ježíšovi. Když se zástup rozešel a učedníci s Pánem osaměli, přistupují k Němu s otázkou, proč ho nemohli oni uzdravit. Vina byla na obou stranách. Nebyla živá víra ani na straně učedníků ani na straně toho, co uzdravení žádal. Odpověď Pána Ježíše je zvláštní: „Toto pokolení nijakž nemůž vyjíti, jedině skrze modlitbu a půst.“ Víra se získává jen na kolenou a v zapírání sama sebe. Bez opravdového, skutečného úsilí není žádného zmocnění Duchem Božím. Jaké to vážné ponaučení pro nás! Kéž bychom si uvědomili, kde a v čem je zdroj naší duchovní síly a kéž bychom z tohoto duchovního zdroje denně čerpali. Nikdo z nás se nespokojujme jen s nějakým duchovním živořením. Dnešní nevěřící svět nepřesvědčíme slovy, jedině novým a mocným životem z Boha. Ale takový život je nutno získávat na kolenou.

Kéž by nás Pán vyvedl na horu proměnění, aby naše srdce bylo tak uchváceno Božími věcmi, že bychom kolem sebe neviděli nic, než Ježíše samotného.

(kázání č. 105, rok 1931)

Co Bůh vyhledává od tebe

2010-12-02T11:45:00.001+01:00

Micheáš 6, 6-8

Oznámil tobě, ó člověče, co jest dobrého, i čehož Hospodin vyhledává od tebe.

Čím předejdu Hospodina? Dám-li prvorozeného za přestoupení své, plod života svého za hřích duše své?

Tato otázka zaměstnává každého, kdo byl jednou ze svého tápání ve tmě, ze svého chození v hříchu Duchem Božím probuzen. Neprobuzený člověk tíhu svého hříchu necítí. Jakmile však svědomí člověka je působením Ducha Božího vyburcováno, nic tak nezaměstnává mysl člověka, jako jak svůj hřích odčinit, jak stopy hříchu zahladit, jak dosáhnout u Boha odpuštění.

Čím předejdu Hospodina? Jak ukrotím Jeho hněv vůči mně? Jak odvrátím od sebe Jeho spravedlivý soud? Jak uniknu věčnému zahynutí? Tyto otázky zaměstnávají každou z hříchu probuzenou duši a jsou to otázky nesmírně důležité. Každý člověk si svůj poměr k Bohu musí jednou vyřešit a marně ji znovu a znovu oddaluje.

Nuže, čím předejdu Hospodina? Čím odvrátím od sebe ten Jeho soud? Každý z nás zhřešil. (Žalm 14, 2-3; Řím. 3, 23). Není rozdílu. My si myslíme, že je zde rozdíl, každý z nás sebe považuje za lepšího, než je ten druhý, ale Pán Bůh tento rozdíl nečiní. Podle Božího zákona kdo jedno přikázání přestoupil, je vinen všemi. A kdo mezi námi nepřestoupil jediné Boží přikázání? A proto není rozdílu.

Čím předejdu Hospodina? Zda-li sobě zalíbí Hospodin v tom, kdybych mu obětoval tisíce beránků a mnoho deseti tisíců potoků oleje? Dam-li za své přestoupení prvorozeného svého a plod života svého za hřích duše své? Což je vůbec možné přinést tak velikou oběť? A kdyby to i bylo možné, stačí tato oběť, aby vymazala můj hřích z Boží paměti pro všechny věky? Krásně to vyjadřuje jedna naše píseň:

Vím, že všechen skutek můj, nestačí na zákon tvůj,

všecko moje snažení, stálé v slzách snažení,

vše to nesmíří můj hřích, spása má je v ranách tvých.

Čím, čím předejdu Hospodina? Jak si mohu získat Jeho odpuštění, Jeho milost, odvrácení Jeho soudu, který si každý z nás plně zaslouží? Bůh sám nám dává odpověď: Oznámil tobě, ó člověče, co jest dobrého, i čehož Hospodin vyhledává od tebe.

A nyní následují tři Boží podmínky:

I. Abys činil soud!

Jaký soud? „Toto pak je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale milovali lidé více tmu nežli světlo; nebo skutkové jejich byly zlí.“ Činit soud, který Bůh poslal v Pánu Ježíši na svět a v tom světle chodit. (Řím. 10, 4). Chodíme-li ve světle, kterým je Ježíš Kristus, plníme tím všelikou spravedlnost a Pán Ježíš svou obětí na kříži nás očišťuje od všelikého hříchu. Bůh přijal oběť Pána Ježíše jako zadostiučinění za hříchy celého světa. Tak vzácná mu byla tato oběť, vždyť byla přinesena z té nejčistší, nejsvatější lásky. Bůh tím přijal Ježíšovu oběť jako zadostiučinění za náš hřích, učinil nám cestu spasení tak jednoduchou, že ji může každé dítě nastoupit. Bůh nic víc od nás nežádá, než přijmout v Pánu Ježíši světlo našeho života a v tomto světle chodit, přijmout od Pána Ježíše spasení, odpuštění, jako dar Boží milosti, Boží lásky a z vděčnosti za tento dar Pánu sloužit.

Konat soud – znamená respektovat Boží pořádek, Boží cesty, Boží ustanovení, Boží spravedlnost. Přijetím Pána Ježíše a následováním Jej jsou splněny všechny Boží požadavky. Toto Bůh od nás vyhledává. Bez splnění této podmínky marně hledá člověk u Boha odpuštění. (Jan 3, 31-36). Kdo věří v Syna, má život věčný, má odpuštění, má Boha na svojí straně, Bůh mu více hříchů nepočítá.

II. Abys činil soud a miloval milosrdenství

„Oznámil tobě, ó člověče, co jest dobrého, i čehož Hospodin vyhledává od tebe.“

Komu bylo tolik odpuštěno, komu se dostalo tolik milosrdenství, nemůže ani jinak, než zase druhým odpouštět, nad jinými se smilovávat, jiné milovat. Každý, kdo prožil vpravdě obrácení mi potvrdí, že ve chvíli, kdy Pán Ježíš sňal z něho tíhu hříchu, kdy se v jeho srdci rozlil Boží pokoj, byl hotov odpustit i tomu největšímu nepříteli. Komu bylo vpravdě odpuštěno, nemůže jinak, než zase jiným odpouštět. Kdo nedovede druhému odpustit, tomu nevěřím, že se obrátil. Mluví-li někdo o svém obrácení a přitom dovede chovat ve svém srdci hořkost vůči svému bližnímu, pak jeho obrácení je pouhou lží. Jak bych mohl druhému neodpustit, když mně Bůh tolik odpustil. Jak bych neměl konat milosrdenství, když mně se dostalo od Boha, a denně dostává, tak velikého milosrdenství. Mluví-li někdo o svém obrácení a přitom všude a ve všem pečuje jen a jen o sebe, aniž by byl hotov sloužit druhým, pak jeho obrácení je pouhou lží.

Milosrdenství Hospodinovo má v sobě tu vlastnost, že každého, kdo ho vpravdě okusil, přímo nutí k tomu, aby konal milosrdenství. A to Bůh od nás také vyhledává. Věřící člověk má nesmírnou radost, když z požehnání, které mu Bůh udělil, se může dělit s druhými. Podle toho také poznáte věřícího člověka. „Přikázání nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jakož já miloval jsem vás, abyste i vy milovali jeden druhého.“ ( Jan 13, 34).

III. ... a pokorně chodil s Bohem svým

V člověku, který přijal odpuštění od Boha skrze oběť Pána Ježíše Krista, není žádná pýcha. Obrácený člověk si je plně vědom toho, že spasení, odpuštění hříchů obdržel od Boha z pouhé milosti – zásluhou Ježíše Krista! A proto není schopen toho, aby vynášel na druhé. I když opravdově věřící člověk stojí společensky, existenčně výš, nikdy to nedá druhému pocítit, poněvadž si je vědom toho, že před Bohem je chudý jako bohatý, oba jsou si věrni. Kde se ve sboru věřících dělí chudí a bohatí, tam je duchovní úpadek a v takovém sboru nemůže najít Bůh své zalíbení. Bůh od nás požaduje, abychom chodili s Ním v pokoře svého srdce. Pyšným se Bůh protiví, ale pokorným dává svou milost.

...abys pokorně chodil se svým Bohem. Konečně, vždyť i po obrácení se k Pánu nejsme nic, než-li samá bída, samá mdloba. Stačí se nad svojí bídou zamyslet a už nás to pokořuje do prachu. Tam, kde člověk zapomene, z jaké duchovní bídy ho Bůh vyzvedl a jak neschopný je k tomu, aby všude a ve všem vykonával Boží vůli, tam to nedovolí člověku, aby pyšně zvedl hlavu a myslel si o sobě, co všecko není. Žalmista, když se zamyslel sám nad sebou, praví: „Já pak červ jsem, a ne člověk, útržka lidská a povrhel vůbec.“ (Žalm 22, 7). A na jiném místě volá: „Bloudím jako ovce ztracená, hledejž služebníka svého... (Žalm 119, 176).

Takové to s námi je. Bůh nás proto nesoudí, vždyť nám v Pánu Ježíši všecko odpustil, jen od nás žádá, abychom s Ním chodili v pokoře svého srdce. Pán Ježíš byl Božím Synem a přec i On chodil pokorně se svým Otcem. Praví: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce.“ Kéž bychom se naučili od Něho tomuto pokornému chození s Bohem To Bůh od nás vyhledává.

Čím předejdu Hospodina? „Oznámil tobě, ó člověče, co jest dobrého, i čehož Hospodin vyhledává od tebe. Abys činil soud, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“

Pochopíme? Porozumíme? Uposlechneme?

(kázání č. 120)

Zachovej život svůj

2010-12-02T11:44:00.001+01:00

I. Mojž. 19, 17

Zachovejž život svůj, neohlédej se zpět , ani se zastavuj,... abys nezahynul.

Nejdříve několik slov k samotnému ději. Je podivné, jak mohl Lot žít uprostřed Sodomy, aniž by postřehl, že Bůh k hříchu sodomských dlouho nebude mlčet. I když sám na hříchu sodomských neměl žádnou účast, přece jen v tomto hříchem prosáklým ovzduší na svém duchovním životě velmi utrpěl. Obecenství s Bohem v takovém prostředí nemohl pěstovat. Pracovat misijně mezi takovým lidem také nemohl. Jeho jediným potěšením tedy bylo, že bohatl hmotně. Vzrůst samotného majetku však otupil jeho duchovní smysl a proto ani nevystihl, že Sodoma jde vstříc své naprosté zkáze.

Vynesení Božího soudu nad Sodomou Lota překvapilo. Na takovou věc nebyl naprosto připravený. Byl příliš zaměstnán sám sebou, než aby mohl sledovat vývoj událostí kolem sebe. Věřící člověk má všechno vědět, má si všímat všeho, co se kolem něho děje a má se snažit ve všem vystihnout plány Boží prozřetelnosti. Věřící člověk má být ustavičně na všechny možné změny v životě připravený. Kdyby byl Lot duchovně nespal, byl by dávno před tím Sodomu opustil. Příčinou svého zvlažení v duchovním životě nezpozoroval blížící se soud na Sodomu i její lid. A tak ve chvíli, kdy Lot neměl ani nejmenšího tušení, jaká katastrofa se na Sodomu blíží, přichází Boží poslové, aby zachránili alespoň holý život Lotův a jeho rodiny. Lot byl tím vším tak překvapen, že andělé museli jej i jeho rodinu vyvést ze Sodomy téměř násilně.

Z hmotného majetku se nedalo nic zachránit, nic se nedalo vzít s sebou. Všechno bohatství získané v Sodomě úsilím mnohaleté práce muselo zůstat v Sodomě. S největším chvatem museli opustit svůj dům, zahrady, vinice, pole, ani ohlédnout se nesměli. Boží rozkaz zněl: „Zachovejž život svůj, neohlédej se zpět , ani se zastavuj,... abys nezahynul.“ Víme, že žena Lotova, jejíž srdce bylo spjato se vším, co zanechala v Sodomě, neodolala, zastavila se a obrátila se zpět, ale v témže okamžiku zahynula.

Nyní opustíme děj a zůstaneme pouze u výzvy: Zachovej život svůj! Tehdy platila Boží výzva Lotovi, dnes platí jednomu každému z nás. Jen takový člověk, který je duchovně slepý, hluchý a tupý, by mohl nevidět, kam dnešní svět spěje. Již 2 000 let nabízí Bůh světu skrze Ježíše Krista odpuštění, smíření, posvěcení, ale svět rok od roku, více a více spasením v Ježíši Kristu pohrdá. Pro všechny Boží výstrahy a napomenutí má jen tupý posměch. Je smutným faktem, že pod tímto zhoubným vlivem veřejného mínění zvlažněl, zlhostejněl i nejeden věřící člověk. A jen duchovně slepý a tupý se může domnívat, že Bůh bude ke vší té bezbožnosti a rouhání se nejen jednotlivců, ale celých národů, mlčet.

Prorocký hlas Písem ústy Božích poslů zní dnes již ze všech stran: „Nebo den Hospodina zástupů se blíží na každého pyšného a zpínajícího se... A sehnuta bude pýcha člověka a snížena bude vysokost lidská, ale vyvýšen bude Hospodin sám v ten den. Tehdy půjdou do jeskyní skal a do roklí země před hrůzou Hospodinovou a slávou důstojnosti jeho, když povstane, aby potřel zemi.“ (Iz. 2, 12-19)

Bratři a sestry, ta doba je zde. Jen si nemyslete, že je to věc státníků nebo národů, co nám přinesou příští dny. O tom rozhodují jiné mocnosti a jiné síly. Dnešní poměry nejsou ničím jiným, než vyvrcholením vzpoury knížete temnosti vůči Bohu. Králové, knížata, prezidenti, státníci jsou jen pouhými nástroji buď v rukou Božích nebo v rukou satanových. Boj dobra se zlem zde na zemi je pouhou odezvou boje, který se vede mezi dobrem a zlem ve sférách duchovních. Zde platí slova Písma: „Běda těm, kteří přebývají na zemi a na moři. Nebo ďábel sestoupil k vám, maje hněv veliký, věda, že krátký čas má...“ (Zj. 12, 12).

Atmosféra naší země je přímo nabytá satanskými vlivy. Naše země je dnes Sodomou, v níž hřích vyvrcholuje a nedští-li na ni Bůh dosud ohněm a sírou, je to jen proto, že má v ní ještě spravedlivé Loty, které Bůh chce z nynější Sodomy vyvést. Snad se vám bude zdát mé líčení příliš drastické. Budiž! Avšak nejbližší doba nám ukáže, jak dnešní doba je vážná a jak všechny Boží předpovědi vztahující se na dobu poslední se naplňují.

I Lotovi se zdálo poselství Božích poslů neuvěřitelné. Noe vcházel se svou rodinou do korábu za nejhlučnějšího posměchu ze strany světa, který se vysmál jeho kázání. I vy se můžete vysmát mému svědectví. Ale mne to neodradí od toho, abych k vám nevolal slovy Písma: „Zachovejž život svůj, neohlédej se zpět , ani se zastavuj,... abys nezahynul.“

Zanedlouho budeme vcházet do nového roku. Víš, co ti přinese? Život či smrt? Což jestli se vznáší nad tvým životem již tajemná Boží ruka a píše své: Mene, mene tekel ufarsin... Zčetl jsem, zčetl, zvážil na váze a nalezen jsi lehkým...

Což jestli ti platí slova: Zřeď svůj dům nebo umřeš! Stačíš na všechno, co tě v příštím roce potká? Chceš vstoupit do toho neznáma, do nejistoty, sám – bez Ježíše? Proč jít do neznáma, když Bůh nám poslal v Ježíši Kristu takového spomocníka, který stačí na všechny naše životní úkoly a který je hotov a mocen nás převést bezpečně i přes údolí smrti, kdyby tak bylo v Božím plánu?

(rok 1936)

Pršíme jako list my všichni

2010-12-02T11:43:00.003+01:00

Izaiáš 64,6

Bůh mluví mocně k člověku nejen hlasem jeho nitra, hlasem jeho srdce, ústy svých proroků a ústy svých služebníků, Bůh mluví mocně k člověku i jevy v přírodě, životem přírody, hlasem přírody. V životním pochodu přírody můžeme často vidět životní pochod našeho vlastního života.

V oddílu přečteného Slova Božího nás vede Bůh k tomu, abychom se zahleděli na padající list se stromu a tímto zvláštním zjevem přírody nám Bůh připomíná, že my všichni jsme jako list padající se stromu.

Před krátkým časem – co tu bylo krásy, nádherná zeleň listu, plnost života přímo uchvacovala naše oko. Jaký to byl nádherný pohled na bující strom, poskytující svou bohatou korunou příjemný stín, odpočinek v parních dnech. A dnes? Jeho život pozvolna odumírá, list za listem vadne a stačí malé zavanutí větru, aby jej oderval od stromu, zavál do prachu v příkopu a tam vzal svou zkázu. Tento pochod v přírodě nikdo nezmění. Je tak Bohem určeno. Na člověka to působí zvláštním dojmem. Jen si vyjděte v tyto dny do přírody, zahleďte se na padající list se stromu a budete slyšet z hlubin svého nitra hlas: Přijde i tvůj podzim, uvadneš i ty jako list, vánek smrti zaduje do větví tvého života, učiní konec pozemské pouti a spadneš jako list se stromu. Pršíme jako list my všichni...

Bratři a sestry, přátelé, ten padající list se stromu je Boží řeč ke každému z nás a potvrzuje jen to, co nám Bůh oznamoval a oznamuje ústy svých proroků: „Všeliké tělo jest tráva, a všeliká vzácnost jeho jako květ polní. Usychá tráva, květ prší, jakž vítr Hospodinův povane na něj. Usychá tráva, květ prší, ale slovo Boha našeho zůstává na věky.“ (Iz. 40, 6-8).

Zdob své tělo jak chceš, pěstuj jeho krásu čím chceš, přijde chvíle, kdy se tě dotkne moc Stvořitelova a ty zvadneš jako ten květ, vítr Hospodinův zaduje do větru tvého stromu života a odtrhne tě od něho jako ten list. Proč? Je to Boží určení, které nikdo nezmění. Dobře si všimněte, co nám praví Písmo v Žalmu 39, 6-9: „Aj, na dlaň odměřil jsi mi dnů...“ Ano, život člověka je odměřený na dlaň. Délku našeho života určuje sám Bůh. Ve chvíli, kdy dojde Bohem určený konec našeho života, mohou se lékaři celého světa postavit na hlavu, ale vším svým lékařským uměním neprodlouží náš život ani o vteřinu. Tuto skutečnost si všichni uvědomme. Uloženo je lidem zemříti, čteme v Písmu svatém a s touto skutečností musíme všichni počítat. A padající list se stromu nám to mocně připomíná. Snad někdo řekne: Proč si kalit radost ze života takovými myšlenkami? Přijde na to, jak se na život díváme. Je-li pozemský život jedinou naší nadějí, pak je přirozené, že se snažíme každou myšlenku na smrt vždy znovu a znovu oddálit, i když víme, že se té skutečnosti nevyhneme. Jsme-li však přesvědčeni o tom, že smrt těla je bránou k novému životu, bránou do nových světů, že na zemi jsme jen pouhými cizinci, náš domov že je v duchovním světě v příbytcích našeho nebeského Otce, pak nás myšlenka na smrt neděsí, nýbrž naplňuje touhou po skutečném domově.

Dítě, které opustilo hřejivý dům svého otce a muselo do ciziny, se každou vzpomínkou, každou myšlenkou na domov znovu a znovu posiluje a přímo počítá dny, hodiny, které ho dělí od návratu domů. Tak je to s každým člověkem, který ví, že na zemi je pouhým cizincem, poutníkem a že jeho pravý domov je v nebesích. (II. Kor. 5, 1-8). V listu Židům 13, 14 čteme: „Nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme.“ Že většina lidstva přímo lpí na tomto pozemském životě a s děsivou hrůzou pomýšlí na smrt nám potvrzuje skutečnost, že pozemský život je jejich jedinou nadějí. Avšak tato naděje se každou chvíli hroutí. Vždyť smrt má všude kolem nás bohatou žeň. Není jednoho dne, zvláště ve městech, abychom neviděli pohřební průvod a neslyšeli smuteční akordy pohřební hudby. Kdy by mohl člověk utéci před těmito důkazy pomíjitelnosti našeho pozemského života? I příroda nám to rok co rok důrazně připomíná, že i v našem životě se dostaví podzim, kdy spadneme se stromu života jako list. A potom? Přijde žeň života, žeň naší životní setby a každý budeme sklízet to, co jsme v našem denním životě rozsévali.

Bratři a sestry, má to veliký význam pro náš život, jestliže se alespoň někdy na cestě života zastavíme a nad svým životem hlouběji zamyslíme. Všichni ti, kteří jdou s otevřeným zrakem životem, denně ve větší a větší míře si uvědomují, že jejich život zde na zemi pomíjí jako stín a takoví prosí se starozákonním prorokem: „Nauč nás počítati dnů našich, abychom uvodili moudrost srdce.“ (Žalm 90, 12). A v čem je ta moudrost? Vidíme to ze slov žalmisty: „Jistě tak pomíjí člověk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se; shromažďuje a neví, kdo to pobéře. Načež bych tedy nyní očekával, Pane? Očekávání mé jest na tebe. A protož od všech přestoupení mých vysvoboď mne, za posměch bláznu nevystavuj mne.“ (Žalm 39, 7-9). Jistě, tak jako pomíjí člověk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje, shromažďuje a neví, kdo to pobere. „Načež bych tedy nyní očekával, Pane? Očekávání mé jest na tebe. A protož od všech přestoupení mých vysvoboď mne...“

A zde bych se chtěl zvlášť zastavit:

Všecko pomine! I náš zájem o pozemský život. Dnes snad nám ještě velmi záleží na tom, abychom si ho co nejpohodlněji zařídili, abychom v lidské společnosti zaujali přednější místo. I to pomine. Přijde chvíle, kdy budeme pociťovat jedinou potřebu – býti smířeni s Bohem. Přijde okamžik, kdy vítr Hospodinův – vítr věčnosti, zaduje do našeho života a my se utrhneme se stromu života jako ten list. Není třeba se dívat na tuto skutečnost nějak tragicky. Vždyť to bude návrat domů. Díky Bohu za radostné poselství evangelia, které svým obsahem zbavilo hrob vší hrůzy. Vypráví nám, že v Pánu Ježíši je nám Bůh Otcem a Pán Ježíš že přišel proto, aby nám upravil cestu k Otci, cestu k nebeskému domovu, Co nás dosud s Otcem dělilo, byl náš hřích. Dobře to řekl prorok Izaiáš 64, 6: „Ačkoliv jsme jako nečistý my všichni, a jako roucho ohyzdné všecky spravedlnosti naše.“ Pán Ježíš přišel, aby nás od nečistoty hříchu očistil, aby náš hřích z nás sňal. Zásluhou Jeho oběti na kříži je náš hřích smyt a my smíme bez bázně domů, domů. A proto – na koho by bylo nyní naše očekávání? Jedině na Pána. Proto vzpomínka na smrt nás neděsí. Víme, že náš život pomíjí jako stín, ale víme také, že pak nadejde doba našeho návratu domů. A vzpomínka na domov posiluje. Tam nás čeká hřejivá náruč Otcova, v níž zapomeneme na každou bolest, na každou ránu, kterou nám život zde na zemi zasadil. Krásně to vyjadřuje jedna naše píseň:

Duše má k nebesům vzlétá,

a touží odložit vše, co je ze světa.

Jen vzhůru duchu můj, k cíli spěj smělý,

tam k Spasiteli, tam k Spasiteli.

Únav již budu prost nezvadnou síly,

již duchu neumdlíš ve službě píli.

Neznaven navěky, prost bolu, bludu,

sloužiti budu, sloužiti budu.

Zdálo by se, že tato podzimní dušičková meditace nemá praktický význam. Má! Nutí nás ke zrevidování našeho života. I věřící člověk je strhován ke kvaltování a shromažďování věcí pomíjejících na úkor svého duchovního života, takže místo shromažďování pokladů v nebi je samé pečování, samá starost o věci pomíjející, které před Bohem nemají cenu a z nichž nic s sebou na věčnost nevezmeme. Uvědomění si skutečnosti, že všichni padáme jako ten list se stromu, že život každého z nás pomíjí jako stín, nás má vzpamatovat a vzchopit k úsilí o duchovní hodnoty a má v nás probudit touhu po věčném domově. Především však nás má vést k očekávání na Pána. Kdo z nás není dosud smířen s Bohem, kdo není ještě očištěn obětí Pána Ježíše od hříchu, kdo nepřijal dosud odpuštění hříchů a s ním život věčný v Pánu Ježíši, takového to má vzpamatovat a přivést k tomu, aby své spasení neoddaloval. Vždyť každým okamžikem může vítr věčnosti fouknout do jeho stromu života a učinit konec životní pouti. Ano, náš pozemský život pomíjí jako stín, Všichni my pršíme jako list, ale Pán Ježíš před námi rozvinul život daleko větších krás a tento život bude trvat na věky.

Přijal jsi již tento život? Je jen v Pánu Ježíši.

(kázání č. 107)

Pokušení Pána Ježíše na poušti

2010-12-02T11:43:00.001+01:00

Matouš 4, 1-11

Jan 1, 29-34

4 000 let očekával Izrael na příchod zaslíbeného Mesiáše, který měl Izraele pozvednout na vrchol slávy a vysvobodit jej ze všech pozemských běd. Sotva vystoupil prorok Jan Křtitel s poselstvím, že zaslíbený Mesiáš jde v patách za ním, lid z celé Palestiny přicházel denně k Jordánu očekávaje okamžik, kdy se předpověděný Mesiáš zjeví.

Konečně byl zde. Nebyl by ho ani Boží prorok poznal, ale bylo to otevřené nebe a sestupující Duch svatý v podobě holubice na hlavu ve chvíli, kdy jej křtil. A pak hlas s nebe: „Tento jest ten můj milý Syn, v němž se mi dobře zalíbilo.“ To vše bylo pro Jana Křtitele dostatečným důkazem, že má předpověděného Mesiáše před sebou. A tak vztáhl svou ruku vůči Němu a zvolal: „Aj Beránek Boží, kterýž snímá hříchy světa.“

Představuji si, jak v tomto okamžiku utkvěl zrak všech přítomných na Pánu Ježíši, 4 000 let předpovídaný Mesiáš stojí zde před nimi. Avšak lid stojí jako němý. Žádný jásot lidu, nikdo Jej nevítá, nikdo nepadá k Jeho nohám, jen jejich zrak je upřen na Něho - a v jejich očích je vidět určité zklamání... Žádný nadčlověk, jak oni si Mesiáše představovali, prostý muž lidu v prostém oděvu. Žádné královské roucho, žádné služebnictvo kolem sebe, žádný nadpřirozený zjev. A nám přichází na mysl proroctví Izaiášovo: „Viděliť jsme jej, ale nic nebylo viděti toho, proč bychom ho žádostivi byli. Nejpohrdanější zajisté a neopovrženější byl z lidí... pročež isme ho za nic nevážili.“ (Iz. 53, 3-4). To že je Mesiáš, který je má vysvobodit ze spárů mocného římského císařství a pozvednout jejich národ nad všechny jiné národy? S holýma rukama se chce postavit proti tak mocnému nepříteli, jakým byla dokonale vyzbrojená a na vrcholu slávy stojící římská velmoc? Čekali krále, který si hned při prvním vystoupení získá přízeň všech mocných v Izraeli a za jejich pomoci podnikne gigantický boj proti mocnému Římu. Zatím jim tady označuje prorok za Mesiáše muže bez královského roucha, prostého muže z lidu, nic na něm není zvláštního, je jako jeden z nich. Chápete ten chlad přítomného lidu a jejich mlčení? Žádný jásot, žádné slavnostní vítání, ale mrazivý chlad.

Pán Ježíš cítí jejich mrazivé pohledy projevující nedůvěru vůči němu. Rychle odchází a Jeho kroky směřují do samoty – na poušť. Cítí, jaký to bude těžký úkol tento lid, zmaterializovaný, vášněmi zotročený, dychtící jen po tělesných požitcích a rozkoších, zaslepený převráceným náboženstvím, naučeným samé přetvářce a pokrytectví i v těch nejsvatějších věcech – jaký to bude těžký úkol tento lid uvádět na cesty nového života a přivádět je na cesty Božího království. Proto odchází napřed do samoty, aby zde, nikým nerušen, v obecenství se svým nebeským Otcem nabral potřebnou sílu, moudrost a vedení, aby byl schopen pro záchranu hynoucího lidstva přinést i tu největší oběť. 40 dní a nocí setrvává v samotě, mysleli bychom v tichém obecenství s Bohem, zatím však satan mu nedopřává jediné pokojné chvíle.

A nyní přicházíme k pokušení Pána Ježíše na poušti. Satan probouzí v Pánu Ježíši jednu myšlenku za druhou a těmito myšlenkami jako jedovatými šípy útočí na Jeho mysl i srdce: „Viděl jsi, jak tě lid chladně přijal? Ty chceš před něj předstoupit s holýma rukama? Jsi-li Synem Božím, použij svou moc, učiň před zraky lidu z kamení chléb a nasyť sebe i jej. Kdo má v rukou otázku chleba, strhne za sebou všechen lid. Ponech lid zatím v hříchu a postarej se nejdříve o zlepšení jeho hmotných poměrů – a tak si získáš celý národ...“ Znovu a znovu přichází satan s těmito myšlenkami, zdánlivě praktickými, které však měly Ježíše odvést od jeho mesiášského poslání. Pán Ježíš brzy vystihl ďábelskou lest myšlenek. Či nepoznal dost dobře srdce člověka? Že jeho tužby neutiší ani sytost chleba? Nebylo dost takových, kteří v otázce chleba měli vše, na co jenom pomysleli a přec při vší této hojnosti chleba zůstávali ve svém srdci rozervaní – nešťastní? Příčina věčného neklidu v srdci lidstva a rozervanosti byla jinde. Byla v zotročení lidského ducha hříchem, v odvrácení se člověka od Boha a v jeho zbloudění z Božích cest. V kterém člověku zůstala ještě sebemenší jiskřička důvěry v Boha, sebemenší touha po lepším, vyšším životě, takový ho přijme, pochopí, že péče o hmotné, pomíjející statky není to nejdůležitější, že daleko důležitější je úsilí o statky duchovní, neb i tělesné blaho závisí od toho, kraluje-li Bůh v našich srdcích. Protože království Boží není pokrm a nápoj, ale láska, spravedlnost a pokoj a radost v Duchu svatém.

Marně satane útočíš! „Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím z úst Božích.“ Nestačí sytit jen tělo, je zde i duch a hyne-li duch, hyne i tělo. Duch, nemající pokrm od Boha, upadá do otroctví tělesných vášní, znečišťuje tělo a činí z něho peleš lotrovskou a ve službě zla i tělo hyne a stává se zdrojem všelikého utrpení. Proto ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím z úst Božích. V tomto slově je největší životní moudrost a je v něm i mravní síla, která nás činí lepšími a šťastnějšími lidmi. První útok satanův na Pána Ježíše je odražen. Pán Ježíš dobře vystihl, že otázkou chleba nikoho pro království Boží nezískáme.

Satan tedy přichází s pokušením dalším. Nepřestává zaměstnávat mysl Pána Ježíše tím chladným přijetím ze strany lidu tam u Jordánu. Něco je zde nutno činit, aby se lid přesvědčil, že On je skutečně tím předpověděným Mesiášem. Starozákonní proroci se proslavili činěním zázraků. Něco takového očekával lid od každého proroka. V lidu se udržovala pověst, že Mesiáš, který jim byl zaslíben, přijde přímo z nebe, že sestoupí z oblak. A satan má hned radu: „Vystup na vysokou věž chrámu a spusť se s ní dolů mezi lid, však je o tobě psáno, že tě andělé uchopí, abys o kámen neurazil nohy své.“ I po této stránce znal Pán Ježíš dobře svůj lid toužící po nových a nových zázracích. Avšak odmítl myšlenku satanovu. Kdyby byl Bůh chtěl představit svého Syna touto cestou světu, byl by to učinil hned při jeho příchodu na svět. Jak chudým byl jeho příchod na svět! Boží vůle byla, aby Spasitel, kterého poslal světu, byl podobný člověku ve všem. Pozemský život Ježíše měl procházet tím samým bojem, těmi samými těžkostmi, jakými prochází život každého z nás. Ničeho neměl být ušetřen, s čím se člověk setkával se svém denním životě, ani pokušení ze strany satanovy. Pán Ježíš i co Mesiáš byl nám podobný ve všem, kromě hříchu. Jak by byl jinak ukázal lidem, že vzdor všem bídám, které nás v pozemském životě potkávají, je možné plnit vůli nebeského Otce a usilovat o Boží království? Kdyby byl Bůh ušetřil Pána Ježíše všech těch bíd pozemského života, byl by člověk mohl říci: „Pán Ježíš mohl vést tak svatý život, poněvadž byl ušetřen všeho toho, s čím se musíme den co den rvát.“ Ale Pán Ježíš toho ušetřen nebyl. Žil v naprosté chudobě. Dostávalo se mu potupení a opovržení ve větší míře, než nám. Byl více nenáviděn než kdokoliv z nás. Měl daleko více nepřátel, než my. Pro předčasnou smrt svého pěstouna Josefa se musel starat o výživu svých mladších sourozenců a své matky Marie již od raného mládí až do třiceti let, kdy vystoupil jako Mesiáš na veřejnost. Poznal v plné míře, co je to v potu tváře si vydělávat potřebný chléb. Vzal na sebe člověčenství se všemi bolestmi, jež pozemský život s sebou přináší. Proto ten soucit s plačícími a trpícími, proto ta shovívavost s nalomenými třtinami, proto ta Jeho láska i k těm nejbídnějším. Krásně je to vyjádřeno v ep. Židům 4, 14-15: „Protož majíce velikého nejvyššího kněze, kterýž pronikl nebesa, Ježíše Syna Božího, držmež to vyznání. Nebo nemáme nejvyššího kněze, kterýž by nemohl čitedlen býti mdlob našich, ale zkušeného ve všem nám podobně, kromě hříchu.“ Ježíšův boj však měl teprve vyvrcholit. Bída a viny celého světa měly být uvaleny na Něho. „Aj, Beránek Boží, kterýž snímá hříchy světa.“ Tomu však chtěl satan zabránit. Chtěl udržet lidstvo v propasti bídy a tmy, kde byl sám se svými anděly. Zdánlivě jednal tak, jako by chtěl Pána Ježíše ušetřit boje, těžkostí a proto ta jeho rada: Začni své poslání učiněním zázraku, vystup na věž chrámu a spusť se mezi lid a ten když to uvidí, čeho jsi mocen, uvěří ti a přijme tě...

Pán Ježíš odmítá tuto radu. Moc svého božství upotřebí jedině v zájmu hynoucího lidstva – ne ve svůj prospěch, aby se vyhnul boji a utrpení. „Psáno jest: Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého.“ Je-li vůle Boží, abych trpěl, pak chci i po této stránce naplnit vůli Boží. Druhý satanův útok je odražen a nad jeho pokusem zvítězeno.

Ještě jednou se pokouší satan vnuknout Pánu Ježíši myšlenku, aby tak zmařil jeho plán obětovat se za padlé lidstvo a tak je vysvobodit z poddanství ďáblovo. „Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš se mi klaněti.“ Tobě dám všechnu moc a slávu, nebo mně dána jest a komukoli bych chtěl, dám ji... Je to pravda? Do určité míry ano. V jakých rukou je moc a sláva tohoto světa? V rukou těch, kteří se sklonili před knížetem temnosti, aby se mu klaněli a jemu sloužili. Jsou v tom šťastni? Za jakou cenu jim to satan propůjčuje? A na jak dlouho? A jsou to věci, které mají trvalou cenu a věčnou hodnotu? Odkud přicházel Pán Ježíš? Z příbytků Boží slávy. A kam směřoval zase Jeho život? Zase k těmto příbytkům. A to měl Pán Ježíš zaměnit za okamžik tělesné, pomíjející rozkoše, za kterou vždy následovala bolest a zklamání? On, který znal slávu svého nebeského Otce a Jeho věčných příbytků, který znal všechno to bohatství duchovního světa, do něhož vcházíme po ukončení pozemské pouti a kteréžto bohatství je připraveno těm, kteří dali přednost Božímu království, měl najednou pohrdnout vším duchovním bohatstvím pro chvilkovou pomíjející světskou slávu? „Odejdiž, satane, neboť psáno jest: Pánu Bohu svému klaněti se budeš a jemu samému sloužiti budeš.“ A evangelista Lukáš nám vypravuje: „Tedy opustil ho ďábel a aj, andělé přistoupili a sloužili jemu.“

Zápas byl vybojován! Marně dorážel satan celých 40 dní. Chlad, s kterým byl přijat zástupem u řeky Jordánu už Jej více nelekal. Zlomiv sílu tělesných myšlenek, kterými na něj satan útočil, vracel se v moci Ducha Božího mezi lid, aby mu nesl poselství o odpouštějící Boží lásce a o díle vykoupení, které On, Boží Beránek, vzal sám na sebe. Uvěří mu lid? Pochopí jeho poselství a přijme nabízenou pomoc?

A na závěr: Odvážil-li se satan pokušení na samotného Božího Syna, jak by se neodvážil na nás. Přichází v pokušení v těch samých věcech, ve kterých přišel na Pána Ježíše. Na prvním místě – v otázce chleba, v otázce naší existence. Žádnou jinou otázkou není člověk v takové míře zatížen a v duchovním životě brzděn, jako v otázce chleba. Kolik lidí podléhá v této věci satanovu pokušení – pro skývu chleba zanedbává to nejdůležitější – spásu své vlastní duše. A tak je tomu i s pokušením v otázce uznání ze strany světa a v podílení se na lidské pomíjející slávě. Pán Ježíš nám ukázal, jak v těchto pokušeních vítězit. „Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím z úst Božích.“ „Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého.“ „ Pánu Bohu svému klaněti se budeš a jemu samému sloužiti budeš.“

Vítězům v pokušeních se dostává andělské služby – k poraženým přichází pokušení stále ve větší a větší míře, až je má satan plně ve své moci. Zde nám platí napomenutí Písma: „Poddejte se tedy Bohu a vzepřete se ďáblu, i uteče od vás. Přibližte se k Bohu a přiblížiť se k vám.“ (Jakub 4, 7-8). „Ještě jste se až do krve nezprotivili, proti hříchu bojujíce.“ (Žid. 12, 4).

Sláva Pánu Bohu za to, že v Pánu Ježíši nemáme jen vzor, příklad, jak vítězit nad pokušením, ale že v Něm máme pomocníka, který nás v boji s pokušením podpírá a sílí a jestliže přece jenom pokušení podlehneme, že třtiny nalomené nedolomí, ale ve své slitovné lásce nás nanovo z hříchu pozdvihuje. Všichni však víme, že podlehnutí v pokušení vnáší do našeho srdce nepokoj, kdežto vítězství nad pokušením vítěznou radost a proto v Ježíšově síle – k novým vítězstvím!

(kázání č. 146)

Pět výzev

2010-12-02T11:42:00.001+01:00

1. Volej ke mně a ohlásím se. (Jerem. 33, 3)

2. Pojďte ke mně a já vám odpočinutí dám. (Mat. 16, 24)

3. Následuj mne. (Mat. 16, 24)

4. Vyznej mne. ( Mat. 10, 32-33)

5. Zůstaň v mém milování. (Jan 15, 7-9)

Pět zvláštních výzev nalézáme v přečteném Božím slově. Jsou to výzvy živého Boha k nám lidem a my se jich blíže všimneme.

1. Volej ke mně a ohlásím se.

S touto výzvou se setkáváme v Písmu na vícero místech. V Žalmu 50, 15 čteme: „Vzývej mne v den soužení, vytrhnu tě a ty mne budeš slaviti.“ V ep. Filip. 4, 6 čteme: „O nic nebuďte pečliví, ale ve všech věcech skrze modlitbu a poníženou žádost s díků činěním prosby vaše známy buďte Bohu.“ Co by to bylo za dítě, které by se se svojí bolestí, se svými starostmi nesvěřili otci, matce? Pán Bůh nechce, abychom všechnu tíž života nesli sami. On nám ji chce pomoci nést. Snad by někdo mohl říci: A což On neví o našich bolestech? To máme o každou věc prosit? Jistě, že ví. A vyzývá-li nás, abychom k Němu ve svých potřebách volali, činí tak jen proto, aby mezi námi a jím samým byl stále úzký vztah. Vždyť jsme Jeho stvořením, Jeho dětmi. Kdyby dítě své rodiče v ničem nepotřebovalo, velmi brzy by se jim odcizilo v takové míře, že by se k nim v krátkém čase ani neznalo. Čím více je na svých rodičích závislé, tím větší vděčnost cítí ve svém srdci vůči nim. A právě tak je to s námi a Bohem. Jak by Bůh neznal každou naši potřebu. Ale zde jde o náš hřejivý poměr k Němu. Příčinou satanova vlivu se vinem k Bohu většinou jen tenkrát, když potřebujeme Jeho pomoc. A čím ty naše životní problémy jsou těžší, čím více cítíme, že nám v nich může pomoci jedině Bůh, tím vroucněji se k Bohu vineme. A naše vinutí se k Bohu nám přináší mnohem víc, než jen to, o co prosíme. Bůh zná jistě všechny naše potřeby dříve, než mu je v prosbách předkládáme a mohl by je ukojit dříve, než o to poprosíme, ale On nás nechce připravovat o požehnání, které plyne z našeho vinutí se k Němu. Proto ne vždy ihned odpovídá na naše prosby. Ale přitom nás povzbuzuje k tomu, abychom k Němu vroucněji a vytrvaleji volali. Prorok Izaiáš nás vyzývá, abychom Pánu Bohu nedali pokoje, dokud nás nevyslyší. A také Pán Ježíš nás k tomu nepřímo vyzývá a dává nám za příklad kananejskou ženu, která se nedala odbýt ani tvrdou odpovědí Pána Ježíše.

„Volej ke mně a ohlásím se.“ „Vzývej mne v den soužení, vytrhnu tě a ty mne budeš slaviti.“

Díky Bohu za tu milost, že smíme kdykoliv, ve všech věcech, se všemi našimi těžkostmi, přicházet na modlitbách k Němu a u Něho nalézat pomoc.

2. Pojďte ke mně!

Kdo? Všichni, kteříž pracujete a jste obtíženi. Nejen volat, ale celým srdcem se k Pánu Bohu přivinout.

Pozoroval jsem jednu matku ve chvíli, kdy právě trestala své asi tříleté dítě. Dítě neutíkalo od matky, ale tím násilněji se k ní tisklo v její náručí. Těžce neslo její trestání a teprve v matčině objetí se utišilo. Kéž bychom to tak dovedli v našem poměru vůči Bohu i my. Pán Bůh se neuspokojuje jen právě s naším voláním k Němu. On žádá, abychom s těmi všemi našimi těžkostmi přišli k Němu a abychom se k Němu přivinuli celým srdcem.

Pojďte ke mně!

I kdyby nás Bůh vyslyšel ve všech našich prosbách a zbavil nás všelijakých břemen, v tom zbavení nás starostí bychom odpočinutí ještě nenašli. Pravé uspokojení mysli, pokoj pro svoji duši, nalézáme jen v upřímném přivinutí se k Bohu. Pod hřejivými paprsky Jeho odpouštějící lásky mizí z naší duše vše, co nás předtím znepokojovalo. My všichni, jedni více a jiní méně, jsme se od Boha vzdálili. Všichni se potřebujeme navrátit k Bohu. A Bůh nás svým voláním k tomu znovu a znovu vyzývá. (Jerem. 3, 12-13).

Pojďte ke mně!

„Navraťte se, synové zpurní, a uzdravím odvrácení vaše. Rcete: Aj, my jdeme k tobě, nebo ty, Hospodine, jsi Bůh náš.“ (Jer.3, 22).

3. Následuj mne!

„Slouží-li mi kdo, následuj mne; a kdež jsem já, tuť i můj služebník bude. A bude-li mi sloužiti, poctíť ho otec.“

Co by nám pomohlo volat k Bohu, když je s námi zle a přitom k Němu nejít a co by nám pomohlo volat v modlitbách k Bohu, na chvíli přijít k Němu, navrátit se k Němu, ale nejít pak Božími cestami, nenásledovat Pána Ježíše, chtít setrvat na těch svých cestách. A tak to mnozí činí. Ve chvílích duchovního probuzení, v slzách, v pláči volají k Bohu, navrací se k Bohu a je vidět nejednu dobrou změnu v jejich životě, ale k následování Pána Ježíše ve všem se rozhodnout nemohou. Jsou v sobě stále rozpolceni. V jednu chvíli hoří pro Pána Ježíše a v jinou chvíli je to zase táhne zpět ke světu. Dvěma pánům však nelze sloužit. Nesvěříme-li se vedení Pána Ježíše cele, nejsme-li ochotni Jej následovat vždy a ve všem, nakonec starý člověk v nás ožije a my se pomalu vracíme ke způsobům tohoto padlého světa, začneme se mu ve všem nanovo přizpůsobovat, až ztratíme vše, co jsme ve chvíli duchovního probuzení v Pánu Ježíši získali. Proto nás Pán Ježíš vyzývá: Následuj mne! A prohlašuje: „Vztáhl-li by kdo ruku svou k pluhu a obracel by se nazpět, není způsobný ke království Božímu.“

4. Vyznej mne!

„Vyznáš-li ústy svými Pána Ježíše a srdcem svým uvěříš-li, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, spasen budeš.“

Co to stojí mnohého boje člověka, než se odhodlá veřejně ve shromáždění povstat na znamení, že chce Pána Ježíše následovat a vyznat přede všemi, že až dosud byl ztraceným hříšníkem, ale v tuto chvíli že se vydává cele Pánu.

Nikdy nepracuje satan na srdci člověka tak mocně, jako ve chvíli, kdy se má člověk veřejně k Pánu přiznat. A přec Pán Ježíš prohlašuje: „Kdo mne vyzná před lidmi..“

Je zajímavé, že ani za hřích se člověk tak nestydí, jako se stydí veřejně vyznat Pána Ježíše. On dobře znal tuto slabou stránku člověka a proto prohlašuje: „Nebo kdož by se koli za mne styděl a za má slova v tomto pokolení cizoložném a hříšném, i Syn člověka styděti se bude za něj, když přijde v slávě Otce svého s anděly svatými.“ (Marek 8, 38).

Vyznej mne! Příteli, kdo jsi ještě Pána Ježíše nevyznal, ač ve svém nitru cítíš, že tak jednou musíš učinit, neotálej. Učiň hned! A konečně by si měl každý uvědomit, jak tím, že se stydí k Pánu Ježíši veřejně přiznat, stojí často v cestě mnohým jiným. Mnozí ve falešném studu očekávají, až povstane někdo jiný a jeden hráz prolomí, otevře tím cestu jiným.

Vyznej mne! Učiníš tak?

5. Zůstaňte v milování mém!

Jen Boží milování nás může udržet nad propastí hříchu a tmy. Jakmile tímto Božím milováním pohrdneme, okamžitě se řítíme do propasti. Proto nás Boží slovo varuje i před obecenstvím s těmi, kteří se vrací na cesty starého života. (I. Kor. 5, 11-13).

Proto se tak často v Písmu setkáváme s výzvou: Bděte! Je třeba si vyprošovat od Pána znovu a znovu milost, abychom na Božích cestách vytrvali. Při každém upadnutí do hříchu je třeba činit upřímné pokání, abychom v pádu nesetrvali. Upadnout do hříchu ještě neznamená, že už musíme zahynout, ale běda by nám bylo, kdyby se nám v tom hříchu zalíbilo a my v něm dobrovolně zůstali.

Zůstaňte v milování mém.

Volej ke mně, pojď ke mně, následuj mne, vyznej mne a zůstaň v mém milování!

(rok 1951)

Nesmazatelné stopy života

2010-12-02T11:41:00.004+01:00

Jeremiáš 2, 22

Nebo bys ty se pak umyla sanitrem a mnoho mýdla na sebe vypotřebovala, předceť patrná jest nepravost tvá před obličejem mým, praví Panovník Hospodin.

Každý vykonaný hřích, každé přestoupení Božího zákona, každé uchýlení se z Božích cest zanechává v charakteru člověka, v duši člověka určité jizvy, stopy, které my sami nikdy nezahladíme. Písmo nám praví, že hřích člověka je napsán perem železným, rafií kamene přetvrdého, že je vyryt na tabuli jeho srdce.

Tak, jako se neztrácí z vesmíru ani ten nejmenší zvuk, ale zůstává v éterickém chvění, odkud jej můžeme zachytit citlivým přístrojem a vysílačem rádia přenést do kterékoliv části světa, tak i každá myšlenka, každý čin, každý náš skutek zanechává v naší duši, v našem charakteru, nesmazatelné stopy.

Každý z nás svým životem píšeme knihu vlastního života, ve které je zachycen každý záchvěv našeho srdce. S touto knihou se postavíme jednou před soudnou stolicí Kristovou. Je vědecky dokázáno, že podvědomí člověka je jakýmsi naším skladištěm, do kterého ukládáme všechny své dojmy, vše co jsme kdy ve svém životě promysleli, procítili a prožili. Tím je dokázáno, že to, co jednou prošlo naší mysli, naším vědomím, je vepsáno v knize našeho srdce na věky. Tudíž i každý náš hřích, velký či malý, je vyryt na tabuli našeho srdce, jak praví Písmo. Člověk sice vynakládá všechno své úsilí a umění, aby stopy nějak zahladil, když už ne před Bohem, tedy alespoň před lidmi, ale marně. Co to je různých krémů, mastiček a barviček, zejména u žen, aby docílily příjemnějšího zevnějšku a přec vším barvením, pálením, pudrováním dosahují pravého opaku. Krásnou tvář, příjemný zevnějšek dociluje muž i žena jedinou cestou a to krásou své duše, čistotou svého srdce, šlechetností své povahy, kdežto každý sebemenší hřích tvář člověka zohyzďuje, jeho oku dodává příšerný lesk a zanechává v jeho duši nesmazatelnou stopu. Jak žijeme, jaké myšlenky pěstujeme, v čem si nejvíce libujeme, vše, co naším srdce hýbe, zanechává v našem oku, ve výrazu našeho obličeje a v celém útvaru našeho těla i v každém jeho pohybu takové stopy, že je třeba jen zkušené oko frenologa, lidoznalce, aby poznal na první pohled, jakého má před sebou člověka. Člověk sobecký, lakomý, svým útvarem hlavy, obličeje, z daleka na sebe upozorňuje, právě tak člověk vznětlivé, prchlivé povahy či pohlavně vášnivý, výstřední. Věrnost i zradu, upřímnost neb pokrytectví, pravdivost či faleš, to vše se dá vyčíst z tváře člověka jediným pohledem, poněvadž každá vlastnost povahy a náklonnosti rýsuje si v tváři člověka určitou linii, formuje jeho lebku, určuje jeho krok, ba každý pohyb. I po chůzi poznáte člověka buď pevné vůle nebo prodejného charakteru, i podle písma poznáte, v jakém asi rozpoložení je právě jeho duše. Radost i žal, naděje i zklamání, zanechává své rýhy v dlani člověka. Dokonce máme dnes už i přístroje, kterými můžeme přezkoušet pravdomluvnost svědka u soudu. Je dokázáno, že mluví-li člověk pravdu, má jeho srdce normální tep, činí-li však svému svědomí násilí a mluví lež, je jeho tep abnormální.

Avšak co tím chci říci? Neukryje-li člověk stav své duše, svého nitra, před zrakem porušeného člověka, jak by pak chtěl ukrýt bídu svého srdce před zrakem svatého, všemohoucího a vševědoucího Boha? Nemůže-li člověk žádným způsobem zahladit stopy hříchu před porušeným člověkem, jak by je mohl zahladit před všemohoucím okem svého Stvořitele? „Nebo bys ty se pak umyla sanitrem a mnoho mýdla na sebe vypotřebovala, předceť patrná jest nepravost tvá před obličejem mým, praví Panovník Hospodin.“

Není většího bláznovství, jako svůj hřích stále přikrývat a stavět se tak, jakoby člověk žádné pokání nepotřeboval. A přece kolik je takových lidí, kteří přes to, že si uvědomují, že to mezi nimi a Bohem není v pořádku, nemohou se odhodlat k tomu, aby s tíží svých hříchů přišli k Pánu Ježíši a u Něho hledali odpuštění a život věčný. Co je lidí, jejichž nitro je zmítáno nejistotou, nepokojem, svědomí jim činí výčitky, všechno je leká, smrt je leká, věčnost je leká, a přece svoji bídu stále přikrývají a staví se, jakoby to s jejich srdcem bylo v úplném pořádku. Co je lidí, kteří svůj hřích všelijak omývají a omlouvají, jak před lidmi tak i před svým vlastním svědomím. Ale hřích zůstává hříchem, byť jej člověk oblékl do sebečistějšího roucha. Svou nepravost nesmyje člověk žádným mýdlem, ale pravá příčina našeho duchovního úpadku zůstane vždycky před Bohem patrnou.

Tato skutečnost, jestliže si ji plně uvědomíme, naplňuje nás v prvním okamžiku hrůzou. Vědomí, že každé naše uchýlení se z Božích cest zůstává na naší duši nesmazatelnou skvrnou, vnáší do našeho srdce hrozný neklid. Tento neklid je však nutný, máme-li se probudit z naší vlažnosti, lhostejnosti a nerozhodnosti vůči Bohu. Vždyť Bůh posílá dokonce své služebníky, aby tento neklid v srdci vyvolali. Tak dostává Izaiáš rozkaz, aby šel mezi lid a ukázal jim na jejich převrácenost a na jejich hřích. Apoštol Pavel přikazuje svému tovaryši Timoteovi: „Kaž slovo Boží , ponoukej v čas neb ne v čas, trestej, žehři, napomínej...“

A my dobře víme, jak nás to zneklidní, když nám někdo bez obalu vytkne náš hřích. Sám Pán Ježíš mluví o Duchu svatém, že až přijde, bude svědomí člověka obviňovat z hříchu, z nepravosti a z nevěry. A my všichni dobře víme, že kdyby nebylo působnosti Ducha svatého, která člověka hned po vykonaném hříchu zneklidňuje a činí mu ustavičné výčitky, že by bylo lidstvo již dávno podlehlo mravní a duchovní zkáze. A já se nebojím říct: Požehnaný neklid, vychází-li z té příčiny, že nás Duch svatý obviňuje z hříchu, neboť takové obviňování je jen známkou, že jiskra Božího života v nás nebyla ještě nadobro udušena, že se Bůh od nás ještě úplně neodvrátil, ale že nás tím neklidem našeho srdce chce vzpamatovat a k sobě obrátit. Avšak zde jsme u otázky: Co tedy s hříchem, když jeho stopy žádným úsilím nezahladíme a s poskvrněným svědomím a srdcem před Bohem neobstojíme? Bylo by to hrozné, kdyby skutečně nebyly prostředky, jak hřích odstranit a jeho stopy zahladit. Bůh ve své hledající lásce nám dal prostředek, jak hřích odstranit a navždy zahladit. Jaký je to prostředek? „..krev Krista Ježíše Syna jeho očišťuje nás od všelikého hříchu.“ (I. Jan. 1, 7)

„Aj, Beránek Boží, který snímá hříchy světa...“

Jistý kapitán na širém moři těžce onemocněl. V tichých dlouhých hodinách na svém loži přišly vzpomínky a svědomí se probudilo. Obrazy z jeho uplynulého života, jeden za druhým, míhaly se před jeho zrakem a na paměť mu přicházely věci, o kterých by si přál, aby se bývaly v jeho životě nikdy nestaly. Hledíme-li smrti v tvář, naše svědomí se probouzí a přivádí nám na paměť kdejaký hřích, kterého jsme se v životě dopustili. Tomuto soudu vlastního svědomí se nikdo v životě nevyhne. Svědomí je hlas Boží v člověku, zrcadlo, které nám ukazuje, jací jsme před Bohem. Může se nám podařit Boží hlas v nás na čas umlčet, ale jen na čas. Dostaví se chvíle, kdy hlas svědomí se nedá umlčet ničím a nikým. Tak to bylo i u námořního kapitána. Jeho dosavadní, bohaprázdný život mu přicházel na paměť. Ano, i takové věci, které kdysi ani za hřích nepovažoval. Cítil, že jeho život se blíží ke konci. Až dosud vylučoval Boha ze svého života, ale v této chvíli jej tato otázka lekala. V neklidu své duše si k sobě zavolal prvního důstojníka lodní posádky. „Cítím, že to jde se mnou ke konci, proto bych rád s vámi mluvil o umírání. Důstojník byl těmito slovy velmi překvapen a nevěděl, co by odpověděl. Nakonec řekl: „Pane kapitáne, všichni musíme zemřít.“ „Ovšem,“ praví kapitán, „ale přijde na to, jak má člověk zemřít a o tom bych s vámi rád mluvil.“ Jak má člověk umřít? Tak, jak se sluší na námořníka – zatnou se zuby a zmužile se odchází ze života...

Tak mluví všichni, kteří ještě nepocítili blízkost smrti. „To mi nestačí, jiného o tom nevíte?“ „Ne“, odpovídá důstojník. „Pošlete mi sem vrchního kormidelníka. Kormidelník se přiblížil k loži umírajícího kapitána. Tento ho uchopil za ruku, křečovitě ji stiskl a praví: „Kormidelníku, já nyní odcházím do jiné země, ale nemám žádný kompas a žádný cíl. Vy jste často řídil moji loď do přístavu, nuže, řiďte i mou životní loď do bezpečného přístavu, kde je dobrý základ pro zakotvení. Ukažte mi cestu!“ Nová chvíle ticha. Kormidelník neměl jediného slova a hleděl bezradně na kapitána. Konečně ze sebe vypravil slova: „Zemřít musí každý z nás.“ „Je to vše, co víte o smrti? Nemáte pro mne žádnou jinou zvěst?“ „Ne.“ „Nuže, pošlete mi sem někoho, s kým bych mohl mluvit o věčnosti,“ prosil kapitán. Kormidelník odešel, svolal celou posádku a sdělil jim přání kapitánovo. Bohužel, nikdo se dosud nestaral o otázku své duše. Bůh, věčnost, to vše jim bylo neznámé. Vzpomínali, kdo by z těch, kdo jsou na lodi, měl nějakou známost o těchto otázkách a přišli na jednoho plavčíka, o kterém věděli, že má jakousi svatou knihu. Zavolali ho a poslali k umírajícímu kapitánovi. Ten vzal svoji Bibli a šel. Ještě byl ve dveřích a kapitán jej již vítal slovy: „Tak hochu, máš něco pro svého kapitána?“ „Ano, mám Bibli.“ „Bibli?“ Hoch vyhledal 53. kapitolu z proroka Izaiáše a začal číst od 4. verše: „Ještotě on nemoci naše vzal , a bolesti naše vlastní on nesl...“ „Počkej hochu, ach, to je něco krásného.“ Zavřel oči, sepjal ruce a jakoby se chtěl vnořit do hloubky těchto slov. Po chvilce ticha se hoch ptá: „Mám vám to číst tak, jak jsem to musel čítávat mojí mamince?“ „Ano, hochu, čti!“ A hoch četl: Ještotě on nemoci moje vzal a bolesti moje vlastní on nesl...“ Kapitán znovu hocha přerušil: „Hochu, to je ještě krásnější, ale musíš to číst ještě jinak. Tam, kde jsi dal svoje jméno, dej jméno moje.“ A mladý plavčík četl znovu:

„Ještotě on nemoci kapitána na se vzal a bolesti kapitána vlastní on nesl.. My však domnívali jsme se, že jest raněn a ubit od Boha, i strápen. On však raněn jest pro přestoupení kapitánovo, potřín pro nepravosti kapitánovy, kázeň pokoje kapitánova na něj vložena a zsinalostí jeho lékařství kapitánovi způsobeno.“ To byl lék pro umírajícího! „Hochu, to stačí. Kompas je již nařízen. Nyní již mohu vejít v nový, lepší kraj, v němž bych jednou provždy zakotvil.“ A jeho ústa šeptala znovu: „A zsinalostí jeho lékařství kapitánovi způsobeno..“

Milá duše! Co je tím jediným prostředkem, aby tvůj hřích byl z tvého srdce dokonale smyt? A z Boží paměti navždy vymazán? Ty sám Jej žádným svým úsilím, jak ze svého života, tak z Boží paměti, nevymažeš. A přec takový, jaký jsi, před Bohem neobstojíš. Svůj hřích před Bohem ničím nezakryješ a jeho stopy ničím nezahladíš. Je to vůbec možné zahladit jakoukoliv stopu hříchu z našeho života? To může jedině Boží Beránek, Pán Ježíš Kristus.

Pojď k Němu!

(kázání č. 65)

Izaiáš 1, 10-20

2010-12-02T11:41:00.002+01:00

Přečtený oddíl Slova Božího jsem rozdělil na tři části:

A) Marné náboženství

B) Podmínka k přiblížení se k Bohu

C) Hotovost Boží k odpuštění

A) Marné náboženství:

Čtěme znovu verše 11 – 15.

Co vidíme z těchto slov? To, že je-li něco v našem životě o čem víme, že je to hřích, že je to neposlušnost vůči Bohu a my v tom hříchu zůstáváme, nesnažíme ho z našeho života odstranit, že je marné naše chození do shromáždění, že je marné naše pozdvihování mysli k Bohu a že jsou marné všechny naše modlitby. Boží vůle je zjevená v Jeho slově. Cesta, kterou se má brát věřící člověk, je ve Slově Božím přesně vyznačená. Nedbá-li člověk Božích rad, Božích napomenutí, jestli si člověk Boží přikázání zlehčuje, ví, že tu či onu věc Pán Bůh nenávidí a přece si v ní člověk hoví a nesnaží se to z života odstranit, v takovém případě může člověk na druhé straně ve svém duchovním a náboženském životě konat cokoliv, jakékoliv skutky, Pán Bůh to nepřijímá a ke všem modlitbám je hluchý.

Tuto skutečnost nám potvrzuje Bůh v Bibli na mnoha místech: Žalm 50, 16-21; Matouš 7, 18-23. Skutečnost, se kterou nás zde Bůh seznamuje, je tedy tato: Setrvává-li člověk v něčem, o čem ví, že je to špatné, že nás Bůh před tím varuje, pak všechno ostatní náboženské úsilí člověka je marné a dříve nebo později s ním vejde Bůh v soud. Apoštol Pavel to vyjadřuje těmito slovy: „Odstup od nepravosti každý, kdo vzývá jméno Kristovo...“

Pochopíme to? Nezahrávej si s hříchem. Neutajíš jej ani před lidmi, ani před Bohem. V knize Přísloví čteme: „Kdo přikrývá přestoupení svá, nepovede se mu šťastně, ale kdož je vyznává a opouští, milosrdenství dojde.“

Milá duše! Cítíš-li, že je ve tvém životě něco, s čím Bůh nebude nikdy souhlasit, ať už je to menší anebo větší hřích, vyznej ho Bohu a pros Jej o to, ať ti pomůže na ním zvítězit. Dokud to neučiníš, marně pozdvihuješ svou mysl k Bohu, Bůh tě v takovém případě neslyší a dříve nebo později vejde s tebou v soud.

B) Podmínka k přiblížení se k Bohu

Je vyjádřena slovy Jana Křtitele: „Umyjte se, očisťte se, odvrzte zlost skutků vašich od očí mých, přestaňte zle činiti...“ Slovy Pána Ježíše by to znělo: „Čiňte pokání!“

A co to znamená činit pokání, to jsme si již řekli nesčetněkrát: Změnit mysl.

Jakýkoliv hřích je tak dlouho pánem nad člověkem, dokud se s ním člověk zaměstnává ve své mysli. Hříchu se zbavíte tím okamžikem, kdy jej vyhodíte ze své mysli a svou mysl před ním uzavřete. Přestaňte na hřích myslet a hřích ztratí nad vámi svou moc. Zaměstnejte svou mysl Bohem a Jeho vůlí, upněte všechny své myšlenky k Ježíši Kristu a k dílu Jeho vykoupení a uvidíte, jak hřích ztratí nad vámi svou moc. (Řím. 12, 1-2). Umyjte se, očisťte se! Jak? Zbavením se nečistých myšlenek. To je naše práce, kterou Bůh nemůže učinit za nás. To musíme učinit my. Veliká část lidstva žije v tom omylu, že spasení je akt, který od A až do Z vykoná při člověku Bůh sám. To je ale veliký omyl. Kdyby tomu tak bylo, byl by spasený již celý svět, poněvadž víme, že Bůh nemá zalíbení v smrti hříšníka, ale chce, aby všichni ku spasení přišli. Avšak Bůh dal člověku svobodnou vůli a tak člověk může spasení přijmout nebo ho může zamítnout. Člověk může své srdce vůči Bohu uzavřít a otevřít jej hříchu, ale dokud se člověk sám hříchu dobrovolně nevzdá, Bůh nemůže vejít násilně do srdce člověka. Spasení se sice hotovo, člověk nemůže k němu nic přidat ani ubrat, ale jednu věc musí učinit sám - vzdát se hříchu a přijmout od Boha moc k novému životu. „Umyjte se, očisťte se, přestaňte zle činiti!“ To za nás nemůže nikdo učinit, ani Bůh, to musíme učinit sami. Ovšem, Bůh je hotov nám k tomu propůjčit svou moc, ale učinit to musíme my. Dokud tuto věc, milá duše, neučiníš, marně se snažíš přiblížit se k Bohu . (Jakub 4, 7-8).

C) Hotovost Boží k odpuštění

Tam, kde si člověk uvědomí svůj hřích, kde jej přestane tajit, ukrývat, zapírat, kde jej vyzná a projeví svou ochotu hřích zanechat v touze, aby se mohl přiblížit k Bohu a dosáhnout u Boha odpuštění, každému takovému je Bůh hotov odpustit jakýkoliv hřích a je hotov člověka z propasti hříchu vyzvednout a zahrnout jej veškerou svojí láskou, milosrdenstvím a požehnáním. „Zahladím jako hustý oblak přestoupení tvá, a jako mrákotu hříchy tvé; navratiž se ke mně, nebo jsem tě vykoupil.“ (Iz. 44, 22). Za tím účelem poslal Bůh na svět Pána Ježíše, aby jako Boží Beránek vzal na sebe náš hřích. V Něm a skrze Něho se dostává také člověku moci k novému životu. Jen v Jeho jménu smíme volat k Bohu: Otče náš! On přišel, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo.

Ta třetí skutečnost, která vyplývá z obsahu přečteného oddílu Slova Božího je tedy ta, že tím okamžikem, kdy člověk opustí hřích a cestou upřímného pokání se navrátí k Bohu, Bůh vymazává všechny hříchy člověka ze své paměti, přijímá ho znovu za syna, za dceru a zahrnuje jej svou láskou a svým požehnáním.

Jak to je s tebou, milá duše? V jakém poměru stojíš ke svému Bohu? Není snad mezi tebou a Bohem nějaký skrytý hřích, který odvrací Boží tvář od tebe a ty pak marně chodíš do shromáždění, marně se modlíš a marně se ohlížíš po Boží pomoci a Božím smilování?

(rok 1941)

I sestoupí na tě Duch Hospodinův...

2010-12-02T11:40:00.001+01:00

I sestoupí na tě Duch Hospodinův...

I. Sam. 10, 1-11

I sestoupí na tě Duch Hospodinův ... a proměněn budeš v muže jiného.

Jestliže ve všech jiných otázkách jsou lidé různých názorů, v jednom se shodujeme všichni – že dnešnímu lidstvu je nevyhnutelně třeba mravní a duchovní obrody. Úpadek mravního a duchovního života je tak veliký, že tím trpíme všichni. Potřebu mravní a duchovní obrody však cítí v největší míře člověk náboženský. Svět volá po této obrodě jen proto, že vidí ohromné škody na majetku, na hmotných statcích, ale náboženský člověk vidí ohromné škody na duši, na duchovních statcích. Neboť jak praví Pán Ježíš: „Nebo co jest platno člověku, by všecken svět získal, své pak duši uškodil?“ Jakou dá člověk odměnu za duši svou?

Náboženský člověk se dívá nejen na zkaženost srdce u jiných, ale děsí jej mdloba a převrácenost vlastního srdce. Pociťuje především svou vlastní duchovní bídu a věda, že Bůh je svatý a že bez svatosti nikdo neuzří Pána, lká nad svojí vlastní bídou a ve svém lkaní volá se žalmistou: „Srdce čisté stvoř mi, ó Bože, a ducha přímého obnov u vnitřnostech mých.“ (Žalm 51, 12). Náboženský člověk hledá všechny zdroje mravní a duchovní síly, aby jeho srdce bylo proměněno a on v novotě života mohl s radostí a vítězstvím sloužit svému Pánu.

Přečtený oddíl Písma svatého nám podává zvláštní děj, ze kterého jasně vidíme, kdo jedině může naše srdce proměnit a uzpůsobit ho k novému životu. Jen několika slovy si na tento děj poukážeme: Národ izraelský, který od svého vyjití z Egypta byl spravován shromážděním 70 starších, nebyl spokojen s touto správou a žádal sobě krále, jako to viděl u okolních národů. Bůh vyhověl jeho žádosti a vybral Samuele, aby z lidu vybral muže, kterého On mu ukáže a pomazal ho za krále. Byl to Saul, syn z chudičké rodiny z rodu Beniaminova, pastýř stáda. Když mu Samuel oznámil, že Boží vůle je, aby se stal králem, Saul se tomu brání slovy: „Zdaliž já nejsem syn Jemini, z nejmenšího pokolení izraelského? Ano i čeleď má jest nejchatrnější ze všech čeledí pokolení Beniaminova.“ Ale marně se zdráhal a vymlouval na svůj chatrný rod a na své nízké postavení. Prorok Samuel mu ohlašuje: „Sestoupí na tě Duch Hospodinův .. a proměněn budeš v muže jiného.“ A tak se i stalo. Saul, vraceje se od Samuele, se potkal se zástupem proroků a v tom okamžiku na Saule sestoupil Duch Boží a proměnil Saule v muže Božího a začal prorokovat. Po této veliké změně v jeho nitru, v jeho srdci, byl postaven do čela svého národa.

Není žádné jiné síly, není žádné jiné moci, která by mohla lidstvu přinést mravní a duchovní obrodu, mimo moci Ducha Božího. Duch Hospodinův, Duch Kristův, Duch Boží – tyto rozdílné názvy znamenají vždy jednu a tutéž sílu, jednu a tutéž moc.

Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý – v těchto třech podstatách, bytostech, se nám zjevuje Bůh ve svém slově. Bůh Otec, který nás stvořil, Bůh Syn, který nás vykoupil a Bůh Duch svatý, který nás posvětil. „Nebo tři jsou, kteříž svědectví vydávají na nebi: Otec, Slovo a Duch svatý, a ti tři jedno jsou.“ (I. Jan. 5, 7). A ti tři jedno jsou! Bůh je trojjediný. I člověk je trojjediný. Tělo, duše, duch. „A tři jsou, kteříž svědectví vydávají na zemi: Duch a voda a krev a ti tři jedno jsou.“ (I. Jan. 5, 8).

Po celá staletí se lidé pitvali svým rozumem v tomto Božím tajemství. Jak se může jeden Bůh projevovat ve třech bytostech? Marné lidské úsilí! Jako nikdy nerozluštíme mnohé jiné záhady života, tak nerozluštíme ani tuto záhadu. Je daleko rozumnější otevřít se cele Boží moci, nechat ji na sebe působit a touto mocí Ducha Božího se nechat přeměňovat v nové stvoření, v nového člověka. S působností Ducha svatého se setkáváme již v době starého zákona, ale nikdy ne v té plnosti, jako tomu bylo o letnicích v Jeruzalémě, kdy na vykoupení lidstva byla Pánem Ježíšem položena ta nejcennější oběť.

Proto Pán Ježíš prohlašuje svým učedníkům krátce před svojí smrtí: „Já pak pravdu pravím vám, že jest vám užitečné, abych já odešel. Nebo neodejdu-li, Utěšitel nepřijde k vám, a pakli odejdu, pošli ho k vám. Onť mne oslaví; neboť z mého vezme, a zvěstuje vám.“ (Jan 16, 7-9, 14). Stále a stále se v Písmu svatém setkáváme se třemi podstatami živého Boha, s Boží trojicí: „Neodejdu-li, Utěšitel nepřijde k vám.“ Na jiném místě praví: „Protož pravím vám: Všeliký hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu nebude odpuštěno lidem. A kdyby kdo řekl slovo proti Synu člověka, bude jemu odpuštěno, ale kdož by mluvil proti Duchu svatému, nebude jemu odpuštěno, ani v tomto věku, ani v budoucím.“ (Mat. 12, 31-32). A tak, jako zde Pán Ježíš povyšuje Ducha svatého nad sebe, tak na jiném místě povyšuje nad sebe svého nebeského Otce. „Slyšeli jste, že já řekl jsem vám: Jdu, a zase přijdu k vám. Kdybyste mne milovali, radovali byste se jistě, že jsem řekl: Jdu k Otci; nebo Otec větší jest nežli já.“ (Jan 14, 28). A když posílal své učedníky mezi lid, přikazoval jim: „Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Duch a svatého.“

Hospodin bude bojovati za vás!

2010-12-02T11:39:00.001+01:00

II. Mojžíšova 14, 1-31

Nebojte se , stůjte a vizte spasení Hospodinovo...

Hospodin bude bojovati za vás... (verš 13 a 14)

Hospodin bude bojovati za vás... Nevím, pochopíme-li plně význam těchto slov. Podívejme se zblízka na děj, z nějž jsme vzali slova našeho textu. Vypravuje nám o vyjití izraelských z Egypta. Do Egypta přišel v době hladu v počtu 70 osob. Strávil zde 400 let a vzrostl ve statisíce. Egyptští, vidouce jeho rychlý vzrůst, se obávali, že si nakonec podmaní celý Egypt. Rozhodli se tedy znemožnit další jeho rozvoj tím, že Farao vydal přísné nařízení, aby každé dítě pohlaví mužského, jakmile se narodí v židovské rodině, bylo ihned usmrceno. Jak kruté nařízení! Bůh zasáhl. A jak podivným způsobem. Sám král Farao, aniž by o tom věděl, u svého vlastního dvora odchovává muže, příštího vysvoboditele Izraelských – Mojžíše. A když se naplnil čas, který Bůh předurčil, rána za ránou, jedna živelní katastrofa za druhou stíhá Egypt, až celý národ egyptský musí pochopit, že Bůh bije Egypt pro křivdy, kterých se egyptští dopouštěli na izraelských. Konečně z obavy před dalšími ranami se stává Farao povolným a propouští izraelský lid z Egypta. A tak všechen lid opouští Egypt, aby se bral do země, kterou mu Bůh zaslíbil.

A tu přicházíme k našemu ději: sotvaže opustili Egypt, Farao i ostatní lid si uvědomil, co jejich odchodem ztrácí. Všechny hrubé práce, obdělávání polí, dělání cihel, stavbu měst a silnic obstarávali izraelští téměř zadarmo. Byli k tomu donuceni. Jejich odchodem ztrácel Egypt nejlevnější pracovní sílu. Až dosud zaujímali egyptští ta nejpřednější místa v zemi. Všechny hrubé a otrocké práce konali za ně jiní. Co ale nyní? Ve Faraónovi a jeho úřednících ze znovu vzbouřila krev. Věděl, že izraelští se béřou k Rudému moři, aby se vyhnuli boji s Filištínskými. Vpadnou jim tak do zad a donutí znovu k návratu, donutí znovu k robotám. Myšlenka stala se hned činem a netrvalo to dlouho a 600 válečných vozů i s bojovníky stálo připraveno k pronásledování izraelských. Sám Farao se staví vpřed a již masa válečníků se žene vpřed. Nic se nedivme izraelským, že když uslyšeli hřmot válečných vozů a křik egyptských bojovníků, že strnuli hrůzou. Znali dobře krutost a bezcitnost egyptských. Kam utéci: Před nimi moře a vzadu egyptští, z boku filištínští... a oni? Bez jediné zbraně. Nebylo jim lépe zůstat v Egyptě, než zhynout na poušti? A kde byla jejich důvěra v Boha? Nedal jim Bůh dost důkazů, že stojí na jejich straně? Což už zapomněli na to, jak v poslední noci, kterou strávili v Egyptě, anděl smrti bil všechno prvorozené v lidu egyptském, kdežto jejich příbytků se nedotkl? Ach ta nedověrnost člověka... Může mít člověk tisíce důkazů, že Bůh své věrné neopustí, stačí sebemenší zkouška a člověk pochybuje nanovo. Ale Bůh je ve svých slibech věrný i když my jsme nevěrní. I Mojžíš vidí blížící se nebezpečí, ale jeho víra byla silnější: „Nebojte se , stůjte a vizte spasení Hospodinovo... Hospodin bude bojovati za vás...“ A hle! Mohutný oblak se snáší s nebe a staví se mezi ně a egyptské. Egyptské zahaluje naprostou tmou, izraelským vrhá zářivé paprsky na cestu. Ale kam jít? I Mojžíš, třebas si je jist, že Bůh je s nimi, přece jen zde stojí bezradný – kam teď? Ale již slyší Boží hlas: „Co voláš ke mně? Mluv synům izraelským, ať jdou přece. Ty pak zdvihni hůl svou a vztáhni ruku svou na moře a rozděl je; a nechať jdou synové izraelští prostředkem moře po suše.“ A hned zní Mojžíšův rozkaz: Kupředu! Ale kam? Do moře? S údivem hledí lid na svého vůdce, ale tento jde s důvěrou vpřed – a to, co nyní vidí lid, přesahuje jeho chápavost. Mojžíšovým úderem holí do moře se rychle rozděluje a uprostřed se tvoří suchá cesta až na druhý břeh. Jako vysoká zeď stojí voda po obou stranách, aniž by se hnula. S nesmírným jásotem, s pocitem nejhlubší vděčnosti vůči Bohu, se valí zástup za zástupem izraelského lidu prostředkem moře, až se ocitá na druhém břehu Rudého moře. Zní to jako pohádka, ale je to svědectví živého Boha. Moc našeho Boha, jehož ruka učinila zemi i moře, je nekonečná. On vládne zemí i nebem. Dle Jeho plánu a na Jeho rozkaz probíhá naše země se všemi řekami, mořem, i horami jako zrnéčko hrachu nekonečností vesmíru úžasnou rychlostí, aniž by narazila na některou z milionů jiných planet konajících stejnou pouť tímto nekonečným vesmírem.

Jaká to musí být moc, která to vše stvořila, která to vše řídí a uvádí v život. Jakou maličkostí je rozdělení Rudého moře proti všem zázrakům, které vidíme ve vesmíru. Jen lidé s omezeným duševním obzorem mohou pochybovat o svědectví Slova Božího, poněvadž všechny ty divy, o kterých nám Slovo Boží vypráví, jsou nepatrným úlomkem Boží moci a slávy, jak ji vidíme ve vesmíru. Jakým mohutným dojmem to muselo zapůsobit na izraelský lid, když viděli, jak se moře rozděluje a poskytuje jim volnou cestu na druhý břeh. Avšak co to? Sotva poslední z nich vystupuje na břeh, hle, egyptští v patách za nimi... Již zní však další Boží rozkaz k Mojžíšovi: „Vztáhni ruku svou na moře!“ A právě ve chvíli, kdy všechno vojsko egyptské nalézá se uprostřed moře, Mojžíš vztahuje ruku svou na moře a v tom okamžiku se vrací vody moře do svých míst a pohlcuje do svých hlubin všechno vojsko egyptské.

Hospodin bude bojovati za vás!

Jaký to zvláštní boj. Kdo by mohl odolat takové moci? Kdo by se chtěl pustit do boje s tím, v jehož rukou je všechno? Chápete, co to je mít tohoto spojence po svém boku? Hospodin bude bojovati za vás!

Bratře, sestro, příteli!

Kdo je tvým spojencem ve tvých bojích života? Spoléháš na sebe? Na své zdraví? Na své schopnosti? Na své úspory? To vše můžeš ztratit v jednom okamžiku. Co jsi na této zemi? Pouhý červ. Ani nemáš tušení, jaké neštěstí se na tebe šklebí ze všech stran. A než se nadáš, přijde na tebe tvůj největší nepřítel – smrt , a kdybys všem nepřátelům odolal, tomuto nepříteli neodoláš. Uznej svou nicotu, svoji bezmocnost a se vší pokorou slož své srdce před tím, v jehož rukou je všechno – před tvým svatým a všemohoucím Bohem. V Pánu Ježíši ti podává svou mocnou ruku. Uchopíš-li se jí, On bude bojovati za tebe. Šťastný národ, šťastný jednotlivec, který má tohoto spojence na své straně. A přece Ním lidé pohrdají. Snad i ty? Snad vše jiné má ve tvém srdci místo, jen On ne? Jak může pak skončit tvůj životní boj?

Hospodin bude bojovati za vás!

Pochopí to náš lid? A pochopíš to ty?

(kázání č. 189, rok 1941)

Eliáš na útěku

2010-12-02T11:38:00.003+01:00

I. Král. 19, 1-18

Doba, do které spadá působnost proroka Eliáše, byla pro Boží svědky dobou nejtěžších zkoušek. Celá izraelská země byla pod vlivem královny Jezábel, která byla pohankou a která přímo hořela nenávistí vůči Božímu lidu. Všechny Boží proroky, pokud se jí podařilo dostat je do ruky, nechala zamordovat a po těch, kteří jí unikli, slídila i za hranicemi a na jejich místo povolala kněze pohanské, kteří zavedli v celé zemi pohanskou modloslužbu.

Do této doby spadá působnost proroka Eliáše. Přesto, že Jezábel i král Achab rozeslali posly do všech měst i do okolních zemí, aby Eliáše vyhledali a zatkli, Eliáš se objevil každou chvíli na jiném místě a bezohledně káral hřích lidu i králův a Bůh držel na ním ochrannou ruku. Samému králi vešel do cesty a vyzval ho, aby svolal lid i všechny kněze Bálovi na horu Karmel a tam ať se ukáže, kdo je Bohem. Sám jediný se postavil proti králi i pohanským kněžím a na hoře Karmel svoláním ohně s nebe přesvědčil lid, že Bůh je na jeho straně a že proroci Bálovi jsou proroci lživí.

Po svolání ohně s nebe svolal déšť na vyprahlou zemi, které se po celé tři roky nedostalo nejmenší vláhy, takže zemi izraelské hrozilo vymření hladem. A přec po všech těchto důkazech, že Bůh stojí na jeho straně, se dostavuje skleslost a únava. V horlivosti pro Hospodina měl stále před očima duchovní bídu svého lidu, až stálým na ni hleděním sám oslábl a zemdlel. To byla příčina mdloby Eliášovy a to je hlavní příčina mdloby naší v dnešní době. Člověk má stále před očima ty davy lidu, které šmahem propadají modloslužbě, pověře i nevěře a proti tomu vidí, jak jen sem tam některý jedinec horlí pro Hospodina a to vyvolává v našem srdci malomyslnost. Přesto, že cítíme, že pravda je na naší straně, malomyslníme. Proto tak často přivolával Bůh lidu izraelskému: „Pozdvihni oči své vzhůru a pohleď...“ Hleděním na skutky Boží moci a slávy, ať v přírodě, ať v historii lidstva, se probouzí v člověku nová důvěra a odvaha, ale stálým hleděním na lidskou bídu člověk malomyslní.

A tak vidíme i Eliáše, jak se ho najednou zmocňuje úzkost a strach před pomstou ze strany královny Jezábel a utíká na poušť, do samoty, do ústraní, protože si je vědom, že v takovém stavu duchovné skleslosti by stejně nic nevykonal. A tak i v životě největších reků víry nalézáme chvíle, kdy se cítili neschopní k Božímu svědectví a kdy cítili potřebu se sami uchýlit do ústraní a tam znovu načerpat potřebnou sílu. V dalším vyprávění se shledáváme s Eliášem již uprostřed pouště, kde vysílen únavou usedá pod jalovec a žádá si smrt. Zdá se mu, že všechno jeho úsilí slovem Hospodinovým vyburcovat národ z duchovní tuposti a úpadku, se potkává se samým neúspěchem a nechce hledět na bídu a hřích lidu a raději si žádá smrt: „Již jest dosti, ó Hospodine, vezmi duši mou...“ Není jednoho služebníka evangelia, který by neprožíval takovéto chvíle. Jak málo se mu často rozumí.

Pod jalovcem Eliáš usíná. Ze spánku jej probouzí anděl. Zdálo by se, že mu bude činit výčitky, že jej bude kárat pro jeho mdlobu. Ale nic takového. Bůh není tak nemoudrý, jako lidé. Padne-li člověk do hříchu, umdlí-li v duchovním životě, tak výčitkami, že kdyby nebyl to a to učinil, že nemusel padnout, mdlého nepovzbudíme, neposilníme. Anděl nejdříve přináší Eliášovi pokrm, protože věděl, že je vysílený: „Vstaň, pojez.“ Eliáš se ohlíží a vidí u své hlavy chléb a číši vody. Jak mu to dobře padlo!

Teprve až se Eliáš posilnil spánkem a pokrmem, přichází Bůh s dalšími pokyny: „Vstaň, pojez, neboť velmi dlouhou cestu máš před sebou.“ A po tomto vybídnutí vede Eliáše 40 dní a nocí, aby ho přivedl až na horu Oréb. Byl to druhý vršek hory Sinai, kde se ukázal Bůh Mojžíšovi a kde dal lidu izraelskému zákon. Svojí přítomností dal Bůh Eliášovi pocítit, že není opuštěný, že On sám, Bůh, stojí po jeho boku. Na Boží hoře Oréb se Eliáš uchyluje do jeskyně a zde vyčkává další pokyny. Také již slyší hlas Hospodinův: „Co tu děláš, Eliáši?“ Jak jemně se dotýká Bůh jeho srdce. Zde přece nebylo jeho místo! Zde nebyla jeho služba potřebná. Jeho místo bylo tam, kde hynul lid. Jak jemně ho na to Bůh upozorňuje: „Co tu děláš?“ Často se obrací Bůh s touto otázkou k nám. Eliáš na dotaz Hospodinův otevírá celé své srdce a předkládá svoji úzkost. Bůh mu hned neodpovídá, ale přikazuje mu vyjít z jeskyně a očekávat na Něho. A tady je Eliáš svědkem Boží moci a síly: Větrná bouře, podvracející hory se žene kolem něho... Jak nicotným se cítí člověk v takové chvíli, kdy je svědkem větrných bouří, které lámou jako sirky i staleté duby. Eliášovi to muselo připomenout dobu, kdy Bůh v blesku a hromu sestoupil na horu Sinai a zde se zjevil Mojžíšovi. Avšak tentokrát Bůh nepřicházel. Za větrnou bouří přichází zemětřesení. Po zemětřesení přichází oheň. A za ohněm hlas tichý a jemný. Moc a síla Hospodinova, projevující se v ohromné síle přírodních živlů, znovu vzpamatovala Eliáše. Snad teprve nyní si uvědomil, jak zbytečným byl ten jeho strach a úzkost před mstou člověka, když po jeho boku stál Bůh ve své moci a slávě...

A zase přichází Bůh s otázkou: „Co tu děláš, Eliáši?“ Nu, musel Eliáš již cítit, jak malicherné jsou jeho důvody, které ho přiměly k útěku. Na jeho omluvu: „I zůstal jsem já sám, teď pak hledají života mého, aby mi jej odjali.“ Bůh praví Eliášovi: Zachoval jsem v Izraeli 7000 těch, kteří nesklonili koleno své před Bálem. Jdi, navrať se cestou svou...

Bratře, sestro! Prožíváš dobu své duchovní skleslosti? Zdá se ti, že všechno tvé úsilí o vítězství Božího království v tobě i mimo tebe se potkává se samým neúspěchem? Nehleď stále na ty nedostatky svoje i jiných, ale buď si toho vědom, že Boží moc i v nemoci se dokonává. Či myslíš, že na to Boží láska nestačí, aby přikryla hřích tvůj i jiných? Zaráží tě malý počet těch, kteří nesklánějí svá kolena před Bálem? Ani nevíš, jak mnoho je těch, jejichž jména jsou v knize života Beránkova, i když je nevidíš.

A umdlenému? On dá sílu a kde věřící člověk tak klesl, že nemá žádnou sílu k povstání, Bůh je hotov mu novou moc udělit, jen když s tou mdlobou přijde k Pánu. Že umdléváš? Máme kněze, který naše mdloby zná, poněvadž je ve všem zkušen, jen se v nové důvěře přibliž k Němu, On právě takové přivolává: „Pojďte ke mně všichni..“

Jen od tváře Páně neutíkej!

(kázání č. 130)

Co je plevě do pšenice?

2010-12-02T11:38:00.001+01:00

Mat. 3, 8-12

Jerem. 23, 28-29

Co je plevě do pšenice?

Podivná otázka. Což zrno i pleva nepatří dohromady? Nevyrůstají spolu na jednom klasu? Nerostou spolu od počátku jako dvě věrné sestry? Neberou potravu z jedné a téže země? Nezahřívá a neosvětluje je jedno a totéž slunce? Nesvažuje je jedna a tatáž rosa? Jak to tedy přijde, že ta pleva, která od počátku vyrůstala zároveň se zrnem na jednom klasu, přijímala jedno a totéž požehnání z ruky Stvořitelovy, má být najednou od zrna oddělena, aniž by měla nároky na totéž uznání a tutéž odměnu?

Není těžko odpovědět na tuto otázku. Zrno přijímalo požehnání z ruky Stvořitelovy proto, aby se samo stalo požehnáním pro jiné. Ale pleva, přestože brala ten samý díl z ruky Stvořitelovy, zůstala ničemnou, nepotřebnou, nikomu neužitečnou plevou, a proto když obé dozrává, nastává rozdělení.

Bratři a sestry! Pšenice a plevy jsou ve Slově Božím výrazy pro dva druhy lidí. Pšenice je ten druh, který přijímajíc z ruky Stvořitelovy požehnání, stává se zase požehnáním pro jiné. Plevami ale nazývá Bible ten druh lidí, kteří přes to, že přijímají z ruky Stvořitelovy tytéž dary, zůstávají přitom ničemnou, neužitečnou plevou. A proto i zde nastane rozdělení, jak nám praví náš text: „Jehožto věječka v ruce jeho, a vyčistíť humno své a shromáždí pšenici svou do obilnice, ale plevy páliti bude ohněm neuhasitelným.“ (Mat. 3, 12).

A zde jsme u naší otázky: Co je té plevě do pšenice? Jak osudná otázka! Její řešení vidíme na mnoha místech Písma svatého.

V ev. Mat. 25, 14-30 čteme podobenství o hřivnách. Co se stalo se služebníkem, který s obdrženou hřivnou žádnou jinou hřivnu nezískal? Byl na ním vynesen přísný soud: „Vezměte od něj tu hřivnu.... a toho neužitečného služebníka uvrzte do těch temností zevnitřních. Tam bude pláč a skřípění zubů.“ Někdo by mohl říci: Ale vždyť ten služebník obdrženou hřivnu nepromarnil, on si ji zachoval. Ano, ale jeho hřích byl v tom, že žádnou jinou hřivnu nezískal. Vezměte si podobenství o vinném kmeni. Co činí vinař s ratolestmi, které nenesou ovoce? Odřezává a vrhá na oheň.

Bratři a sestry, sbor je klasem, na němž vyrůstá zrno i pleva. Není zde snadné, kdo je pšenicí, zrnem a kdo je pouhou ničemnou plevou. Jen Bůh zná pohnutky našich srdcí, my můžeme posuzovat jen dle věcí zevnějších.. Mnohý se nám zdá plevou, zatímco před Božím zrakem může být zrnem. Jiného bychom pokládali za zrno a on je zatím před Bohem ničemnou plevou. Přece však jsou známky, které nám odhalují skutečný stav. Všimněme si klasu. Vidíme, že zrno v klasu den ode dne roste, den ode dne se nalévá, stává se jadrnějším, těžším a když už dozrává, tu klas po jeho tíží se kloní až k zemi. U plevy nacházíme pravý opak. Čím více klas dozrává, tím je pleva lehčí. A tak je to s těmi, kteří jsou Božími dětmi a nebo se za Boží děti pokládají, ale jimi nejsou. U těch, kteří jsou zrnem, pozorujeme den ze dne vzrůst. Den ze dne se stávají pokornějšími, trpělivějšími, den ode dne se při nich projevuje více bázně Hospodinova, více sloužící lásky, více obětavosti a my vidíme, jak jejich duše pod vlivem Božího slova sílí, roste, jak jejich povaha se mění, jak jim na Boží pravdě záleží a slovo Boží je jim den ode dne dražší. Ti druzí jsou pravým opakem. Tak, jak klas dozrává, je pleva lehčí, tak je to i s těmi, kteří se za dítky Boží pokládají, ale ve skutečnosti jimi nejsou. Zpočátku, když se dostanou do církve, ještě jakž takž se zdá, že jsou věřícími. Ale později, den ode dne, se u nich projevuje větší povrchnost, nezájem o Boží věci, pomalu jim všechno zevšedňuje, Slovo Boží se jich dotýká méně a méně. Opustí shromáždění jednou, dvakrát, a pak už jej opouští pravidelně, aniž by si z toho dělali nějaké svědomí. Pak stačí jen malý větřík, nějaké malé nedorozumění, aby je odvál jako tu plevu. To je ta první známka, dle kterého rozeznáváme plevu od zrna. Ale ne vždy se to děje touto cestou. Některá pleva se oddělí od zrna až teprve mezi zuby mlátičky. Máme zde ještě jednu neklamnou známku ukazující co je zrnem a co plevou. Tak, jako zrno od samého počátku přijímá z ruky Stvořitelovy požehnání, aby časem se stalo požehnáním, tak je to i s těmi, kteří jsou vpravdě dítky Božími. Povrchní křesťan všechna požehnání, přijímající z ruky nebeského Otce, stravuje pro sebe, nikdy nemá dost, nikdy mu nezbývá , aby z toho, co od Boha bere, mohl udělit druhému. Vpravdě věřící člověk má největší radost, může-li se o to, čeho se mu od Boha dostává, dělit s druhým. Pravé dítě Boží se stává všude požehnáním, nemyslí jen na sebe, vším, co má rád, slouží druhému. Přijímá od Boha požehnání, aby se samo stalo požehnáním. Ano, sbor, shromáždění věřících je Božím klasem a slovo Boží staví před nás otázku: Bratře, sestro! Čím jsi na Božím klasu? Zrnem? Či plevou? Tak jako pleva společně roste se zrnem, i my zde můžeme společně růst na jednom klasu, v jednom sboru, v jednom shromáždění, společně můžeme brát z ruky Boží nesčetné dary Jeho lásky, společně můžeme vycházet vstříc ženichovi jako 10 panen, ale to všechno nestačí. Nepřijímáme-li dary Boží lásky, všechna Boží požehnání proto, abychom se sami stali požehnáním, nejeví-li se při nás duchovní vzrůst, není-li při nás vidět ovoce Ducha svatého, pak i my jsme pouhou ničemnou plevou. A co je plevě do pšenice? Přijde Kristus, tento nebeský hospodář s tou jeho vějičkou a nastane rozdělení. Pšenici shromáždí do své obilnice, ale plevy bude pálit ohněm neuhasitelným. Nic tu nepomůže, že jsme rostli všichni na jednom klasu, pleva musí být od zrna oddělena. Že tomu tak bude, zjevuje nám naprosto zřetelně Pán Ježíš ve svém evangeliu u Mat. 25, 31-46.

Na jednu stranu staví Pán pšenici – ty, kteří požehnáním, které denně z ruky Boží přijímali, sloužili jiným, sytili lačné, napájeli žíznivé, odívali nahé, přijímali hosty, navštěvovali nemocné, potěšovali vězně. Pojďte požehnaní!

Na druhou stranu staví plevy. Ty, kteří mysleli vždy jen na sebe. Těmto praví: Odejděte zlořečení! Aby člověk na věky zahynul, nemusí být právě opilcem, cizoložníkem, vražedníkem, zlodějem. Může být člověkem, který před veřejností platí za nejspořádanějšího člověka, ale přijímal-li denně z ruky Boží mnohá požehnání jen a jen pro sebe, prokázal tím, že je ničemnou plevou a proto i jemu budou platit slova: Jděte ode mne, zlořečení!

Co je plevě do pšenice?

Bratře, sestro, čím jsi? Zrnem nebo plevou? Žeň se blíží. Až dosud rostla pleva se zrnem, ale nyní nastává rozdělení. Nastane rozdělení i mezi lidem Božím. Kristus bude provívat. Kde bude tvůj díl? V Boží obilnici nebo v plamenech ohně? Pán Bůh nás stvořil proto, abychom zde byli k Jeho slávě. A Pán Ježíš nám praví, jak jedině můžeme Boha oslavit: „V tom bývá oslaven Otec můj, když nesete ovoce hojné a budete moji učedlníci.“ A jaké ovoce od nás Bůh očekává, vidíme ze slov Písma: „Ovoce Ducha jestiť: Láska, radost, pokoj, tichost dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost, středmost.“ (Gal. 5, 22). A že toto ovoce od nás Pán očekává, vidíme z podobenství o planém fíku. (Luk. 13).

Bratři a sestry, jak je to s námi? Čím jsme? Zrnem nebo plevou? Budeme-li se všichni zkušovat, zjistíme, jak ovoce Ducha je málo při každém z nás. Netěžíme věrně s hřivnami, které nám Pán svěřil? Uvědomme si, že nestačí jen to, co jsme od Pána přijali, zachovat, ale že je nutno získávat další hřivny. To největší požehnání, které jsme z ruky Boží přijali, je spasení v Pánu Ježíši Kristu. Tisíce lidí kolem nás hyne, aniž by si uvědomili, že spějí do zahynutí. Zde je pro nás největší příležitost ke službě. Tím, co jsme v Pánu Ježíši přijali, služme jiným a služme tak, aby vše, co máme a co denně od Pána přijímáme, stálo v této službě. Nebuďme ničemnou, nikomu neužitečnou plevou, neb se blíží Boží žeň, kdy pleva bude oddělena a jen pšenice bude shromážděna do Boží obilnice. Pochopíme vážnost této otázky – Co je plevě do pšenice?

(kázání č. 42, rok 1924)

Skrytý poklad

2010-12-02T11:36:00.003+01:00

Matouš 13,44

Podobno jest království nebeskému pokladu skrytému v poli.

Ne všichni dovedou poznat, pochopit, odhadnout cenu všeho bohatství, které unavená, hledající duše v Pánu Ježíši nalézá. Pro většinu lidstva to zůstává pokladem skrytým a ani se nepokouší tento skrytý poklad odhalit. Většina lidstva chválu u lidí, peněžní úspory, postavení ve veřejném životě, si cení daleko víc, než spasení a z něho ten prýštící zdroj věčného života. A proto, je-li jim ukázáno svědectvím slova Božího, že se nalézají na cestě zahynutí a jsou-li vyzváni, aby se včas obrátili k zástupci všech přestupníků Božího zákona, k Pánu Ježíši, který je může před Bohem, před Božím soudem ospravedlnit a před věčným zahynutím zachránit, tu obyčejně začnou počítat, jestli tím rozhodnutím se pro Ježíše hmotně něco neztratí. Vyptávají se na všechno možné a jestliže se přece jenom na konec rozhodnou učinit rozhodný krok k novému životu, pak si myslí, jakou to učinili Pánu Bohu milost, že se dali na cestu pokání a že vstoupili do církve. Jakmile však jim v církvi něco přelítne přes nos, hned účtují s Pánem Bohem i s církví, a jdou svou dřívější cestou zahynutí klidně dál. Tím ovšem dávají najevo, že jádro křesťanství naprosto nepochopili a že ten skrytý poklad v Ježíši Kristu neobjevili a že jejich náboženské poznání je právě tak mělké, jako celý jejich život. Neboť království Boží je skutečně podobno skrytému pokladu v poli, který člověk nalezna, odchází a prodává všechno, co má, aby to pole koupil. Všude, kde člověk objevil skrytý poklad, kde pochopil, co to znamená pro časnost i věčnost být Pánem Ježíšem ode všech hříchů očištěn a tak získat podíl na Jeho věčném království, všude tam je člověk hotov objevovat vše, co má – nejen majetek, ale i svůj vlastní život. Mistr Jan Hus by nedovedl umírat na hořící hranici, kdyby nepoznal vysokou cenu skrytého pokladu v Pánu Ježíši. Že první křesťané dovedli prodávat své statky a klást je k nohám apoštolským k rozdělení mezi všechny ostatní a že byli hotovi umírat v pohanských arénách jako hořící živé pochodně, to se dělo jen tím způsobem, že si spasení v Ježíši Kristu cenili nad všechny poklady země. S úžasem a posvátnou hrůzou čteme historii křesťanských mučedníků a nejednou si klademe otázku: Co by asi činil dnešní věřící lid, kdyby měl tímto způsobem osvědčit svou víru v Pána Ježíše?

Abychom i my pochopili cenu pokladu skrytého v Pánu Ježíši, musíme si ukázat na dvě věci: Čím jsme a co nás čeká před Bohem – bez Ježíše? A čím jsme a co nás čeká před Bohem, máme-li tento skrytý poklad v Ježíši Kristu?

Postavení člověka bez Ježíše

Nechme mluvit Písmo:

„Všecky cesty člověka čisté se jemu zdají, ale kterýž zpytuje duchy, Hospodin jest. Váha a závaží jsou úsudek Hospodinův, a všecka závaží v pytlíku jeho nařízení.“ (Přísloví 16, 2,11).

Všecky cesty člověka čisté se jemu zdají – avšak Pán Bůh na naše zdání nic nedá. Váha a závaží jsou úsudek Hospodinův. Jaký my máme úsudek o sobě, o svém poměru k Bohu, o svém duchovním a náboženském životě? Co my si o sobě myslíme – to před Bohem nemá cenu. Bůh je zpytatelem našeho srdce, zná i nejtajnější naše myšlení a Bůh se neřídí a nebude řídit naším úsudkem. Bůh váží každého člověka na své váze, kde závažím jsou Jeho přikázání.

Mnozí z vás znáte ten děj z paláce krále Babylonského, kdy uprostřed královské hostiny se objevila na stěně paláce tajemná ruka a psala záhadný nápis: „Mene, mene, tekel, ufarsin, totiž: Zčetl jsem, zčetl, zvážil a rozděluji.“ (Daniel 5, 25). A ještě tu noc vešel Bůh v soud s tímto králem Babylonským. Ach, mnozí a mnozí mají o sobě ten nejlepší úsudek a jsou toho mínění jako sbor v Laodicii, který si říkal: „Bohatý jsem a zbohatl jsem a žádného nepotřebuji, a nevíš, že jsi bídný, a mizerný, i chudý, i slepý, i nahý.“ Ale Pán Bůh mu musel říci: „A nevíš, že jsi bídný, a mizerný, i chudý, i slepý, i nahý.“ (Zj. 3, 17).

Před Bohem neplatí to, co si my sami o sobě myslíme, ale to, jak plníme v denním našem životě vůli našeho Boha. A po této stránce je Boží úsudek o nás zdrcující. Jak zní? Žalm 14, 2-3: „Hospodin s nebe popatřil na syny lidské, aby viděl, byl-li by kdo rozumný a hledající Boha. Všickni se odvrátili, napořád neužiteční učiněni jsou, není, kdo by činil dobré, není ani jednoho.“ Tak hrozné že by to bylo s námi? To že by se vztahovalo na všecky? „Neboť není rozdílu. Všickniť zajisté zhřešili, a nemají slávy Boží.“ (Řím. 3, 23).

Chtěl by někdo z vás vyvrátit toto tvrzení? Je někdo z vás bez hříchu? A co z této skutečnosti vyplývá? „Ale nepravosti vaše rozloučily vás s Bohem vaším, a hříchové vaši to způsobili, že skryl tvář před vámi, aby neslyšel.“ (Iz. 59, 2). Hřích působí rozdělení, rozdělení člověka s Bohem i rozdělení člověka s člověkem. Necítí-li dnešní člověk potřebu Boha, je to tím, že hřích otupil jeho svědomí i srdce a jeho rozum zaslepil do takové míry, že pro duchovní věci je tupý a slepý. Je možné v takovémto stavu nějaké přiblížení se k Bohu bez Ježíše? Stav člověka bez Ježíše je naprosto beznadějný, byť měl při tom i sebelepší náboženství. Jen si všimněme svědectví Písma, jak jej máme zaznamenáno v Ef. 2, 11-12: „Protož pamatujte, že vy někdy pohané podle těla, kteříž jste slouli neobřízka od těch, kteříž slouli obřízka na těle, kteráž se působí rukama. Vy jste byli onoho času bez Krista, odcizeni od společnosti Izraele, a cizí od úmluv zaslíbení, naděje nemající, a bez Boha na světě.“ Bez Krista, bez naděje, a bez Boha na světě. Mnozí se odvolávají: Ale vždyť já přece věřím v Boha, já nejsem bez Boha. Nejsi-li Kristův, nemůžeš-li říci o Kristu - Pán můj a Bůh můj, nenašel-li jsi v Kristu ten skrytý poklad, pak jsi bez Krista a tím i bez Boha a bez naděje. Přístup k Bohu je možný jedině v Ježíši Kristu. „Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14, 6). Jestliže jsi se s Ježíšem ve svém srdci ještě nesetkal, nedal-li jsi mu ve svém srdci první místo jako Králi králů a jako svému osobnímu Spasiteli, pak Kristův nejsi a pak jsi bez Krista, bez Boha a bez naděje. A pak ti platí slovo Hospodinovo: „Zda-li ostojí srdce tvé? Zdaž odolají ruce tvé dnům, v nichž já budu zacházeti s tebou? Já Hospodin mluvil jsem i učiním.“ (Ez. 22, 14). Stav člověka před Bohem bez Krista, bez toho skrytého pokladu v něm, je naprosto beznadějný. Člověk je skrz naskrz hříšný. Bůh pak je svatý a Boží svatost je s hříšností lidskou neslučitelná. A očistit člověka od hříchu tak, aby snesl Boží přítomnost, může jedině Kristus. Jiné cesty k Bohu není! A proto člověk bez Krista, bez tohoto pokladu, je před Bohem na věky ztracený,

A nyní si ukažme na stav člověka před Bohem - s Kristem.

Necháme zase mluvit Písmo:

Ef. 2, 13-22:

Jaká to proměna. Dříve bez Krista, bez Boha a bez naděje a nyní v Kristu. Přijetím a nalezením tohoto pokladu spoluobčané a domácí Boží. Kristus svou obětí na kříži překlenul propast mezi člověkem a Bohem, nebo jak je to v přečteném oddíle – odstranil hradbu dělící nás s Bohem na různo a zákon přikázání, který na nás žaloval, přibil na kříž a tak nám umožnil přístup k Bohu Otci. „Známostí svou ospravedlní spravedlivý služebník můj mnohé; nebo nepravosti jejich on sám ponese.“ (Iz. 53, 11). Proto ap. Pavel v ep. Řím. 8, 33-34 volá: „Kdo bude žalovati na vyvolené Boží? Bůh jest, kterýž ospravedlňuje. Kdo jest, ježto by potupil? Kristus jest, kterýž umřel, nýbrž i z mrtvých vstal a kterýž i na pravici Boží jest, kterýž i oroduje za nás.“ A hned v prvním verši v téže kapitole praví: „A protož není žádného potupení těm, kteříž jsou v Kristu Ježíši, nechodícím podle těla, ale podle Ducha.“ Chápete, co to znamená? A tak není již žádného odsouzení těm, kteříž jsou v Kristu Ježíši.

Všude tam, kde člověk získal tento poklad v Kristu Ježíši, získává s Ním dokonalé odpuštění a tím se stává znovu Božím dítětem účastným Božího království. A nejen že získává dokonalé odpuštění všech svých hříchů, ale také tím získává i potřebné svatosti, bez níž nikdo neuzří Pána. „Aj, já posvěcuji sebe samého za ně, aby i oni posvěceni byli v pravdě.“ (Jan 17, 19). A na základě tohoto posvěcení se stáváme královským kněžstvem, jak to čteme ve Zj. 1, 5-6: „...kterýž zamiloval nás, a umyl nás od hříchů našich krví svou. A učinil nás krále a kněží Bohu a Otci svému, jemuž buď sláva a moc na věky věků.“ V Ježíši Kristu se i při našich mdlobách stáváme Kristovou vůní, jak to čteme v II. Kor. 2, 15: „Nebo jsme Kristova vůně dobrá Bohu v těch, kteříž k spasení přicházejí, i v těch, kteříž hynou.“ Takové postavení před Bohem získáváme tím skrytým pokladem. A což vezmeme-li k tomu ještě množství nejvzácnějších Božích zaslíbení, která platí výhradně Božímu lidu? Ukáži na některá: „Vězte, žeť jest oddělil Hospodin sobě milého. Vyslyšíť mne Hospodin, když k němu volati budu. Já u pokoji lehnu i spáti budu, nebo ty, Hospodine, sám způsobíš mi bydlení bezpečné.“ (Žalm 4, 4,9). „Ale vojensky se klade anděl Hospodinův okolo těch, kteříž se ho bojí a zastává jich.“ (Žalm 34, 8). „Ale ty, služebníče můj, kteréhož jsem vyvolil... Nebojž se, nebo jsem já s tebou; nestrachujž se, nebo já jsem Bůh tvůj. Posilním tě a pomáhati budu tobě, a podpírati tě budu pravicí spravedlnosti tvé.“ (Iz. 41, 8-10). „Nermutiž se srdce vaše. Věříte v Boha, i ve mne věřte. V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byť nebylo tak, pověděl bych vám. Jduť, abych vám připravil místo, zase přijdu, a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli.“ (Jan 14, 4-3). Jak se jen postavení hříšného člověka mění působením toho skrytého pokladu. Tam, kde ležela na člověku kletba hříchu, nyní spočívá na něm Boží požehnání. Kde byl člověk dříve pro hřích od Boha odvrácen, nyní je objímán Jeho otcovskou Náručí. Tam, kde dříve očekávalo člověka věčné zahynutí, tam ho nyní očekává věčná Boží sláva. Minulost hříšného člověka přichází u Boha v zapomenutí a tak i ti nejbídnější, u světa opovrženi, působením skrytého pokladu v Pánu Ježíši, se stávají spoluobčany svatých a domácími Božími.

Divíte se, že všichni, kteří poznali nesmírnou cenu tohoto pokladu, jsou hotovi všechno ztratit, všechno obětovat, všeho se vzdát, jen aby tento poklad získali? A čím blížeji stojí člověk hrobu, tím cennějším se stává tento poklad. Všichni se divíme, že ve chvíli smrti vše, co jsme získali na tomto světě z hmotných statků, ztrácí pro nás cenu, neboť nic z toho na věčnost nevezmeme. Ale pokoj v Kristu, naděje věčného života, jde s námi za hrob a do temného údolí smrti nám vrhá jasné světlo života. Proto všichni ti, kteří jednou poznali cenu tohoto pokladu, byli hotovi všecko ztratit, všechno obětovat, aby poklad získali.

„Opět podobno jest království nebeské pokladu skrytému v poli, kterýž nalezna člověk, skrývá, a radostí naplněn jsa pro něj, odchází a prodává všecko, což má a koupí pole to.“ (Mat. 13, 44).

Milý příteli! Bůh svým slovem upozorňuje i tebe na všechno bohatství, skryté v Pánu Ježíši. Co s ním učiníš? Uvědom si, čím jsi bez Něho před Bohem a co s Ním před Bohem získáváš. Jednou se dostaví i ve tvém životě chvíle, kdy všechno, co jsi od světa získal, ztratí pro tebe cenu.

Sáhni po tom pokladu a nedbej, vyžaduje-li to z tvé strany nějakou oběť. Vzpomeň na slova Pána Ježíše: „A každý, kdož opustil by domy, neb bratry, neb sestry, neb otce, neb matku, neb manželku, neb dítky, neb pole pro jméno mé, stokrát více vezme, a život věčný dědičně obdrží.“ (Mat. 19, 29).

(kázání č. 82, rok 1934)

Pokoj a mír na zemi

2010-12-02T11:36:00.001+01:00

Izaiáš 2, 1-5

I zkují meče své v motyky a oštěpy své v srpy. Nepozdvihneť národ proti národu meče a nebudou se více učiti boji

Dnešní shromáždění má v programu: Pokoj a mír na zemi.

Chceme si v něm zdůraznit nejen naši živelní touho po míru, ale i základní podmínky k zachování a k udržení tohoto míru. Chceme si připomenout, co musíme činit my, ty, já, my všichni, abychom úsilí poctivých, pravím poctivých obránců míru podepřelo.

V roce 1951 probíhala světem akce Lidového hlasování na obranu míru. My baptisté se stavíme za mír celým srdcem. Pro nás není živelnější touhy, jako právě touha po míru. Jsme si však plně vědomi toho, že nestačí si jen mír přát, nebo jen provolání míru podepsat, nýbrž že k dosažení míru je nutno odstranit všechny příčiny, které mohou k válce vést. Především je nutno, aby z lidských srdcí byla vykořeněna všechna nenávist, závist, sobectví, sebeláska, protože to je právě živná půda, ze které vyrůstají válečné choutky. A zde si musíme přiznat, že není na světě člověk, že není jediný národ, v jehož srdci by tyto zárodky nepřátelství nebyly. Mluvíme-li o válečných paličích, máme obyčejně na mysli řemeslné válečné štváče. Ve skutečnosti válečným paličem je každý, kdo je hotov vrhnout se na svého bližního, stojí-li mu v cestě k dosažení svých vlastních sobeckých zájmů. A takových paličů je dost i mezi naším vlastním lidem. A zde je právě nutno vyvinout úsilí, aby jeden každý z nás se vyprostil ze zajetí svého sobeckého já a tím aby udusil v sobě právě ty zárodky, které vedou k nepřátelství vůči druhému. Nebezpečím pro mír nejsou tedy právě ti řemeslní váleční štváči, ale nebezpečím pro mír je každý takový člověk, který se ještě nevyprostil z otroctví svých sobeckých zájmů. Aby byl světu zachován trvalý mír, je nutno vypěstovat v srdci každého občana smysl pro poctivost a spravedlnost, aby se tak zabránilo korupci a zlodějství ve vlastních řadách, protože jak praví Písmo: „Spravedlnost zvyšuje národ, ale hřích je ku pohanění národům.“ (Přísl. 14, 34).

Vraťme se však k našemu oddílu Slova Božího:

„I stane se v posledních dnech, že utvrzena bude hora domu Hospodinova na vrchu hor, a vyvýšena nad pahrbky, i pohrnou se k ní všickni národové. A půjdou lidé mnozí, říkajíce: Pojďte a vstupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova, a bude nás vyučovati cestám svým, i budeme choditi po stezkách jeho. Nebo z Siona vyjde zákon, a slovo Hospodinovo z Jeruzaléma. Onť bude souditi mezi národy, a trestati bude lidi mnohé. I zkují meče sví v motyky a oštěpy své v srpy. Nepozdvihne národ proti národu meče a nebude se více učiti boji.“ Každý čtenář Bible chápe, že se tato slova vztahují na první i druhý příchod Ježíše Krista, Proto hledíme na vše, co se děje ve světě ve světle Slova Božího. Proto také plně chápeme, že dnešní živelné volání po míru potřebuje hlubší kořeny. Mír je něco svatého. Sledujete-li historii národa Izraelského ve Starém zákoně, shledáváte, že kdykoliv se dostal na trůn král, v jehož srdci byla bázeň Boží, který se ve všech věcech řídil Božími zákony, že za jeho panování se celý národ těšil míru a že se mohl pokojně vyvíjet a zvelebovat svoji zem. Jakmile však dosedl na trůn král, který nerespektoval Boží zákony, národ nevycházel z válek, byl ze všech stran napadán svými nepřáteli, kteří zem i národ loupili a ničili. Aby mír mohl naplnit srdce národů, aby trvalý mír zavládl celým světem, musí v základním myšlení lidstva dojít k velikému duchovnímu přerodu, mezi národy musí být utvrzena hora Hospodina a v srdci dnešního lidstva, musí proniknout touha vyjádřena v našem textu: „Pojďte a vstupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova, a bude nás vyučovati cestám svým, i budeme choditi po stezkách jeho.“ Hledím na úsilí socialismu s veškerou úctou, ale jsem přesvědčen, že uskutečnění jeho velikých cílů je možné jen na duchovním základu. Bez plného uvědomění si, že my všichni jsme dílem jednoho Stvořitele, který je Otcem všech nás a tedy my všichni že jsme bratřími, bez hlubokého pocitu mravní a duchovní odpovědnosti za každý náš čin vůči Bohu i našim bližním, zůstává člověk ve svém nitru nenapravitelným sobcem, hledajícím jen svůj osobní prospěch, který i pod rouškou a ve jménu vysokých ideálů vždy myslí jen a jen na své vlastní osobní zájmy. Znovu zdůrazňuji: Mír je svatý a může zapustit trvalé kořeny jen v takové půdě lidského srdce, která je posvěcena Božími myšlenkami. Nejsme tak slepí, abychom neviděli, jak půda srdce dnešního člověka je zarostlá sobeckým bejlím v takové míře, že nenávist vůči druhému z něho přímo kypí a proto se podobá sudu naplněného střelným prachem. Stačí jen nepatrná jiskra a následky nového ohně mohou být nedozírné. Proto dnes nestačí jen volat po míru, zde je nutno na všech stranách odstraňovat příčiny, které jsou živnou půdou pro vypuknutí války.

Musíme začít každý sám u sebe. Mír musí nejdříve zavládnout v srdci jednotlivců a pak v rodině, v dílně, v továrnách, v kancelářích, ve vesnicích mezi sousedy, ve městě a pak i v národě a mezi národy. Víme, že hlavním úsilím dnešních obránců míru je v první řadě zakřiknout nynější podněcovatele války. Musíme si však uvědomit, že jen tento krok by nestačil. Trvalý mír se nedá nadiktovat, vnutit, trvalý mír se musí stát živelní potřebou všeho lidstva. Pokud však zůstává člověk sobcem, bude vždy vytvářet takovou atmosféru kolem sebe, která je živnou půdou pro vypuknutí nepřátelství. Vezměte si rodinu. Jsou v ní dva lidé, muž se ženou. Kolik je těch rodin, v nichž by se všechny rodinné problémy řešily pokojnou cestou? Oč těžší je vypěstovat pokojný život mezi národy!

K uskutečnění trvalého míru vidím jenom jednu cestu a to je: Uskutečnění království Božího na zemi. My věříme, že království Boží na zemi uskutečněno bude. Nebude to hned,. musí přijít ještě nejedno zklamání člověka v člověku. Člověk sám království Boží neuskuteční, i když o to usiluje. Cíle a snahy dnešního socialismu jsou veliké a vznešené, ale uskutečněny budou až na Božím základě. Zatím my všichni připravujeme blížícímu Božímu království půdu. Socialismus to činí svým způsobem, my křesťanské církve to činíme zase způsobem svým. Nepodceňujme práci a snahy jedni druhých, ale vzájemně se doplňujme.

I v tomto úsilí o zabezpečení světového míru každý konejme to, co nám Pán svěřil. Úlohou nás věřících je, řečeno Slovem Božím, našimi zkušenostmi s Bohem zkypřovat půdu lidských srdcí a uvádět lid na Boží cesty. Nezapomínejme na slova Pána Ježíše v blahoslavenství: „Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou.“ (Mat. 5, 9). V moři dnešního neklidu buďme skutečnými syny pokoje.

Mnozí o míru mluví jen slovy, my mluvme o míru svým životem a svými skutky. Dbejme slov Písma: „Žádnému zlého za zlé neodplacujte, opatrujíce dobré přede všemi lidmi. Jestliže jest možné, pokudž na vás jest, se všemi lidmi pokoj majíce.“ (Řím. 12, 17-18).

Mír, mír, tato živelní touha jde dnes světem. Bůh skrze svého proroka Izaiáše volá: „Ó bys byl šetřil přikázání mých, bylť by jako potok pokoj tvůj a spravedlnost tvá jako vlny mořské.“ (Iz. 48, 18). A často, často musím myslet na slova jiného Božího proroka: „Vyhlazen bude lid můj pro neumění. Poněvadž jsi pohrdl uměním, i tebou pohrdnu... a že jsi zapomněl na zákon Boha svého, já také zapomenu na syny tvé.“ (Ozeáš 4, 1-6). Tento Boží soud stihl Izraele. Kéž by nestihl i nás, protože i náš lid pohrdl a zapomenul na zákon Boha živého.

Nejlepší a nejjistější cestou k trvalému míru by byl upřímný návrat lidstva k Bohu. Ale touto cestou dnešní lid pohrdá. Vinu na tom nesou křesťanské církve, které zklamaly. I křesťanské církve se potřebují navrátit k Bohu, protože i ty se zpronevěřily. Jak málo je Božího i v samotných církvích. Všude je třeba náprava. Nežádejme nápravu od jiných, ale začněme jeden každý sám u sebe.

Chtěl bych naši mírovou úvahu zakončit výzvou proroka Joele 2, 12-18: „A protož ještě nyní dí Hospodin: Obraťte se ke mně samému celým srdcem svým a to s postem a s pláčem a s kvílením. A roztrhněte srdce vaše a ne roucha vaše, neboť jest on milostivý a lítostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství, a kterýž lituje zlého. Kdo ví, neobrátí-li se a nebude-li želeti a nezůstaví-li po něm požehnání, oběti suché a mokré Hospodinu Bohu vašemu. Trubte troubou na Sionu, uložte půst, svolejte shromáždění. Shromažďte lid, posvěťte shromáždění, shromažďte starce, shromažďte maličké i ty, jenž prsy požívají; nechť vyjde ženich z pokojíka svého a nevěsta z schrány své. Kněží, služebníci Hospodinovi, ať pláčí mezi síňcí a oltářem, a řeknou: Odpusť, ó Hospodine, lidu svému a nevydávej dědictví svého v pohanění, tak aby nad nimi panovati měli pohané. Proč mají říkati mezi národy: Kde jest Bůh jejich? I bude horlivou milostí zažžen Hospodin k zemi své a slituje se nad lidem svým.“

Přáním nás všech je, aby akce pro zachránění světového míru se setkala u všech národů s plným úspěchem. Všichni jsme si vědomi, že kdyby se ještě jednou rozpoutal světový válečný požár, že by to znamenalo zánik veškeré civilizace. Prosme na svých modlitbách za ty, v jejichž rukou je vedení národů, aby je Bůh osvítil svým svatým Duchem, aby podnikli vše, co je v jejich moci, aby světový mír byl zachován. Sami pak přiložme všude svou ruku k dílu, kde můžeme a co ve svých vlastních silách pro zachránění světového míru vykonat. Naší posilou ať je nám dnešní text, ve kterém nám praví, že v posledních dnech bude utvrzena hora Hospodinova, že nastane duchovní probuzení národů a v tomto duchovním probuzení že konečně národy zkují meče v motyky a úštipy v srpy a nikdo víc se nebude učit boji. Bude to tenkrát, kdy se na zemi ujme vlády Ježíš Kristus sám a kdy se naplní předpověď proroka Izaiáše 65, 8-25.

(kázání č. 157, rok 1951)

Mějte víru Boží

2010-12-02T11:35:00.003+01:00

Daniel 3, 1-29

Marek 11, 22

Mějte víru Boží

Co je živá víra?

Výraz naprosté důvěry, ve které se člověk vzdává své vlastní vůle, svého vlastního chtění a se vším a ve všem se klade bezpodmínečně do Božích rukou, byť neviděl kupředu ani krok, byť mu hrozila i ztráta vlastního života.

V tmavém hlubokém sklepě pracoval otec asi tříletého dítěte, které běhalo kolem domu. Přišlo až k otevřenému oknu, které vedlo do sklepa. Hned postřehlo, že ve sklepě pracuje otec. „Tatínku, tatínku, kde jsi?“ volá dítě otevřeným oknem do sklepa. „Co chceš, dítě?“ „Tatínku, chci jít za tebou.“ „Tak pojď. Postav se do okna a skoč dolů, já tě chytím do náruče.“ „Ale já tě nevidím.“ Otec odpovídá: „Ale já tě vidím. Neboj se, jen skoč.“ A dítě skočilo. Nevidělo otce v té tmě, ale slyšelo jeho hlas. Jeho ujištění, že jej chytí do náruče stačilo, aby se vrhlo z okna dolů do sklepa. To je víra! Třebas nevidět, ale důvěřovat.

Tři mládenci v zajetí babylonském, Sidrach, Mizach a Abdenágo, měli dost příčin k nedůvěře vůči Bohu. Byli vytrženi z hřejivého domova. Nepřítel vtrhl do jejich vlasti, zpustošil ji, oloupil, je odvedl do zajetí. To nebyla malá věc ztratit své milé, ztratit svou vlast a ocitnout se v úplně cizím prostředí, kde místní lid na ně hleděl jako na cizí vetřelce. Prostředí, do kterého byli uvedeni, bylo čistě pohanské, s náboženskými zvyky, s pohanským náboženstvím. Nu, mnozí jiní byli by se hleděli přizpůsobit daným poměrům, aby si v co nejkratší době získali přízeň nového prostředí. Tito mládenci to učinit nemohli. Nechtěli se zpronevěřit poznané Boží pravdě i svému vlastnímu národu. I když Bůh na ně dopustil tak těžkou zkoušku, poznání, které měli o svém Bohu, je vedlo k důvěře Bohu za každých okolností. Byli si plně vědomi toho, že bez Boží vůle se nic neděje a že Pán Bůh sám nejlépe ví, co může prospět a co uškodit. Na podkladě svých dosavadních zkušeností s Bohem si byli plně vědomi toho, že všechno je v Božích rukou, Bůh že je vševědoucí, všemohoucí a všude přítomný. A že jsou v Jeho rukou jen hlína v rukou hrnčíře a bez Jeho vůle ani vlas z hlavy nesejde. Z tohoto poznání plynula jejich naprostá důvěra k Bohu.

Ale tato víra měla projít takovým ohněm, jako ještě nikdy předtím. Byli přiděleni na královský dvůr. Brzy si je král oblíbil pro jejich poctivost ve všem, ale právě pro tuto přízeň královu upadli v nenávist svých spoluslužebníků z lidu babylonského. Když na nich nenašli ani to nejmenší, čím by je mohli u krále osočit, nastrojili věc, která se dotýkala jejich náboženského přesvědčení. Pravděpodobně na popud babylonských byl zhotoven k poctě krále velký obraz, při jehož odhalení měla být králi vzdána taková čest, jako samotnému Bohu. Na dané znamení měl všechen shromážděný národ padnout k zemi a klanět se obrazu. Pro ty, kteří by se zdráhali tak učinit, byla postavena pec, ta byla ohněm rozžhavena a do ní měl být uvržen každý, kdo by se obrazu neklaněl.

Slavnost byla připravena. K postavenému obrazu byl shromážděn všechen lid i všechen královský dvůr. Zazněl hlas trub a všechen lid padl k zemi. Všechen lid? Ne! Sidrach, Mizach a Abdenágo nesklání svá kolena před obrazem u vědomí, že tato pocta patří jedině Bohu. Na tento okamžik čekají jejich nepřátelé a okamžitě upozorňují krále na jejich vzdor. Král se cítí hrozně uražen, vždyť tu jde o jeho prestiž před celým národem. Jen to, že si oblíbil mládence pro jejich poctivost, zadrželo jeho hněv. Ale jeho prestiž před celým národem musí být zachráněna. A proto dává ještě jednou rozkaz ke klanění se obrazu a vyzývá mládence k poslušnosti s tímto upozorněním: „Pakli se klaněti nebudete, té hodiny uvrženi budete do prostřed peci ohnivé, rozpálené, a který jest ten Bůh, ježto by vás vytrhl z ruky mé?“ A zde přicházíme k vyvrcholení události. Odpověď na nejhroznější královu hrozbu zní: „My se nestaráme o to, ó Nabuchodonozore, co bychom měli odpověděti tobě. Nebo aj, buďto že Bůh, jehož my ctíme, kterýž mocen jest vytrhnouti nás z pece ohnivé rozpálené a tak z ruky tvé, ó králi, vytrhne nás. Buď že nevytrhne, známo buď tobě, ó králi, že bohů tvých ctíti a obrazu zlatému, kterýž jsi postavil, klaněti se nebudeme.“

Buď že vytrhne, buď že nevytrhne...

Víra, skutečná víra, neklade Pánu Bohu žádné podmínky. Nebylo to něco malého, nechat se uvrhnout do rozžhavené pece a být tak zaživa upálen. Očekávání takové smrti muselo i tomu nejodvážnějšímu nahánět hrůzu. Ale skutečná víra je hotová podstoupit i to. „Byť mne Bůh i zabil, což bych v Něho nedoufal?“ Máme my takovou víru? Je nám Boží pravda víc, než vlastní život? Je nám Bůh takovou skutečností, že i kdyby se nám všechny naše plány zhroutily, kdyby všechny naše naděje zklamaly a kdyby Pán Bůh všechny naše modlitby nechal nevyslyšeny, abychom zůstali věrni poznané Boží pravdě? Máme víru Boží nebo jen lidskou?

Víra Boží, jinými slovy řečeno naprostá důvěra k Bohu, vyrůstá z hlubokého poznání Boha a z poznání Jeho předivných cest. Chceš mít víru Boží? Pak se nespokojuj jen s povrchní známostí Boha a Jeho cest, běž na hlubinu, denně a denně se noř do obsahu Slova Božího a s největší pozorností a zájmem sleduj Boží cesty při člověku. Jen opravdoví hledači Boží pravdy čím více rostou v známosti Boha a Jeho cest, tím se stávají pevnějšími ve víře. Povrchní člověk v náboženství nepřichází k žádné osobní zkušenosti s Bohem, takový je mdlý i v té lidské víře a o víře Boží nemá žádné ponětí. Má-li však člověk jen víru lidskou, jeho náboženství se hroutí při každém neúspěchu.

Buď že vytrhne, buď že nevytrhne...

Nejde jen a jen o zachování tělesného života, jde tu především o naši věčnost. „Nebojte se těch, kteří mordují tělo, ale duši zamordovati nemohou,“ volá Pán. Nejde o tělo, o duši jde. Nejde o časný tělesný život, jde o to, abychom prostřednictvím tělesného dosáhli věčný. Tělesný život na zemi nám byl dán jen proto, abychom se v něm připravili pro život věčný. Skutečná víra ponechává čistě na Bohu, provede-li nás v pozemském životě slávou či utrpením, obdaří-li nás pevným zdravím nebo bude-li chtít při nás v mdlobách a nemocech dokazovat svou moc. Bohatý i chudý se potkávají spolu, učinitel obou je Hospodin.

Tři mládenci plně pochopili, že v tomto případě nejde jen o jejich tělesný život, ale že jde o Boha, o Jeho pravdu, o Jeho požadavky a tím také o jejich věčnost. A proto se nezdráhali, bude-li to Bůh chtít, položit i život. Věděli, že je může vytrhnout, ale důvěřovali svému Bohu tak, že to ponechávali čistě Jemu, co s nimi učiní. To je víra. Znovu zdůrazňuji: skutečná víra neklade Bohu žádné podmínky – vytrhne, či nevytrhne... Jak by se Bůh nepřiznal k takové poslušnosti a oddanosti do Jeho vůle.

Rozkaz je vykonán. Pec je rozpálená sedmkrát víc, než původně měla být. Tři mládenci jsou svázáni a již je vrhají do rozpálené pece. Žár je tak veliký, že při otevření pece jsou vyšlehnutým ohněm spáleni ti, kteří uvrhli mládence do pece. Král pozoruje celý výjev a s ním i jeho lid. S úžasem pozorují, že žár pece se mládenců nedotýká a že se procházejí pecí žárem nedotčení. A jeho úžas vzrůstá, když mezi nimi vidí čtvrtého, podobného Synu Božímu, se s nimi procházet. Přistupuje k peci a volá: „Sidrachu, Mizachu, Abdenágo, služebníci Boha nejvyššího, vyjděte a pojďte sem.“ Mládenci vychází, celý národ i s králem v úžasu hledí na ně, vždyť ani vlas na jejich hlavě není ohněm porušen. A král babylonský musí přiznat: „Požehnaný Bůh jejich, totiž Sidrachův, Mizachův a Abdenágův, kterýž poslal anděla svého a vytrhl služebníky své, kteříž doufali v něho...“

Bratři a sestry, přátelé!

Dnes už Bůh nevytrhuje, dnes se už nepřiznává k těm, kteří mu celým srdcem důvěřují? Vytrhuje, a vytrhuje v daleko větší míře, než tehdy. Především vytrhuje z moci temnosti. Zdálo se vám to jako veliká věc, vytržení tří mládenců z rukou Nabuchodonozora a jejich zachránění před žárem rozpálené pece, ale daleko větším a slavnějším je vytržení, kde Bůh nás vytrhl skrze víru v Ježíše Krista z moci pekelného knížete a zachránil nás před ohněm Božího soudu a zahynutím věčným. Ale tak, jako tehdy žádal Bůh skutečnou živou víru, tak ji žádá i dnes. Nevěříš-li Ježíši Kristu cele, není-li ti Jeho vůle vším, nejsi-li hotov ztratit pro něho tělesný život, pak nečekej, že se Bůh v Ježíši Kristu v tobě a skrze tebe oslaví.

Co Bůh přímo nenávidí, je polovičatost v náboženství: „Ó bys studený byl aneb horký. A tak že jsi vlažný, a ani studený, ani horký, vyvrhu tě z úst svých.“

Milá duše! Jaká je tvá víra? Boží nebo lidská? Závisí to z veliké části od tvé známosti Boha a Jeho cest, od osobní zkušenosti s Bohem. Příkaz našeho textu zní: „Mějte víru Boží!“

Nedostává se ti této víry? Pak pros, volej k Pánu: „Pane, přispoř nám víry!“ Bez této víry jsi a budeš stále jen nalomenou třtinou, bez živé Boží víry budeš duchovně jen živořit a nikdy neokusíš, co je to Boží moc. Zanech veškeré rozumové spekulace a s dětinskou důvěrou polož svůj život do Jeho rukou a ve zkušenostech, které budeš s Pánem denně činit – tvá víra bude den ode dne mohutnět. Neklaď Pánu Bohu v ničem žádné podmínky. Ať tě vytrhne či nevytrhne z denních těžkostí, nesnází, ať tě vede slávou nebo utrpením, zdravím či nemocemi, hojností či nedostatkem, vše, vše ponech v důvěře Jemu. Buď jist, že On tě k cíli dovede, ty měj vždy dost na Jeho milosti. A nikdy nezapomeň, že nejde pouze o tvůj časný život, ale že v první řadě jde Bohu, a má jít i tobě, o život věčný. A ještě na jednu věc nezapomeň! Položíš-li se cele do Ježíšových rukou, On bude bdít i nad tvojí vírou. Slyš Jeho slova, která řekl Petrovi: „Šimone, Šimone, aj, satan vyprosil, aby vás tříbil jako pšenici. Ale já jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá.“

Končím výzvou apoštola Pavla: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen ty, i dům tvůj.“

(kázání č. 33, rok 1944)

Končí život člověka smrtí ?

2010-12-02T11:35:00.001+01:00

II. Kor. 5, 1-10

Nemá-li většina lidstva jasno v otázce Boží jsoucnosti, tím méně má jasno v otázce nesmrtelnosti lidské duše. Člověk ve svém odvrácení se od Boha by byl myšlenku o posmrtném životě již dávno pohřbil, kdyby tu nebylo tolik přímých zásahů, kterými duchovní neviditelný svět zasahuje do našeho hmotného viditelného světa.

Často slyšíme slova: Co nevidím, nenahmatám, tomu nevěřím. Takové tvrzení je největším nesmyslem. Nahmatal už někdo myšlenku? A přec předchází každý náš čin. Nahmatal už někdo rozum? Máme magnety, které svou skrytou silou zvedají těžké ocelové předměty. Nahmatal už někdo tuto magnetickou sílu? Je tisíce věcí na světě, které nevidíme a přece tu jsou. Vezměte naše tělo! Je složeno z milionů živých buněk. Tyto buňky jsou viditelné. Ale ony jsou složeny z milionů atomů. Co je to atom? Síla, o které víme, že zde je, ale nemůžeme ji ani vidět, ani nahmatat. Jak by se učinil směšným ten člověk, který by prohlásil: Já v žádné atomy nevěřím, protože je ani nevidím, ani je nemohu nahmatat.

Všechny věci, které vidíme, hmatáme, jsou pouhým zhmotněním neviditelných, nenahmatatelných sil. Jen lidé nemyslící mohou popírat neviditelný, nenahmatatelný duchovní svět, kterým jsme všude obklopeni. Ovšem, naše smysly, kterými je vyzbrojeno naše tělo, zrak, sluch, čich hmat a chuť jsou uzpůsobeny pouze pro poznávání hmotného, materiálního života.

Přece však tušíme, že hmotný, materiální svět je pouhým projevem světa duchovního, světa neviditelného. Vezměte zrnečko obilí: Takový chemik, biolog, vám poví, z jakých látek a v jakém množství je zrnko složeno. Ano, on dovede zrno i udělat, složit dohromady tak, že v něm budou tytéž látky a v témže množství, jako v tom pravém. Ale vsaďte to umělé zrnečko do země. Poroste? Ne! A proč ne? Vždyť má v sobě tytéž látky, jako to pravé! Tomu umělému schází ta neviditelná, nenahmatatelná, životodárná síla, kterou ani nevidíme ani nenahmatáme – a přece tu je – a které my říkáme život.

Jaký je to nesmysl říkat: Co nevidím, co nenahmatám. tomu nevěřím...

Náš materiální, viditelný svět je všude, kolem dokola, obklopen světem duchovním, neviditelným, a tento duchovní světskými projevy zasahuje do našeho materiálního světa v takové míře, že tu nemůže být ani nejmenší pochybnost o jeho existenci. Rád bych vás na některé tyto projevy upozornil.

Jistý občan, který s naprostou rozhodností popíral existenci duchovního světa, měl zvláštní sen. Zdálo se mu, že vchází do jednoho hotelu, v jehož dveřích stál vrátný v uniformě a zval ho dovnitř. Vejde a hned vidí před sebou otevřenou rakev. Vrátný jej vyzval, aby si do rakve ulehl. Uposlechl a tu vrátný bere víko rakve a chce ho tam uzavřít. Muž se ulekl, leknutím vykřiknul a výkřikem se ze snu probudil. Přemýšlí o podivném snu a v tom je zaklepáno na dveře jeho ložnice, dveře se otevřou a vchází listonoš s telegramem následujícího znění: Vsedni do nejbližšího rychlíku a přijeď za mnou. Věc nutná. Čekám tě v hotelu. Tvůj N. N. Následovala adresa, označení města a hotelu. Našeho občana se zmocnil zvláštní pocit. Vzpomněl si na nepěkný sen. Má odjet? Ozvalo se v něm sebevědomí: Snad nebudeš věřit v nějaký duchovní význam snu. Sen je sen, změť různých dojmů. Žádné duchovno přec neexistuje. Vstal, oblékl se, sedl do nejbližšího rychlíku a jel za svým přítelem. Když dojel do města, vyhledal onen vyznačený hotel a ubíral se k němu. Když k hotelu přišel, zarazil se. Byl to hotel, který viděl ve snu. Vešel se zvláštními pocity dovnitř a namířil si to hned k výtahu, aby se nechal vyvést do určitého poschodí, kde jej jeho přítel očekával. U výtahu konal službu vrátný. Právě se připravoval pustit několik jiných cestujících. Když viděl přicházet našeho občana, rychle na něho kývá, aby si pospíšil. Ten pohlédne na vrátného a shledává, že je to tentýž vrátný, jak ho viděl ve snu, který ho chtěl uzavřít do rakve. Udělalo se mu nevolno. V okamžiku se ho zmocnila mdloba. Zastavil se, opřel se o zeď a vrátnému dával najevo,, že nepojede. Ten tedy pustil výtah nahoru, ale trvalo to jen pár okamžiků a lano se přetrhlo a výtah s cestujícími se se značné výše zřítil dolů. Všichni byli mrtví, jen náš občan byl zachráněn. Kdyby nebylo snu a v něm dané výstrahy, byl i on mezi mrtvými. Teprve nyní porozuměl snu. Cítil zde přímý zásah duchovna a všecky jeho důkazy, že žádné duchovno neexistuje, byly zhrouceny...

Jiný příklad. Jistý obchodník koupil pro svoji rodinu dům. Než ho koupil, chtěl si ho důkladně prohlédnout. Manželka mu nedlouho předtím zemřela a zanechala mu několik dětí. K prohlídce domu vzal tyto děti s sebou. Děti nečekaly na otce, běhaly z pokoje do pokoje, z poschodí do poschodí, vyběhly až na půdu a tam si vzpomněly, že ještě nebyly ve sklepě a tak se hnaly z půdy do sklepa přímo o závod, kdo tam z nich bude první. První, které doběhlo ke sklepu, rychle otevře dveře a chce dovnitř, ale v okamžiku se zastavilo a v úžase hledělo před sebe. Na prvním schodu vidí svou zemřelou matku s rozepjatou náručí zabraňující dalšímu vstupu. Děti chvíli stojí jako přimraženy a hledí na zvláštní zjev. Když se vzpamatovaly z prvního leknutí, otočily se a běží za otcem, aby mu pověděly, co viděly. S otcem se vrátili do sklepa, ale zjev matky již zde nebyl. Ale otec při prvním pohledu dovnitř spatřil toto: Hned pod prvním schodem byla hluboká tůň naplněná vodou. Jediný krok dětí dovnitř by znamenal jejich utonutí. Tomuto neštěstí zabránil zjev jejich zemřelé matky....

Podobných jevů, ověřených věrohodnými svědky, uvádí francouzský astronom a spisovatel Flamarion ve své populární knize Záhady lidské duše velmi mnoho. Nutí nás k tomu, abychom se nad otázkou nesmrtelnosti lidské duše hlouběji zamysleli. Vzpomínám si, jak moje dcerka, když jí bylo 5 roků, přišla ke mně s otázkou: Tatínku, co je smrt? Co to znamená zemřít? - Touto otázkou se budeme nyní zabývat.

Je fakt, že lidé na smrt neradi myslí. I když se člověk nalézá již na smrtelné posteli, utěšuje se do poslední chvíle nadějí, že se ještě uzdraví. Také rodina nemocného, i když ví, že smrt se dostaví každým okamžikem, tuto skutečnost před nemocným zatajuje, aby ho ušetřila předčasné hrůzy ze smrti. Již pouhé slovo „smrt“ vyvolává v nás nepříjemné pocity a vnáší do naší duše zvláštní neklid. Proč? Proč děsí člověka již pouhá myšlenka na smrt? Vždyť každý z nás musí přece vědět, že se nikdo smrti nevyhne. Není to tedy pošetilé na smrt nemyslet?

Smrt! Co je to vlastně smrt? Co se děje s člověkem ve chvíli umírání? Je všemu konec? Bude vás jistě zajímat, jak tuto otázku vyřešili největší myslitelé světa:

Řecký filosof Sokrates: Přiblíží-li se smrt k člověku, to se v něm rozpadává vše smrtelné. Nesmrtelné a nezrušitelné vychází ze smrti nedotčeno.

Euripides: Kdo ví, zda život není umírání a smrt není-li životem?

Hartmann: V absolutním smyslu není žádné smrti. Neboť smrt, toť přerušení životní činnosti a přechod v jiný způsob projevu. Fyzická smrt je oddech na zastávce cestou k prameni života.

Svatá Terezie: Ó smrti, smrti, kdo by se tě bál, když je v tobě život. Ale jak by se nebál, kdo promrhal část života v nelásce ke svému Bohu?

Milton: Duch člověka, jehož Bůh vdechl, nemůže zahynout s tělesnou schránkou.

Russau: Všechny jemnůstky metafyziky nepostačí, aby i jen na okamžik vzbudily ve mně pochybnost o nesmrtelnosti duše. Cítím ji, věřím ji, žádám ji, naději se ji a chci ji zastávat až do posledního okamžiku.

K. H. Borovský: Nic se netrap, duše má, že je život krátký. - Nepátrej, co Bůh ti dá, za hrobskými vrátky. - Bezkonečný světa kruh, točí se vždy vřele, - nesmrtelný je tvůj duch, v nesmrtelném těle. - Co lid „smrtí“ jmenuje, není ještě konec, - umíráček jenom je divadelní zvonec.

T. G. Masaryk: Jako teista přijímám teké existenci duše a její nesmrtelnost. Jsem si jist duší a dušemi. Ale rozumově to dokázat argumenty, které by každého umlčely, to nedovedu. Že bychom po smrti splynuli s nějakou prapodstatou, jako učí monismus, pantheismus, tomu nedovedu uvěřit. Já chci být já i po smrti, nechci se rozplynout v nějaké metafyzické kaši. Snad po smrti se nám dostane plnějšího poznání, také poznání Boha, snad že posmrtný život je přibližování Bohu, pořád a pořád blíž, bez konce blíž... Bůh a duše. Jedno souvisí s druhým. Duše a Bůh, toť dvojproblém našeho myšlení a snažení, řekl bych, pravý úkol života.

A na jiném místě praví Masaryk: Nedovedu si představit, že by taková krásná a jemná věc, jako je myšlení, poznávání, zbožnost, mravní úsilí, vnímání krásy, celá kultura, že by se to mohlo ztratit. Fyzikové říkají: Energie se nemůže ztratit. A což tato hmota v nás? Duše hýbá hmotou, rozum dává hmotě tvar, určuje účel a poznává celý tento svět. Což může ta hmota trvat a duše ne?

A ještě jinde praví Masaryk: Nesmrtelnost duše plyne i z uznání Boha, z víry ve světový řád a spravedlnost. Nebylo by spravedlnosti, nebylo by dokonalé rovnosti - bez věčnosti duší...

V posvátných knihách Hindů, v Bagavat-gitá čteme: Ty lkáš nad těmi, pro něž lkáti nemáš, neb mudrc pravý nelká nad živými, ani nad mrtvými. Nebylo doby, abych nebyl já, a potom času nebude, aby někdo z nás přestal býti. V té duše smrtelné, spěje jen duše skrze dětství, jinošství, a starý věk. Pak v jiném tvaru, obnovena, začne nový, předurčený běh. Jak vetchý šat muž svrhne, by novým se přioděl, tak i duše – sešlou schránku těla boříc- nový nabéře tvar...

Tak si řešil otázku nesmrtelnosti lidské duše svět největších myslitelů a filosofů.

A my nyní obrátíme naši pozornost k nejdůležitějšímu prameni, jenž nás seznamuje s otázkou nesmrtelnosti lidské duše, s otázkou, co se děje s člověkem při smrti a po smrti, a tímto pramenem je nám Kniha knih, Bible, kniha Písma sv., slovo Boha nejvyššího.

V knize Kazatel 12, 7 čteme: „Prach navrátí se do země, jakž prve byl, duch pak navrátí se k Bohu, kterýž jej dal.“

Co je tedy smrt? Rozdělení ducha s tělem! Duch a tělo – Bůh tyto věci spojil v harmonický celek, ale jen na určitou dobu. Duch, jemuž je tělo jen dočasným příbytkem, je částkou samého Boha, je Božím dchnutím, a proto je nesmrtelným, a tak když jeho schrána, tělo, bere poruchu, duch se od své dočasné schránky odděluje.

Vědomí života, které máme, vychází z ducha. Vůle, rozum, cit, smysl pro pravdu, smysl pro abstraktní pojmy, to vše jsou vlastnosti ducha, kterým převyšujeme všechno ostatní tvorstvo. Každý jiný tvor se spokojuje s ukojením hladu, žízně, svých tělesných pudů – jiné potřeby nemá. Duch člověka se tím pouhým ukojením tělesných potřeb neuspokojuje, ale věčně hloubá, přemýšlí, chce vědět, co je na zemi, pod zemí i nad zemí. Prozkoumává celý vesmír, ptá se po příčině i vzniku života, chce vědět, proč je zde a jaký je konečný cíl a smysl jeho života. To je duch. Duch myslí, hmota nemyslí. Tělo je ze země - táhne nás k zemi – duch jsa božského původu, pozdvihuje naši mysl k Bohu. A jak jsem již řekl, Bůh tyto dvě věci, ducha a tělo, spojil v harmonický celek, ale jen na určitou dobu. Smrt není nic jiného, než opětné rozdělení. A tak když se naše tělesná schránky ruší, rozpadává, duch se vrací k Bohu, kterýž jej dal.

Na počátku jsme si četli slova Písma: „Víme-li zajisté, že byl-li by tohoto našeho zemského přebývání stánek zbořen, stavení od Boha máme, příbytek ne rukou udělaný, věčný v nebesích.

Jsou i některé náboženské směry, které popírají nesmrtelnost lidské duše. Tvrdí, že když člověk zemře, jeho duše že v hrobě spí. Že smrtí ustává všechen život a že teprve až při vzkříšení bude duše z tohoto spánku probuzena. Nesouhlasím s tímto učením. Neodpovídá obsahu Písma svatého. Věřím Písmu, že prach se navrátí do země, ale duch že se navrátí k Bohu, kterýž jej dal.

V I. Král. 17, 17-22 verš se vypráví, jak vdově v Sareptě, ke které se uchýlil Boží prorok Eliáš v době hladu, zemřel jediný syn. S nesmírným žalem oznamuje vdova Eliášovi smrt svého dítěte. Eliáš vzal mrtvé tělo dítěte a přenesl jej do svého pokojíčku na své lože. Pak v modlitbě předkládá věc Bohu a Písmo nám vypravuje: „I vyslyšel Hospodin hlas Eliášův a navrátila se duše dítěte do vnitřnosti jeho, i ožil“ (verš 22).

I navrátila se duše dítěte... Odkud? Z hrobu? Vždyť tělo dítěte ještě v hrobě nebylo.

Podobný příklad máme u Lukáše 8, 49-55. Jedná se v něm o dcerce knížete Jairuse. Ten šel za Pánem Ježíšem ve chvíli, kdy jeho dcera zápasila se smrtí. Žádal ho, aby přišel do jeho domu, vložil na ni ruce a že bude uzdravena. Než však se dostali do jeho domu, přichází poslové, že dcera již zemřela. Pán Ježíš přichází k jejímu loži, ujímá ji za ruku a praví: „Děvečko, vstaň! I navrátil se duch její a vstala hned.“ Odkud se navrátil její duch? Z hrobu? Vždyť v něm ještě neležela. Proč zde nestojí: I probudil se duch její? Proč Písmo vždy praví ...i navrátil se duch její...?

V ev. Lukáše 16, od 19 verše nám vypravuje Pán Ježíš příběh Lazara a bohatce. Tímto příběhem zdůrazňuje jednu skutečnost, že každý ve chvíli smrti, kdy duch se odloučí od své dočasné tělesné schránky, vchází do té duchovní sféry v duchovním světě, do které se svým životem na této zemi zařadil a hned okouší částečné dílo své životní setby. „Lazar zemřel a nesen je anděly do lůna Abrahamova.“ Nezůstal tedy spát v hrobě. „Umřel i bohatec a pohřben jest. Potom v pekle pozdvih oči svých, v mukách jsa, uzřel Abrahama zdaleka a Lazara v lůnu jeho.“ Lůnem Abrahamovým i peklem jsou míněny dvě různé duchovní sféry v duchovním světě. Zde by bylo třeba bližšího vysvětlení na podkladě Písma, ale já se nemohu pro krátkost času u této věci zdržovat.

V ep. Fil. 1, 21-23 píše ap. Pavel: „Mně zajisté živu býti jest Kristus, a umříti zisk. Jestli mi pak prospěšněji živu býti v těle pro práci, tedy nevím, co bych vyvolil. K obému se nakloňuji, žádost maje umříti a býti s Kristem...“ Dobře si všimněte těch slov: Umříti a být s Kristem. Ap. Pavel nezná žádný spánek duše v hrobě až do dne vzkříšení, ale věří, že tím okamžikem, kdy se duch odpoutá od tělesné schrány, bude s Kristem.

V II. Kor. 5, 6-8 čteme: „Protož doufanlivé mysli vždycky jsouce a vědouce, že dokud pohostinu jsme v tomto těle, vzdáleni jsme ode Pána, nebo skrze víru chodíme, ne skrze vidění. Doufanlivéť pak mysli jsme a oblibujeme raději vyjíti z těla a přijíti ku Pánu.“ Jak jasně zde vyjadřuje ap. Pavel svou naději: ...vyjíti z těla a přijíti k Pánu...

A ještě na jeden případ vás upozorním. I Petr 3, 18-20: V tomto oddíle je řeč o žaláři duchů, do kterého vešel Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání. V tomto žaláři duchů byli uvězněni duchové zahynulých při potopě Noemově pro svou neposlušnost. Pán Ježíš k nim vešel a kázal jim. Nespali tedy v hrobě, jako nespí žádný, kdo zemřel. V tomto žaláři se nacházel i bohatec, je to tedy v duchovním světě tatáž sféra, kterou Písmo jinde nazývá peklem. Zde tito duchové očekávají svůj konečný soud, právě tak, jako zase v lůně Abrahamově očekává věřící, vykoupený lid vzkříšení svého těla, které bude proměněno a kdy při druhém příchodu Pána Ježíše bude církev Kristova uvedena do nebeských příbytků. Avšak to jen tak mimochodem. Bližší rozvedení by si vyžádalo další přednášku.

A nyní se vraťme ke skutečnosti, že život smrtí nekončí, že smrt znamená jen přechod v jinou formu života. A zde stojíme před otázkou: Proč tedy smrt člověka leká, když život za hrobem pokračuje, trvá dál? Člověka leká ten život, který za hrobem pokračuje a který je pouhou žní toho, co na zemi rozsíval. Mohu vás ujistit o tom, že mnozí lidé by dali celé své jmění za jediný důkaz, že smrtí je všemu konec. Avšak tento důkaz ještě nikdo nepodal.

Umírající dítě, jehož matka pevně věřila, že je Bůh, otec zase věřil, že není Boha, obrátilo se na svého otce s otázkou: Tatínku, ve které víře mám zemřít, v té tvoji, že Boha není nebo v té maminčině, že Bůh je? Otec byl zaražen. Obrátil se ke svému dítěti a praví: Dítě, raději zemři ve víře matky, je to jistější!

Ne smrt člověka leká, ale to, co je za hrobem. Na smrtelné posteli člověk zřejmě cítí, že se s Bohem setkat musí. Písmo praví: Uloženo je lidem zemřít – a potom? Bude soud! A na jiném místě: „Všickni my ukázati se musíme před soudnou stolicí Kristovou, aby přijal jeden každý to, co skrze tělo působil.... Nemylte se, Bůh nebude oklamán. Nebo cožkoli by člověk rozsíval, to bude i žíti.“

Často slyšíte slova: A kdo to může dokázat, že život za hrobem pokračuje? Ještě nikdo tam odtud nepřišel, aby nám pověděl, co za břehem je. Že nikdo nepřišel? Přišel! A Bůh nemohl poslat věrohodnějšího svědka, než jakého nám poslal v Ježíši Kristu. Má-li kdo z vás Ježíše Krista za podvodníka, je to vaše věc. Ale já Ježíši věřím. A On prohlašuje“ „Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. A zase opouštím svět a jdu k Otci.“ On přišel tam odtud, z duchovního světa, ze záhrobí, aby nám podal jasné svědectví o věcech, které jsou za hrobem. Nevěří-li lid tomuto svědku, neuvěří ani nikomu jinému.

Lid uvěří každému jinému žvástu, ale Ježíši Kristu nevěří, třebaže ho na jiném místě prohlašuje za největšího reformátora a učitele. Nu, největší velikáni a myslitelé přijímají Ježíšovo poselství za skutečnost. T.G.Masaryk řekl: Ježíš mým učitelem býti může a býti musí. Jíti za Ježíšem je mi všecko.

Ano, život smrtí nekončí, život za hrobem pokračuje a záleží na tom, jak člověk na této zemi žije, pro co žije. Jde-li člověk tímto pozemským životem bez Boha, bez tohoto vnitřního světla, jde bez Boha tmou i údolím smrti. A je-li život člověka tmou, jaké pak může být jeho umírání! Smrt je něčím strašlivým pro ty, kteří se po celý život obraceli ke svému Bohu zády. V hodině smrti, ve chvíli umírání, se otevírá člověku duchovní zrak a před člověkem se objevuje duchovní svět a to se vším tím, co člověka na té další životní pouti očekává. Proto jedni umírají s jasem, s úsměvem ve tváři, kdežto tvář jiných prozrazuje děs a hrůzu.

Ten člověk, jehož život je založený na Bohu, který se snažil uskutečňovat ve svém životě vůli Boží, takový se smrti a setkání s Bohem neleká, je si plně vědom slov Ježíšových: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude.“

Ano, jsi-li Ježíšův, pak Ježíš ti změní smrt v červánky nového jitra. Ježíšovo poselství v těchto věcech není žádnou pohádkou, ale naprostou skutečností. Chceš důkazy? Hledej! Věnuj těmto otázkám alespoň nepatrný úlomek svého volného času a dostane se ti tolik důkazů, že jsi jich tolik ani nehledal. Kdo se jednou vnořil do studie těchto otázek se vší vážností, nabývá naprosté jistoty, že život za hrobem pokračuje a smrt není ničím jiným, než přechodem z jedné životní fáze do druhé fáze života. Život smrtí nekončí! Smrt uvádí člověka jen tam, kam směřovaly všechny jeho touhy.

Milá duše! Kde a jak budeš trávit svou věčnost? Zvol si Ježíše za svého učitele, Spasitele a Vůdce. Až se dostaví tvoje smrt, budeš-li Ježíšův, Ježíš ti promění smrt v červánky nového jitra.

(kázání č. 103)

Ježíšův křest

2010-12-02T11:34:00.001+01:00

Matouš 3, 13-17

V poslední úvaze jsme se zastavili u svědectví Písma, svědčící nám o požehnaném dětství Ježíšově. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem i milostí u Boha i u lidí. To je jediná zpráva, kterou máme o Pánu Ježíši od jeho narození až do jeho třicátého roku. Zpráva o narození Mesiáše, svědectví pastýřů betlémských a svědectví mudrců od východu v první době rozechvěla Jeruzalém a jako blesk se rozešla po celé Palestině. Marně však lid hledal tohoto narozeného Mesiáše. Jeho pěstoun Josef, pozdější muž Marie, jsa ve snách upozorněn, že král Herodes hledá bezživotí dítěte, odešel s ním do Egypta a vrátil se odsud až po smrti Herodesově. Víme, že Herodes nechal povraždit všechny pacholíky do dvou let a tak snad mnohý i z těch, kteří věděli o narození Mesiáše, se domnívali, že narozený Mesiáš byl Herodesem zavražděn s ostatními pacholíky.

Po návratu Josefa a Marie z Egypta lid dávno již zapomněl na poselství betlémských pastýřů. Ježíš byl považován za vlastní dítě Josefovo (Lukáš 3,23). Víme, že po narození Ježíše si vzal Josef Marii za svoji zákonitou manželku a že s ní měl ještě více synů a dcer (Luk. 1,26-35). Pán Ježíš přicházel jako nejvyšší kníže, král nadhvězdných světů, z příbytků Boží slávy. Jeho narození nebylo obvyklým zrozením dítěte, nýbrž bylo výhradně pouhým vtělením se v život Marie. Aby nám Pán Ježíš mohl zjevit svého Otce a zároveň se mohl stát obětním Beránkem za náš hřích, musel sestoupit z nebeských výšin a přijmout na sebe člověčenství (Jan 16,28). Musel se vtělit v lidské tělo, stát se dítětem a prodělat celý ten vývoj, jakým postupuje život člověka. To právě mýlí mnohého člověka, zvláště ty, kteří dosud nepronikli do tajemství duchovního světa, který je všude kolem nás. Takovým je i těžko uvěřit v nadpřirozený původ Ježíšův. Dokud člověk nepronikne do duchovna, dokud nepozná, nepochopí, že vše viditelné je zhmotněním neviditelného, dotud je mu poselství evangelia nepřijatelným. Takové marně budeme přesvědčovat o pravdivosti Písma a jeho svědectví.

A nyní k věci!

Pán Ježíš vyrůstal v rodině nazaretského tesaře, aniž by jeho vlastní rodina věděla, kdo Ježíš je. Jedině o Marii čteme, že všechna proroctví o dítěti, které se jí v Betlémě narodilo, i všechny nadpřirozené zjevy, které narození i život jejího dítěte provázely, hluboce ukládala ve svém srdci. Tak uplynulo třicet let života Ježíšova, aniž by svět věděl, kdo Ježíš je. Předpisy židovského zákona nedovolovaly nikomu vystoupit na veřejnost jako prorok nebo učitel lidu, dokud nedosáhl třiceti let. Půl roku před Ježíšovým vystoupením vystoupil na veřejnost jako prorok Jan Křtitel, který byl o půl roku starší. Jan Křtitel strávil celých svých 30 let většinou na poušti. Zde, v chrámu přírody, se připravoval na své prorocké poslání. Jeho vystoupení bylo mocné. Oděn v prosté roucho zhotovené z velbloudí kůže se postavil u řeky Jordán, kudy se ubíralo do Jeruzaléma i z Jeruzaléma množství lidu ze všech koutů Palestiny. Zde shromáždil lid a zvěstoval jim příchod zaslíbeného Mesiáše. Brzy se seskupil kolem něho hlouček těch, kteří uvěřili jeho poselství a stali se jeho učedníky a tak poselství, že v patách za ním přichází zaslíbený Král, Mesiáš a Vykupitel, se brzy rozneslo po celé Palestině a to přivedlo k Jordánu nové a nové tisíce lidu, chtějící slyšet mocného proroka a vyslechnout jeho radostné poselství. Sám král Herodes i se svým dvorem přicházel k Jordánu si poslechnout tohoto proroka. Avšak Jan Křtitel se nespokojoval jen s kázáním. Jemu šlo o to, aby Pánu připravil lid hotový. Již 400 let nebylo slyšet na ulicích nebo v chrámě hlasu proroka a tak lid v poslední době zhrubl, mravně i duchovně upadal. Bylo třeba nápravy. Království Boží se blížilo, ale lidské srdce se podobalo úhoru, zarostlému býlím a plevelem.

Do takové půdy by bylo marné zasévat símě nového života. A tak Jan Křtitel vyzýval lid den co den ku pokání. Jeho slovo padalo jako kladivo na lidské svědomí obtížené hříchem. Nešetřil nikoho, ani krále. Kde viděl hřích, ukázal na něho a vyzýval všechny bez rozdílu ku pokání. Od těch, kteří chtěli uposlechnout jeho výzvy žádal, aby své rozhodnutí zpečetili pokřtěním se v řece Jordáně. Jsa pln Ducha svatého kázal tak mocně, že jeho kázání nemohl nikdo odolat. Vždyť zaslíbený Mesiáš jde hned za ním a proto třeba srdce vyčistit a připravit se pro přijetí zaslíbeného Mesiáše. A tak sta a sta lidí sestupovalo do řeky Jordánu a zde každý z nich byl Janem Křtitelem pohřížen pod vodu na svědectví, že umírá starému životu a povstává k životu novému.

V celé Palestině nastávalo mocné duchovní probuzení. K Jordánu se hrnuly denně nové zástupy lidu. Cítily svůj hřích. Toužily po pokoji a toužily po zaslíbeném Mesiáši. Jejich duše prahla po živém Bohu. Vždyť tak dlouho měly duchovní půst. Jejich duchovenstvo nemělo žádný pokrm pro jejich hladovějící duši. Těm šlo jen o tělesný zisk, o nadvládu nad lidem. O spásu duše jim nešlo, sami ničemu nevěřili.

Půl roku uplynulo jako voda, Jan Křtitel i zástupy lidu snad nedočkavě očekávali, brzo-li se objeví zaslíbený Mesiáš... Tento den nadešel.

Jednoho dne, jistě na pokyn Otce v nebesích, si Ježíš uvědomil, že je čas, aby vystoupil jako Mesiáš. Opouští Nazaret, svůj domov, a jeho kroky vedou k řece Jordánu. Ve křtu chce posvětit celý svůj další život službě pro Boží království. Nepotřeboval by tohoto zevního znamení, ale byl si vědom, že Jan Křtitel nečiní tak ze své vůle, ale z Otcovy. A proto je hotov i v této věci naplnit Otcovu vůli. Pro něho není křest znamením, že umírá starému životu, ale bude pro něho poslušenstvím víry a pak svědectvím, že od této chvíle jeho život náleží jedině Bohu.

A tak se blíží k Jordánu....Současně s jinými sestupuje od řeky, aby byl pohřížen do jejich vln. V tom se setkal jeho zrak se zrakem Jana Křtitele a Duch, který byl v Janu, mu dal ihned znát, koho má před sebou. A již vztahuje svoji ruku vůči němu a volá: „Já má od tebe křtěn býti a ty pak jdeš ke mně?“ Avšak Ježíš jej hned umlčuje: „Nechej nyní. neboť tak sluší na nás, abychom plnili všelikou spravedlnost.“ Jaká to poslušnost! Nemohu pochopit, jak mohou lidé odmítat křest, kde se jedná o vydání se Bohu, kde se jedná o svědectví, že umíráme starému životu a svůj život klademe do rukou Ježíšových. Křest je Boží nařízení, ne lidské, a tak kde odmítáme tento Boží rozkaz naplnit, projevujeme svoji neposlušnost vůči Bohu. Snad někdo řekne: Ale já jsem byl přece pokřtěn, když jsem se narodil. Kdo rozkázal křtít narozená nemluvňata? Najděte mi jediné místo v Písmu, kde by byl dán rozkaz křtít narozené děti. Najděte mi jediné místo v Bibli, kde by se vyprávělo, že bylo nějaké dítko pokřtěno. Křest Janův byl křtem pokání, křtěn byl jen ten, kdo se rozhodl činit pokání. Křest, jak ho Pán Ježíš nařídil, je křtem víry, jen ten mohl být pokřtěn, kdo v Pána Ježíše uvěřil. Dítě nemůže ani pokání činit ani uvěřit, protože takové narozené nemluvně ještě neví, co je život.

Zastánci křtu nemluvňat se odvolávají na tato místa Písma: Marek 10, 13-16 ; Sk. 16 14-15, 30-33; Zjev 22, 18-19.

Jsou mnozí, jako Armáda spásy, Jednota českobratrská, nebo metodisté, kteří říkají: Otázka křtu není důležitá. Podivná věc: Ježíš, Syn Boží, ji pokládá za důležitou a ubohý člověk ji chce prohlašovat za nedůležitou. Pán Ježíš nejméně potřeboval křest a přec, když Jan zbraňuje Pána Ježíše pokřtít, tento prohlašuje: „Nechej nyní, neboť tak sluší na nás, abychom plnili všelikou spravedlnost.“ A když posílá své učedníky do světa, dává jim rozkaz: „Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“. (Mat. 28,19). To čteme také v evangeliu Marka 16,15-16. Chceš-li být vpravdě následovníkem Pána Ježíše, pak je na tobě, abys byl poslušen všech rozkazů Ježíšových – i křtu! Ovšem musí to být křest víry – viz Sk. 8, 35-38.

Kdo z vás se má za věřícího a dosud nezpečetil svoji víru křtem podle rozkazu Ježíšova, pak je na vás, abyste to učinili co nejdříve. Na výslovnou žádost Ježíšovu Jan Křtitel ponořuje i Ježíše do vody Jordánu a v tomto okamžiku se dostává Janu Křtiteli zvláštního svědectví s nebe: „A pokřtěn jsa Ježíš, vystoupil i hned z vody; a aj, otevřína jsou mu nebesa a viděl Ducha Božího, sstupujícího jako holubici a přicházejícího na něj. A aj, hlas s nebe řkoucí: Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo.“ (Mat. 3, 16-17). Zdá se, že Jan Křtitel byl tímto svědectvím od samého Boha a tím zjevením se zaslíbeného Mesiáše tak uchvácen, že než se ze svého úžasu vzpamatoval, Ježíš se ztratil v zástupu, aniž by Jan na něj mohl poukázat jako na předpověděného Mesiáše. Teprve na druhý den dostává tuto příležitost. Pán Ježíš přichází znovu k Jordánu a Jan Křtitel, vida jej, před celým zástupem vztahuje k Němu své ruce a volá: „Aj Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ ( Jan 1, 29-34). Ano, tím On byl. Nám je pojem „Boží Beránek“ trochu cizí, ale tehdejšímu lidu cizí nebyl.

Konče dnešní úvahu, chtěl bych jako Jan Křtitel vztáhnout svoji ruku vůči tomuto Beránku a všem vám, kteří cítíte svůj hřích a kteří toužíte po pokoji své duše přivolat: „Aj Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ Pojď k Němu, milá duše, On sejme i tvůj hřích, neboť proto přišel, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo. Aby hledal... Hledáme jen to, co je ztraceno. Každý člověk, na němž lpí hřích, je ztracen, I ty, nebyl-li dosud z tebe hřích sejmut, jsi ztracen. On přišel, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo.

Dej se mu najít! Neutíkej před ním! On je Beránek, který snímá hřích. Sejme ho i z tebe.

(kázání č. 128)

Hněv a jeho následky

2010-12-02T11:32:00.001+01:00

Matouš 5, 21-26

Nevyjdeš odtud, dokudž i posledního haléře nenavrátíš!

Abychom porozuměli hlubokému významu těchto slov, musíme dobře promyslet celý přečtený oddíl Slova Božího. „Slyšeli jste, že říkáno bylo starým: Nezabiješ. Pakli by kdo zabil, povinen trpěti soud. Ale já pravím vám: Že každý, kdož se hněvá na bratra svého bez příčiny, musí trpěti soud.“

Hněv je hřích tak všeobecný, tak zevšednělý, že i když se ho dopouštíme denně, nečiníme si z toho žádné výčitky. Vidíme-li opilého člověka, tak ho beze všeho odsoudíme. Dopustí-li se někdo hříchu cizoložství, máme pro něho největší opovržení. Ale tento hřích – hněv, kterého se všichni dopouštíme téměř každodenně, s tím jsme srostli v takové míře, že se nám hříchem ani nejeví. A přec víme, že u Pána Ježíše není cizoložníkem jenom ten, kdo už zcizoložil, ale i ten, kdo pohleděl na ženu ku požádání jí a vražedníkem není u Pána Ježíše jenom ten, kdo už někoho zavraždil, ale každý, kdo chová, živí ve svém srdci hněv vůči svému bratru. „Každý, kdož nenávidí bratra svého vražedlník jest.“ (I. Jan 3, 15). Hněv v srdci člověka Pán Ježíš staví na to samé místo, jako vraždu a zdůrazňuje, že chceme-li se přiblížit k Bohu nebo přinést nějaký dar a máme-li ve svém srdci vůči některému bratru hněv, že máme odejít a nejdříve se smířit se svým bratrem. Bez takového smíření se s bratrem Pán Ježíš odmítá jakékoliv přiblížení se k Bohu. „A když se postavíte k modlení, odpouštějte, máte-li co proti komu, aby i Otec váš nebeský odpustil vám hříchy vaše. Nebo jestliže vy neodpustíte, ani Otec váš, který v nebesích jest, odpustí vám hříchů vašich.“ (Marek 11, 25-26).

Ale vraťme se k přečtenému oddílu Slova Božího: „Vejdi v dobrou vůli s protivníkem svým rychle, dokudž jsi s ním na cestě“. (verš 25). Na jaké cestě? K věčnosti! Do světa duchovního – do světa záhrobního. Snad jsme si toho všichni vědomi, že náš pozemský život je pouze cestou k věčnému domovu. A smrt? Všechny nás rozdělí. Možnost k smíření je jen dotud, dokud jsme na cestě. Za hrobem možnost k nějakému smiřování již nebude. Tím okamžikem, kdy smrt oddělí ducha od těla, bude náš duch uveden k pokračování dalšího života do duchovních sfér, kam jsme se svým životem na této zemi zařadili.

Dobře si všimněme vypravování Pána Ježíše o bohatci a Lazarovi: Lazar zemřel a nesen je anděly do lůna Abrahamova. Zemřel i bohatec. A kam je nesen? Také do téže duchovní sféry jako Lazar? Ne! Čteme, že bohatec v pekle pozdvihl očí svých. Lůno Abrahamovo znamená jednu duchovní sféru za hrobem, do které vchází boží vykoupený lid a peklo je sféra, která na jiných místech v Bibli je nazývána „žalářem duchů“, do kteréžto sféry vchází lid nesmířený s Bohem. Je to místo duchovní tmy a trápení. Je to příbytek těch, jejichž srdce zůstalo vůči Bohu zatvrzelé a nepovolné. Je to také místo padlých andělů, jak o tom čteme v II. Petr. 2, 4: „Nebo poněvadž Bůh andělům, kteříž zhřešili, neodpustil, ale strhna je do žaláře, řetězům mrákoty oddal, aby k odsouzení chováni byli.“ Zde na zemi roste koukol i s pšenicí pohromadě, lidé dobří i zlí žijí vedle sebe, ale ve světě duchovním tomu tak není. Duchovní svět je rozdělený. A proto ta výzva Pána Ježíše: „Vejdi v dobrou vůli s protivníkem svým rychle, dokudž jsi s ním na cestě, aby snad nedal tebe protivník soudci a soudce aby tě dal služebníku a byl bys uvržen do žaláře. Amen pravím tobě: Nevyjdeš odtud, dokudž i posledního haléře nenavrátíš!“ Nevyjdeš odtud! Odkud? Z toho žaláře...

Okultní směry učí, že duše, která pro svoji nízkou duchovní úroveň není schopna dalšího duchovního vývoje, se vrací zpět na tento svět, aby se znovu vtělila a novým životním bojem, novým utrpením, odčinila svůj hřích a nabyla tak schopnosti dalšího vývoje. Podle této teorie by byla možnost vyjít z tohoto žaláře. Okultismus převzal teorii nazvanou reinkarnací z buddhismu a hinduismu a tvrdí, že Bůh nikoho na věky nezatratí, ale že člověk se musí znovu a znovu vtělovat na tuto zem, až cestou reinkarnace se dostane na vyšší duchovní úroveň. Svoji nauku opírají právě o slova Pána Ježíše: Nevyjdeš odtud, dokud posledního haléře nenavrátíš, jinými slovy, dokud poslední svůj hřích neodčiníš. Nauce o reinkarnaci však odporuje učení Pána Ježíše. Kdyby znovuvtělování bylo cestou k získání dokonalosti, pak by Pán Ježíš zbytečně na kříži umíral. A druhá věc: Svět už stojí tisíce let a za ty tisíce let by nebyl došel k dokonalosti jediný člověk? A nedošel. Kdyby se člověk tisíckrát znovuvtělil, bude znovu tisíckrát hříchem zatížený, neb co se narodilo z těla, je vždy jen tělo. Proto Pán Ježíš zdůrazňuje: „Amen, amen, pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti království Božího.“ (Jan, 3, 3). A ke znovuzrození skrze vodu a Ducha přicházíme jedině skrze víru v Pána Ježíše Krista co Božího Beránka., neb jedině živá víra v Pána Ježíše co v Syna Božího se stává v nás, v našem srdci, tou mocí, která v nás činí všecko nové. Tak, jak to prohlašuje i ap. Pavel v II. Kor. 5, 17: „Protož jestli kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest.“ A apoštol Jan píše: „Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, z Boha se narodil... Všecko, což se narodilo z Boha, přemáhá svět.“ (I. Jan 5, 1-4).

Okultisté učí, že žalářem, o které mluví Pán Ježíš, je prý tento svět, ale Pán Ježíš mluví-li o žaláři, má na mysli duchovní sféru za hrobem v duchovním světě, kam vchází duchové těch, kteří zemřeli nesmířeni s Bohem. A jelikož nikdo z nás neví, kdy, kde a jakým způsobem nás smrt zachvátí, vyzývá nás Pán Ježíš, abychom vešli v dobrou vůli se svým protivníkem „rychle“, dokud jsme na cestě, to znamená dříve, než nás smrt rozdělí. A jak již jsem dříve poznamenal, smrt rozděluje, jinými slovy smrt zařazuje každého do té duchovní sféry, kam náleží a tím zmizí jakákoliv možnost ke smíření.

Kdyby si člověk a zvláště věřící tuto skutečnost uvědomil, rázem by přestaly ve sboru jakékoliv roztržky a hněvy. Proč Pán Ježíš bere hněv tak vážně a proč člověka, který dal ve svém srdci místo hněvu vůči svému bratru staví s vražedlníkem na jednu a tutéž linii? Proč Pán Ježíš tak přísně posuzuje tento hřích? Pro jeho hrozné následky! Čti: I. Mojž. 4, 1 a dále.

Okamžik, kdy hněv ovládl srdce Kainovo, byl okamžikem, kdy k příšerné bratrovraždě scházel už jen malý krůček. Pán Bůh mluví ke Kainovi: „Proč jsi se tak rozpálil hněvem? Aj, hřích ve dveřích leží.“ Ve všech případech, kdy hněv zaujme místo v našem srdci, je už jen nepatrný krůček k hříchu dalšímu. Hněv je narkóza, která činí srdce a svědomí člověka necitelným.

Takový jeden okamžik hněvu pohřbil štěstí tisíců lidí, roztrhal statisíce rodinných svazků, naplnil bolem a zoufalstvím miliony duší a byl příčinou tisíců sebevražd a dal podnět k nejbestiálnějším válkám. Okamžikem, kdy první vlna hněvu zachvěje naším srdcem, sám Satan otevírá si dveře do našeho srdce, aby v něm v nejbližším okamžiku vykonal své další zhoubné dílo. Marně se člověk odvolává na svoji prudkou povahu. Každý z nás by si měl uvědomit, že s prvním záchvatem hněvu přicházíme pod vliv těch nejtemnějších sil a nezbavíme-li se okamžitě tohoto vlivu, že si Satan sám udělá z nás nástroj k vykonání svého zhoubného díla.

A nyní snad pochopíme, proč Pán Ježíš takového člověka, který se nechal ovládnou hněvem, staví na místo vražedlníka. Je to vyjádřeno v I. Jan. 3, 14-15: „My víme, že jsme přeneseni z smrti do života, nebo milujeme bratří. Kdož nemiluje bratra, zůstává v smrti. Každý, kdož nenávidí bratra svého, vražedlník jest, a víte, že vražedlník nemá života věčného v sobě zůstávajícího.“ Z této skutečnosti vyplývá otázka ještě vážnější: Očekává-li člověka, který vejde do záhrobního života nesmířený se svým bližním věčný žalář, co očekává člověka, vejde-li do záhrobního života – nesmířený s Bohem?

A já končím slovy ap. Pavla: II. Kor. 5, 19-21.

Hledejte Hospodina

2010-12-02T11:31:00.002+01:00

Iz. 55, 6

Hledejte Hospodina, pokudž může nalezen býti; vzývejte ho, pokudž blízko jest.

Jediný smysl lidskému životu dává Bůh. Odmyslete si skutečnost Boží jsoucnosti a váš život se vám stane naprosto bezúčelným, zbytečným. Na co všechno to lidské pachtění, jestliže smrtí těla vše zaniká? Na co ten neustálý životní boj, na co všechno to strádání, bolest, utrpení, jestliže smrt činí konec všemu našemu životnímu úsilí a jestliže i neušlechtilejší lidské snahy hrobem končí? Jak bídný, jak prázdný a beznadějný by byl lidský život na zemi, kdyby za tímto životem nestál Bůh se svými plány a kdyby tu nebylo radostné vědomí, že ve veškerém dění života je určitý Boží plán, že i nejmenší červíček má svoje poslání, tím více člověk, který je korunou všeho stvoření. A není bez zajímavosti, že v nitru každého člověka, divocha někde v pralesích, tak i toho člověka, který dospěl vrcholu lidského vědění, tkví hluboké vědomí, že život se všemi svými taji a záhadami nepovstal nějakou slepou náhodou, ale že za tím vším životem stojí mocný Tvůrce, Stvořitel, kterého nazýváme Bohem, který svými důmyslnými zákony všechen život usměrňuje a který bdí nad každým naším krokem.

A v nitru většiny lidstva je mocná touha poznat tohoto Boha blížeji. Italský filosof Giusepe Mazzini prohlašuje: „My všichni hledáme Boha.“

A tady přicházíme k našemu textu: „Hledejte Hospodina, pokudž může nalezen býti...“

V životě každého člověka jsou okamžiky, kdy Bůh, jehož jsoucnost většina lidstva tuší, cítí, že se svými různými cestami a způsoby k srdci člověka přibližuje, kdy se strun jeho srdce dotýká, aby se mu dal poznat blížeji. Toho nejdokonalejšího poznání Boha se nám dostává v Ježíši Kristu. Požehnaným vlivem Ježíšova evangelia dostáváme zvláštní duchovní smysl k chápání Božích pravd. Je to zřetelně vyjádřeno v I. Jan 5,20: „Víme, že Syn Boží přišel a dal nám smysl, abychom poznali toho pravého a jsmeť v tom pravém, i v Synu jeho Ježíši Kristu. Onť jest ten pravý Bůh a život věčný.“

A v ev. Janově 14,6 čteme: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.“ Jsou mnozí, kteří touhu po Bohu ve svém srdci mají, ale Ježíš sám je jim těžko přijatelný. Uráží je, že nepřátelé nad Ježíšem (zdánlivě) zvítězili. Těžce nesou, že nejen Ježíš, ale i ti, kteří jej chtějí následovat, jsou u tohoto světa posmíváni, potupováni a vzít toto potupení na sebe, tomu se jejich srdce vzpírá. A proto při hledání Boha by rádi Pána Ježíše nějak obešli. Že Bůh je, tu jeho jsoucnost zřetelně pociťují a si uvědomují, ale Ježíšova cesta k Bohu je jim těžko přijatelnou. Jak to Pán Ježíš již tehdy jasně vycítil a proto prohlásil: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám, vezmi kříž svůj a následuj mne!“ Není jiné cesty k Bohu! Muselo dojít k tomu, aby Pán Ježíš byl ukřižován. Lidstvo propadlo hříchu a ten rozdělil člověka s Bohem. Propast mezi člověkem a Bohem mohla býti překlenuta jedině dobrovolnou obětí neposkvrněného Božího Beránka.

Svět neuznává svůj pád, svůj hřích. Hřích mu není hříchem a proto ani neuznává potřebu Ježíšovy oběti. Zvěst kříže je světu bláznovstvím. A přece není jiné cesty k Bohu. Jen v Ježíši Kristu sklání se Bůh k padlému člověku. Skrze zvěst Ježíšova evangelia klepe Bůh na srdce člověka a volá ho k novému životu. A v životě každého člověka jsou okamžiky, kdy Bůh touto Ježíšovou cestou se přibližuje k srdci člověka a je hotov uvést jej na cesty svého Božího království. A v našem textu máme výzvu: „Hledejte Hospodina, pokudž může nalezen býti...“ Přijdou chvíle, kdy možnost najít Boha tu nebude, kdy, i kdyby člověk Boha hledal, jej nenalezne. Je to doba zvláštní Boží milosti, kdy naše srdce je přístupné Božím myšlenkám, kdy Duch Boží se nás mocně dotýká, kdy na jedné straně nám ukazuje na náš hřích a na důsledky našeho odvrácení se od Boha a na druhé straně nám nabízí v Pánu Ježíši odpuštění a život věčný. Chvíle působení Ducha Božího na naše srdce nepřichází vždy a proto bychom příležitosti neměli zanedbávat, ztrácet.

„Hledejte Hospodina, pokudž může nalezen býti!“

K jistému lékaři přišla matka s dítětem a obrátila se na lékaře s prosbou: „Pane doktore, prohlédněte mému dítěti oči, mám dojem, že nevidí.“ Lékař vzal dítě a po důkladné prohlídce pravil matce: „Matko, vaše dítě osleplo a zůstane již navždy slepé. Kdybyste přišla s ním před měsícem, mohlo ještě vidět. Tuto jedinou příležitost jste zanedbala.“ Matka propukla v zoufalý pláč: „Dítě, moje dítě, tak ty už nikdy neuvidíš tvář svoji matky...“ Ztracená příležitost!

Milá duše! Bůh cestou Ježíše Krista se blíží k tvému srdci. Netratíš tuto jedinou příležitost k jeho nalezení? Či je ti lhostejno, zůstaneš-li duchovně slepým? Jen Ježíš Kristus může otevřít tvůj duchovní zrak, abys poznal Boha v jeho nesmírné lásce, v jeho moci a slávě, ale také v jeho svatosti a v jeho spravedlnosti. Neztrácej tuto příležitost! „Aj, stojím u dveří a tluku! Jestliže by kdo uslyšel hlas můj a otevřel dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ Možná, že jsou zde některé duše, které již dávno cítí Boží klepání na svoje srdce a přec jejich dveře Pánu dosud neotevřely. Což když ten tlukoucí Pán od dveří srdce navždy odejde? Uvědomuješ si, co by to pro tebe znamenalo?

„Hledejte Hospodina, pokudž může nalezen býti; vzývejte ho, pokudž blízko jest.“

Není vážnější chvíle jako ta, kdy cítíme, že Pán Bůh sám klepe na dveře našeho srdce a čeká, zda-li se mu otevřou a není osudovější chvíle jako ta, kdy Pán musí pro naši nehotovost od dveří našeho srdce odejít. Co když příležitost Boží milosti se již nikdy pro tebe nevrátí?

Dovolte mi otázku: Je tu někdo, kdo přes všechno Boží klepání dosud své srdce Pánu neotevřel, ale chtěl by tak učinit dnes?

(rok 1964)

Farizeus a publikán

2010-12-02T11:30:00.001+01:00

Lukáš 18, 9-14

Farizeus – publikán! Dva zvláštní protějšky, mohli bychom říci zrcadla, v nichž buď v jednom nebo druhém najdeme sami sebe. Nuže, zahleďme se do nich!

„Farizeus stoje takto se sám v sobě modlil: Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, dráči, nespravedliví, cizoložníci, aneb jako i tento publikán.“

Přísloví 30,12: „Je pokolení, čisté samo u sebe, ačkoli od nečistot svých není obmyto.“

Není někdo z vás také z tohoto pokolení? Čistý sám u sebe. „Bohatý jsem a zbohatl jsem a žádného nepotřebuji a nevíš, že jsi bídný, mizerný, i chudý, i slepý, i nahý.“ Čistý sám u sebe – děkuji ti, že nejsem jako jiní...

Jak se tak může člověk klamat? To ďábel zaslepí člověku oči, že vidí jen bídu druhých, svou vlastní bídu pak nevidí. Všichni ti, jejichž zrak je obrácen k Bohu, se děsí svojí vlastní bídy.

Když Bůh otevřel duchovní zrak Izaiáši, takže viděl Pána na trůnu obklopeného Boží slávou, Izaiáš v hrůze volá: „Běda mi, již zahynu, proto že jsem člověk poskvrněné rty maje a že krále Hospodina zástupů viděly oči mé“ (Iz. 6,5). A na jiném místě praví: „Jsme jako nečistí my všickni, a jako roucho ohyzdné všecky spravedlnosti naše“ (Iz. 64,6).

Veliký apoštol Pavel praví: „Vím zajisté, že nepřebývá ve mně dobré. Nebo nečiním dobrého, které chci, ale činím to zlé, jehož nechci. Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?“ (Řím. 7, 18-24). Tento pocit měli a mají všichni vpravdě věřící lidé. Hroutí se pod tíhou své vlastní bídy. Ale je pokolení, které je čisto samo u sebe, ačkoliv od nečistot svých obmyto není. Farizeus byl z tohoto pokolení: „Děkuji ti, Bože, že nejsem jako jiní...“ Jak se klamal! To mu ďábel zaslepil oči. Nechal ho jít do chrámu, nechal se ho i modlit, ale přitom mu zatemnil jeho duchovní zrak, aby neviděl svůj vlastní hřích. Stejně se klamal farizeus ve svých skutcích. Ve své modlitbě vypočítává, co všechno dobrého činí: „Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všech věcí, kterýmiž vládnu.“ Byla to nějaká zásluha? Tím jen vracel Pánu to, co mu svěřil. Vždyť všechno, co máme, máme od Boha a ze všeho, co nám Bůh svěřil, budeme vydávat Bohu počet. Náš život, zdraví, schopnosti, naše dítky, náš majetek, to všechno jsou nám od Pána svěřené hřivny, které nám svěřil, abychom jimi těžili, ne v náš vlastní prospěch, ale ve prospěch Božího království a Písmo nám jasně praví, že Bůh bude jednou s námi účtovat, jak jsme s těmito hřivnami v Jeho prospěch hospodařili. „Desátky dávám ze všech věcí, kterými vládnu...“ Nevládl by, kdyby mu to Bůh nesvěřil. Nedával nic ze svého, dával jen z toho, co mu Bůh dal. Jaká to byla zaslepenost, myslet si, že tím činí Pánu Bohu nějakou milost. Farizeus se klamal i v tom, že by mohl mít s Bohem nějaké obecenství. Co čteme v I. Petr. 5,5? „Bůh zajisté pyšným se protiví, ale pokorným dává milost.“ Kde se neblíží člověk k Pánu Bohu s pokorou, s roztrženým srdcem, marně se namáhá docílit nějakého obecenství s Bohem. „Obraťte se ke mně samému celým srdcem svým a to s postem a s pláčem a s kvílením a roztrhněte srdce vaše...,“ (Joel 2, 12-13). To je jediný způsob, jakým se má hříšník přiblížit k Bohu. Kde se takto blíží k Bohu, tam také nalézá přijetí u Boha, odpuštění, posvěcení, milost i slávu. Jak daleko byl farizeus od Boha! Přicházel k Pánu Bohu jako by byl jeho věřitelem a ne dlužníkem, jako by mu předkládal nezaplacené účty. Jeho srdce bylo plné sebevědomí. Zapomněl, že Pán Bůh vidí do jeho srdce jako do otevřené knihy. Jak přišel do chrámu, tak z chrámu odešel – s prázdným srdcem. A Pán Ježíš nám ho dává za výstrahu. Je pokolení, které je čisté samo u sebe, ačkoliv od nečistot svých není obmyto. Nepatří snad i někdo z nás do tohoto pokolení plného sebevědomí a vnitřní pýchy? Necítíš při tom tíhu svých vlastních nepravostí? Marně by jsi navštěvoval shromáždění – z každého shromáždění by jsi odešel s prázdným srdcem a přitom by jsi spěl do věčného zahynutí.

A nyní se zahleďme do druhého zrcadla, které před nás Písmo staví: „Publikán pak zdaleka stoje, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnouti. Ale bil se v prsy své, řka: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ Stojí zdaleka, ví, že Boží svatost je oheň spalující. „... s bázní a s třesením spasení své konejte...“ (Fil. 2, 12). Připomíná nám to pokorného setníka, který prose za uzdravení svého služebníka, se necítí hoden, aby Pán Ježíš vcházel pod jeho střechu a proto žádá od něho jen slovo a věří, že pouhé Ježíšovo slovo stačí, aby jeho služebník byl uzdraven. A tak se i stalo. „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou...“ (Luk. 7, 6). Tuto pokoru nalézáme u publikána. Stoje zdaleka... Uvědomuje si Boží přítomnost a přitom cítí svou bídu, drtí ho do prachu. Neodvažuje se pozdvihnout oči k Bohu. Je si vědom toho, že Bůh na něho hledí a že před jeho zrakem je nahý a odkrytý a že nic nemůže před Ním ukrýt. Dítě, když se něčím prohřeší svým rodičům, úzkostlivě se vyhýbá jejich pohledu. Má dojem, že rodiče na něm poznají, že se proti nim provinilo. Jak by Bůh neviděl do našeho srdce!? Zná každou naši myšlenku. Publikán si je toho plně vědom. Nechtěl ani očí svých pozdvihnout. Toto vědomí mnohým, i věřícím, chybí. Jen tak si můžete vysvětlit jejich lehkomyslnost, s jakou se blíží k Bohu. Přes svoji polovičatost, přes svoji neupřímnost přistupují ke stolu Páně, jakoby to bylo s jejich srdcem v nejlepším pořádku. Činí tak ke svému odsouzení.

Bůh je svatý a je vševidoucí. Svým hrdým postojem Jej nikdo neoklame. Je daleko lépe hroutit se do prachu ve vědomí své hříšnosti, než pyšným sebevědomím zakrývat svou bídu. „Publikán pak zdaleka stoje, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnouti. Ale bil se v prsy své..“ Ale bil se v prsy své – na důkaz své vlastní viny. I publikán mohl vidět bídu farizeovu. Kdo však vidí svou vlastní bídu, nevidí bídu druhého! Bídu druhých mohou pozorovat jen ti, kteří jsou slepí ke své vlastní vině. Kdo si je vědom své vlastní bídy, je tak zaujat tou svojí, že nemá nejmenší odvahy k tomu, aby kritizoval někoho druhého. Dále čteme, že volal k Bohu o milost: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ Je si vědom své bezmocnosti. Jen Boží milost ho může zachránit. „Milostí spaseni jste a to ne sami ze sebe, aby se někdo nechlubil.“ (Ef. 2, 7-8). Díky Bohu za to, že Jeho milost je tak veliká. Stačí na každý tvůj hřích. Stačila i na hřích publikána. Kde se blíží člověk k Bohu ve vědomí své bezmocnosti, ve vědomí, že jen milost ho může zachránit, a kde si této milosti žádá s roztrženým srdcem, avšak u víře, že Bůh pokorným dává milost, tam se mu jí také v plné míře dostává. Bible je plná příkladů, kdy i největší hříšníci dosáhli u Boha odpuštění, milosti, když se jí s pokorným srdcem dovolávali. Všechno, co se odehrávalo na Golgotě, Ježíšova smrt i Jeho zmrtvýchvstání, bylo dílem Boží lásky, aby i tomu největšímu hříšníku mohla být udělena milost. Dostalo se jí i lotru na kříži, když ještě v posledním okamžiku svého života uznal svoji vinu a v plné důvěře se obrátil k Pánu, aby se rozpomenul na něho, až bude v ráji. Publikán drcen svojí vlastní bídou nežádá si nic jiného, než Boží milost. A Pán Ježíš nám potvrzuje, že se mu této milosti dostalo.

Bratře, sestro, příteli! Jestliže s vědomím své naprosté bídy a svého zahynutí, své bezmocnosti a nehodnosti se koříš před svým Bohem, přicházíš-li s pokorou a žízní své duše po Boží milosti do shromáždění ke slovu Božímu, nemůžeš odejít neočištěn, neospravedlněn, neposvěcen a nepožehnán. Je-li publikán obrazem tvého blížení se k Bohu, pak je nemožno, aby jsi ze slyšení Božího slova odcházel s prázdným srdcem.

Farizeus i publikán vešli do chrámu, ale jak velký rozdíl byl v tom, co jednomu a co druhému přijití do chrámu přineslo. Farizeovi přineslo odsouzení, publikánovi milost.

Co přinese tobě? To zjeví jednou věčnost.

(kázání č. 147, rok 1942)

Člověk posledních dnů

2010-12-02T11:29:00.004+01:00

Marek 13, 3-33

Pověz nám, kdy to bude? A které znamení, když se toto všecko bude plniti?

Svět se domnívá, že běh života člověka na zemi půjde den ode dne, rok od roku, století od století stále svým tempem dál. Slovo Boží nám však jasně mluví, že právě tak, jako Bůh, Stvořitel všeho, určil člověku délku jeho života na zemi, že právě tak i naše země, naše planeta, má určenou dobu svého trvání. Víme dobře, že i ve vesmíru se jedny planety tvoří, jiné zanikají. Hvězdáři nám tvrdí, že mnohá hvězda, jejíž světlo vidíme na obloze, již dávno neexistuje, že již dávno zanikla, a že vidíme jen paprsky jejího světla, které letí vesmírem, protože mnohé hvězdy jsou od nás tak daleko, že světlo této hvězdy, než doletí k nám, k tomu potřebuje miliony let. A tak světlo mnohé hvězdy je ještě na cestě k nám, zatímco hvězda už dávno zanikla. Chci poukázat na to, že i naše země má Stvořitelem všeho určenou dobu svého trvání a mluví-li tedy Písmo svaté o skonání věků, o konci naší země, naší planety, pak to nejsou nějaké báchorky, je to skutečnost, se kterou se shledáváme znovu a znovu v celém tomto vesmíru.

Apoštolé, kteří se přesvědčili, že jejich Mistr zná všecko, vždyť skrze Něho a pro Něho byl stvořen celý vesmír, přišli k Pánu Ježíši s otázkou, kdy přijde konec věků a poněvadž věděli, že ještě před skonáním tohoto světa přijde Pán Ježíš na zemi podruhé, chtěli znát dobu jak druhého příchodu, tak i konec naší země. Pán Ježíš svým učedlníkům prohlásil, že o hodině, dni těchto událostí nikdo neví, ani On sám, že o tom ví jedině Bůh, který má tyto věci ve své moci. Jenom je upozornil, co vše bude těmto vážným dnům předcházet a vyzval je, až se všechny věci budou dít, aby si uvědomili, že nejvážnější události jsou již ve dveřích.

Nejdříve si chceme zdůraznit, že život na této zemi má svůj konec. Nikdo neví, jaké je stáří naší země. Někteří tvrdí, že naše země již trvá miliony let. Nevíme! Jsou to jen domněnky. Něco bližšího dokázat nelze. Písmo svaté nám zaznamenává jen počátek lidského života na zemi a podle těchto záznamů počal lidský život na zemi před šesti tisíci lety. A je právě zajímavé, že způsob života člověka na zemi má být neklamným znamením konce tohoto věku. A způsob života člověka na zemi v posledních dnech Písmo věrně popisuje.

II. Tim. 3, 1-7: „V posledních dnech nastanou časové nebezpeční...“

Těmito slovy je myšleno mimořádné nebezpečí. Malá otázka: Kdo, ve které zemi, ve kterém národě, je bezpečný se svým majetkem? Já sám jsem proti kapitalistům, ale myslím tím věci, které potřebujeme k dennímu, slušnému životu. Dnes stačí, když vás někdo osočí, že jste protistátního smýšlení, aniž by to byla pravda. Takové udání může být pouhou mstou vašich nepřátel a již jste v nebezpečí, že ztratíte domov, zaměstnání a s tím vše ostatní. Tento stav je ve všech zemích. A jakým nebezpečím jsme procházeli v době dvou posledních válek! A kdyby mělo dojít k válce třetí? : „V posledních dnech nastanou časové nebezpeční...“ Nejsou dnešní poměry v celém světě patrným náznakem, že žijeme v době poslední?

„Nebo nastanou lidé sami sebe milující...“

Snad by mohl někdo říci: A což to sociální úsilí o prospěch celé lidské společnosti? Ano, je zde, ale při úsilí o blaho celku je tolik osobní závisti, že snad nikdy nebylo ještě tolik osočování jednoho proti druhému, jako je tomu dnes. Má-li někdo lepší postavení, je-li finančně lépe zajištěn a může-li si dopřát více životního blaha, pohodlí, než ti ostatní, může být jist, že se v tom postavení dlouho neudrží, ale že se stane obětí závisti ze strany druhých. Dnešní člověk se neštítí žádného nečistého prostředku, jen aby se dostal na místo svého kamaráda, je-li to jeho postavení výhodnější a slibnější.

„Nebo nastanou lidé sami sebe milující, peníze milující...“

Kdo z lidí je na takové duchovní výši, aby nepodléhal tomuto zlu – zlu peněz. Kdo má peníze, má otevřený celý svět. A proto ta touha po penězích. Peníze si však dovedou člověka zotročit do takové míry, že člověk obětuje svou čest, své dobré jméno, své svědomí, svůj charakter, své zdraví a svůj život, aby je dosáhl. (I. Tim. 6, 6-11). Milování peněz! Dnes lidé pro lepší kus chleba zapřou Boha, zaprodají své dosavadní přesvědčení a jsou hotovi dopustit se jakékoliv špatnosti, jen aby získali prostředky k ukojení svých tělesných žádostí a vášní. Nepoctivost v práci nikdy neměla v lidském srdci tak živnou půdu, jako má dnes. Lidé se Boha nebojí a lidí nestydí. Proto ten stav. Písmo svaté nás upozorňuje, že takový nastane v posledních dnech. Mějme oči otevřené pro tyto zvláštní jevy.

„Chlubní – pyšní!“

Dnes se musí bojovat i v řadách socialismu proti kultu osobnosti. Člověk jde ve svém sebevědomí, pýše tak daleko, že se nechá uctívat jako bůh. Boha, Stvořitele všeho, zavrhuje, zato chce být sám bohem. Ve své chloubě si přisvojuje moc, práva, až je hotov potlačit práva všech ostatních. Nejen v křesťanství se vyskytlo papežství, to se vyskytlo i v socialismu, protože člověk posledních dnů je naočkován stát se bohem. Co zla nadělalo papežství v křesťanství, ale i v socialismu kult osobnosti nebyl myšlenkám pokroku ku prospěchu a dělníci museli stát na stráži, aby jednotlivci chtiví slávy a moci, pyšní a chlubní, byli v těchto nezdravých choutkách brzděni. Písmo svaté nás upozorňuje, že tuto nepěknou vlastnost přinese duch poslední doby.

„Zlolejci“.

U této vlastnosti člověka posledních dnů se nebudu zdržovat, i když lát lidem, zlořečit jiným, zasypávat druhého nejhrubšími urážkami je dnes, i v rodinách, všedním zjevem.

„Rodičů neposlušní. Nevděční.“

Neposlušnost dětí a neúcta vůči rodičům je dnes v takovém měřítku, že když přicházím do některých rodin a vidím postoj dítěte k rodičům, bouří se ve mně krev. V mém dětství stačil otcův pohled a my jsme již věděli, co si můžeme dovolit a co ne. Běda by nám bývalo, kdybychom se odvážili neposlechnout na slovo. A dnes? Dítě se postaví na odpor matce i otci s takovou drzostí – a rodiče přes jeho neposlušnost přechází jakoby se nic nestalo. Dnes se stává dítě přímo poručníkem rodičů a rodiče slepě vyhovují každé choutce svého nezdárného dítěte. Co praví o této věci Slovo Boží? „Tresci syna svého, dokudž jest o něm naděje a k zahynutí jeho neodpouštěj jemu duše tvá. Veliký hněv ukazuj, odpouštěje trestání, proto že poněvadž odpouštíš, potom více trestati budeš.“ (Přísl. 19, 18-19). „Kdo zdržuje metlu svou, nenávidí syna svého, ale kdož ho miluje, za času ho tresce.“ (Přísl. 13, 24). „Metla a kárání dává moudrost, ale dítě sobě volné k hanbě přivádí matku svou. Tresci syna svého a přinese odpočinutí, a způsobí rozkoš duši tvé.“ (Přísl. 29, 18,17). I v našich věřících rodinách je výchova dětí až příliš volná a výsledek je ten, že většina dospělých dětí našich věřících rodičů jsou dnes ve světě. „... ale dítě sobě volné k hanbě přivádí matku svou“. Dítě, které si ve všem prosadí svou vlastní vůli, je k hanbě své matce. Neposlušnost dětí vůči rodičům je zvláštním příznakem skonání světa, blížících se posledních dnů. A mluvit o nevděčnosti dětí vůči rodičům? To by byla další smutná kapitola. Nevděčnost je hlavní příčinou neposlušnosti vůči rodičům. Jak zní 5. přikázání Boží? „Cti otce svého i matku svou, ať se prodlejí dnové tvoji na zemi. (II. Moj. 2, 12).

„Bezbožní.“

Bez Boha na světě! Někteří se domnívají, že tato bezbožnost je výsledkem vědeckého bádání. Slovo Boží nám však vypráví o lidech popírajících Boha již před tisíci lety, kdy lidská věda byla teprve v plenkách.(viz Iz. 1, 2-3; Žalm 10, 4; Žalm 14, 1; Mal. 3, 13-15; Žalm 2, 2-4).

Bezbožnost je vzpoura proti Bohu, ale Bůh se lidské vzpouře vysmívá. Poslední doba před skonáním věků bude naplněna vzpourou vůči Bohu. A dnes již vidíme počátek této vzpoury. Bezbožnost vrcholí. Nic se nedivme odporu dnešního člověka vůči náboženství, vůči Bohu. Tento odpor bude v příštích letech ještě daleko silnější. Písmo se naplní do poslední literky. Nás věřících tyto jevy nesmí nijak zarážet. Písmo nás na ně důrazně upozorňuje a je jen neklamným znakem, že skonání tohoto věku se rychle přibližuje.

Končím slovy Pána Ježíše: „Takž i vy, když uzříte, že se tyto věci dějí, vězte, že blízko jest a ve dveřích.“

(kázání č. 144, rok 1966)